Už v podvečer se v kampusu ani v jeho okolí nikam nespěchalo. Vládla poklidná pohoda a příjemné počasí „tak akorát“ přímo vybízelo k tomu, aby se člověk posadil a podebatoval s přáteli. Anebo slavil proměnu, která zde nastala během oné stovky let, kdy zde působily akademické instituce. Ta byla obrovská, připomíná starosta šesté městské části Jakub Stárek (ODS). „Na začátku první republiky, poté, co vznikla, tu nebylo skoro nic: byla tady kupecká stezka. Energická první republika, která měla naději, že konečně českou státnost vybuduje, si řekla: uděláme tady krásnou městskou část, Prahu rozšíříme – a v tomhle místě založíme centrum vzdělanosti,“ konstatoval Stárek. A přidává hodnocení, které jde od srdce: „To se sakra povedlo! “ Jinými slovy vyjádřil podobnou myšlenku předseda Akademie věd ČR Radomír Pánek: „Když se spojí špičkové vysoké školy a špičkový ústav nebo ústavy akademie věd, vzniká prostředí, které inspiruje, které inovuje a které posouvá naši společnost dopředu. “ Právě fungování dejvického kampusu označil za příklad dobré spolupráce mezi univerzitní sférou a akademií.
OD HOSPODY K DNEŠKU
Dobudovat kampus podle původního záměru jako rozsáhlejší komplex se nikdy nepodařilo. U položení jeho základního kamene nechyběli roce 1925 členové vlády i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Politici řečnili vznešeně. Na počátku byly velké plány, které se ale záhy začaly měnit: doba jim nepřála. Přicházely politické zvraty, když za první republiky žádná vláda nedovládla až do konce svého volebního období, vypukla hospodářská krize, pak se stát soustředil na to, aby peníze věnoval na budování opevnění, následovala okupace a druhá světová válka… Tak lze shrnout vývoj, který novinář Martin Groman s historikem Michalem Stehlíkem představili v debatě Přepište dějiny live na pódiu postaveném na Vítězném náměstí. V průběhu let se vytratily i památky na slávu z roku 1925. Jak to přišlo, že neexistuje zakládací listina, ale ani onen základní kámen, vybádala historička Věra Dvořáčková. Ta mimochodem také nabízí vysvětlení, jak se zrodilo rozhodnutí stavět právě v Dejvicích: ve hře byly i Královské Vinohrady nebo Letenská pláň, ale úvahy se vydaly jasným směrem – v Dejvicích jsou nejlevnější pozemky. Byla tu téměř prázdná plocha, někdy využívaná k vojenským cvičením, kde příchozí do Prahy vítala zejména hospoda Na Růžku. Původní urbanistickou koncepci vytvořil místu přímo na míru architekt Antonín Engel (později byly prvky komplexu doplňovány již mimo jeho koncept, v rámci aktuálních stylů stavitelství – i když jeho představa o celkovém rozvržení prostoru úplně nezapadla). Engel plánoval desítku vysokoškