Univerzitní Kampus Dejvice, jemuž vévodí objekty Českého vysokého učení technického (ČVUT), Vysoké školy chemicko-technologické a Národní technické knihovny, si připomněl sto let své existence. Ve středu 11. června večer se slavilo nejen proslovy, ale i hudbou – a dokonce výrobou náhrady za ztracený základní kámen z roku 1925. Především se však jednalo o pohodové setkání studentů i nestudentů; lidí z akademického prostředí, jak studujících či absolventů, tak pedagogů, s místními lidi. Setkání, které vyvrcholilo koncertem kapely Monkey Business a velkoplošným videomappingem s představením minulosti i vizí budoucnosti. Předtím si mimo jiné společně zahrály – historicky vůbec poprvé – orchestry studentů, absolventů a vyučujících ČVUT a VŠCHT.
Začátky s podpisem prezidenta Masaryka
Už vpodvečer se v kampusu ani v jeho okolí nikam nespěchalo. Vládla poklidná pohoda a příjemné počasí „tak akorát“ přímo vybízelo k tomu, aby se člověk posadil a podebatoval s přáteli. Anebo slavil proměnu, která zde nastala během oné stovky let, kdy zde působily akademické instituce. Ta byla obrovská, připomíná starosta šesté městské části Jakub Stárek (ODS).
„Na začátku první republiky, poté, co vznikla, tu nebylo skoro nic: byla tady kupecká stezka. Energická první republika, která měla naději, že konečně českou státnost vybuduje, si řekla: uděláme tady krásnou městskou část, Prahu rozšíříme – a v tomhle místě založíme centrum vzdělanosti,“ konstatoval Stárek. A přidává hodnocení, které jde od srdce: „To se sakra povedlo!“ Jinými slovy vyjádřil podobnou myšlenku předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek: „Když se spojí špičkové vysoké školy a špičkový ústav nebo ústavy akademie věd, vzniká prostředí, které inspiruje, které inovuje a které posouvá naši společnost dopředu.“ Právě fungování dejvického kampusu označil za příklad dobré spolupráce mezi univerzitní sférou a akademií.
Od hospody pro pocestné k dnešku
Dobudovat kampus podle původního záměru jako rozsáhlejší komplex se nikdy nepodařilo. U položení jeho základního kamene nechyběli roce 1925 členové vlády i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Politici řečnili vznešeně. Na počátku byly velké plány, které se ale záhy začaly měnit: doba jim nepřála. Přicházely politické zvraty, když za první republiky žádná vláda nedovládla až do konce svého volebního období, vypukla hospodářská krize, pak se stát soustředil na to, aby peníze věnoval na budování opevnění, následovala okupace a druhá světová válka. Tak lze shrnout vývoj, který novinář Martin Groman s historikem Michalem Stehlíkem představili v debatě Přepište dějiny live na pódiu postaveném na Vítězném náměstí. V průběhu let se vytratily i památky na slávu z roku 1925. Jak to přišlo, že neexistuje zakládací listina, ale ani onen základní kámen, vybádala historička Věra Dvořáčková. Ta mimochodem také nabízí vysvětlení, jak se zrodilo rozhodnutí stavět právě v Dejvicích: ve hře byly i Královské Vinohrady nebo Letenská pláň, ale úvahy se vydaly jasným směrem – v Dejvicích jsou nejlevnější pozemky.
Byla tu téměř prázdná plocha, někdy využívaná k vojenským cvičením, kde příchozí do Prahy vítala zejména hospoda Na Růžku. Původní urbanistickou koncepci vytvořil místu přímo na míru architekt Antonín Engel (později byly prvky komplexu doplňovány již mimo jeho koncept, v rámci aktuálních stylů stavitelství – i když jeho představa o celkovém rozvržení prostoru úplně nezapadla). Engel plánoval desítku vysokoškolských objektů – v „nadčasovém“ neoklasicistním stylu – a přímo podle jeho plánů vlastně vznikly jen dvě budovy, kde dnes působí VŠCHT.
Základní kámen byl zničen v padesátých letech
Slavnost s položením základního kamene, nepřehlédnutelná už díky pochodu tisíců studentů ČVUT od budovy školy na Karlově náměstí až na místo, se zde konala 21. června jako součást programu jubilejního sjezdu Spolku československých inženýrů a architektů. Do otvoru v základním kameni byla tehdy vložena schránka se sepsanou zakládací listinou, již podle dobových zpráv v novinách vedle akademických činitelů podepsali i prezident Masaryk, premiér Antonín Švehla, ministr školství Ivan Markovič, ministr financí Bohdan Bečka, ministr veřejných prací Antonín Srba, ministr národní obrany František Udržal nebo primátor Prahy Karel Baxa. Dokument je dnes nezvěstný, základní kámen byl zničen.
K tomu došlo v roce 1953 během prací buldozeru nebo bagru v rámci stavební akce pro armádu zhruba v místech nynější Fakulty stavební ČVUT. Jestli šlo o neopatrnost nebo šlendrián, anebo tehdejší dělníci o základním kameni vůbec nevěděli, můžeme jen spekulovat. Pravděpodobnější by se zdála druhá možnost, jestliže vypadlé předměty, o kterých neměli potuchy, co jsou zač, pracovníci zodpovědně donesli na rektorát ČVUT; tehdy sídlící v Myslíkově ulici. Odevzdávali kovovou schránu, její zámek a mince z let 1924 a 1925. To víme z předávacího protokolu, který se zachoval dodnes. O zakládací listině se nezmiňuje: možná byla stále uvnitř, avšak z časové kapsle určené pro budoucnost mohla také být vyjmuta za blíže neznámých okolností během nacistické okupace (tehdy byly vysoké školy uzavřeny a areál měl různé využití; zejména jako kasárna, lazaret či skladiště). Dnes jsou odevzdané předměty nezvěstné. Spíš než ukradeny byly asi zašantročeny; nejspíš již ve druhé polovině padesátých let při stěhování rektorátu. Beze stop zmizely i zbytky rozježděného základního kamene. Náhradou se má stát umělecký artefakt: odlitky otisků dlaní odebraných oficiálním hostům středeční slavnosti přímo na pódiu.
Tradice, která zavazuje
Rektor VŠCHT Milan Pospíšil, v rámci slavnosti představený jako hlavní organizátor oslav stých narozenin kampusu, Deníku řekl, že když se slaví sto let něčeho, je to „obrovské jubileum“. „Samozřejmě v lidském životě je to daleko významnější než dejme tomu v životě budovy. Náš kampus je unikátní tím, že je to největší kampus technických vysokých škol v České republice. Ale máme tady také Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a ústav Akademie věd ČR; Ústav organické chemie a biochemie. Je tu také nádherná budova Národní technické knihovny. Dohromady to dává naprosto unikátní symbiózu, která tady umožňuje dělat super vědu a výzkum, zajímavou výuku pro studenty – a každý rok se tady pořádá i VědaFest. Takže je to velice významné i z hlediska propagace technických a přírodovědných disciplín a jsme široce otevřeni i pro běžnou veřejnost,“ připomněl.
Profesor Pospíšil potvrzuje, že kampus, který už nyní podle jeho slov patří mezi perly Prahy 6, se bude dále vyvíjet. V rámci dostavby takzvaného Čtvrtého kvadrantu vyroste i další budova VŠCHT. „Sloužit bude nejen pro nás chemiky, ale i pro ostatní kolegy: ČVUT i celý kampus,“ upřesnil Deníku. S tím, že technické a přírodovědné obory mají v České republice (a v Praze zvlášť) obrovskou tradici, a tak věří, že „zde bude spousta nadšených studentů a bude to velice zajímavé míso i pro zahraniční studenty“. Prorektor pro vědu, tvůrčí činnost a doktorské studium ČVUT Zbyněk Škvor, který je nyní pověřen vedením univerzity, Deníku řekl, že pražská technika je tu mnohem déle, nicméně v Dejvicích ČVUT působí právě sto let. „Vychovali jsme tady desítky tisíc inženýrů, kteří v téhle zemi udělali obrovské věci – a nejen v ní; po celém světě. To je pro mě závazkem, že tady potřebujeme být i nadále.“ Pro Deník vyjádřil naději, že i za dalších sto let bude místo patřit univerzitám nebo ústavům akademie věd. „A budou odtud jednak vycházet lidé, kteří dokážou pracovat pro zemi i pro lidstvo, jednak tu budou vznikat velké vynálezy a výsledky,“ věří.
Aktivní studentský život i po studiu
Souběžně s oslavami století kampusu se před VŠCHT ještě konala akce pro absolventy. „Pro čerstvé inženýry,“ řekl Deníku student Jára, který pomáhal s organizací a právě uklízel plachty představující fotografie, které nynější absolventi pořídili během studia. „Oslavovalo se, byl přípitek s prorektorkou – a prostě se slavilo to jejich inženýrství,“ upřesnil. Jaroslava se však tato oslava netýkala. „Já ještě nejsem ani bakalář – a ani nestuduji chemii, ale na ekonomce,“ svěřil Deníku. Nebyla však náhoda, že se ocitl právě zde. „Dělám hodně akcí – a zastupuji ekonomku; když někoho potřebují, obrátí se na mě,“ vysvětlil.
Výzva k podpoře vědy a vzdělávání
Kampus Dejvice slaví stovku. V rámci oslav se představitelé institucí, které kampus tvoří, dohodli na společném apelu k podpoře vědy a vzdělávání. Vybízejí k němu zástupci vysokých škol i vědecké obce: Připomínáme si sto let od založení Kampusu Dejvice, důležité křižovatky české vědy a vzdělání. Přední osobnosti vědeckého života i významní absolventi zdejších vysokých škol přispěli v průběhu dekád k rozvoji celé společnosti. Za všechny zmiňme Ottu Wichterleho, Vladimira Preloga, Antonína Holého, Františka Křižíka nebo Rudolfa Zahradníka. S vědomím odpovědnosti, která plyne z tak silného historického odkazu, se chceme zasadit o to, aby i v budoucnosti byla podpora vzdělání a vědy v České republice vždy nejvyšší prioritou. Bez ohledu na politické preference apelujeme na politiky a političky, aby tento záměr přijali za svůj a aby kromě stabilního financování podporovali a posilovali také nezávislost vysokých škol a svobodu ve vědeckém bádání. Excelentní výsledky základního i aplikovaného výzkumu a práce vynikajících absolventů vysokých škol totiž neposilují jen ekonomickou kondici země. Podporují též její demokratické směřování a otevřenost světu, pro špičkovou vědu naprosto nezbytnou. Se znepokojením sledujeme vývoj v některých zemích, kde dochází ze dne na den k utlumování a zastavování důležitých výzkumných aktivit a kde mnozí akademici raději volí autocenzuru, aby dokázali vyhovět často nesmyslným ideologickým požadavkům. Dopady pocítí celý svět, protože věda na nejvyšší úrovni je z principu globální a postavená na spolupráci vědců a vědkyň z různých států. Sto let po tom, co byl v Kampusu Dejvice položen základní kámen, na němž později vyrostly špičkové vzdělávací a výzkumné instituce zaměřené zejména na technické a přírodní vědy, cítíme potřebu zvednout hlas na jejich podporu pro roky příští. Kvalitní vzdělání a mezinárodní vědecká spolupráce jsou nejvyšší devizou, kterou naše země disponuje. Bez expertů, kteří v realitě života řeší zcela zásadní společenské problémy a výzvy, nemá Česko budoucnost.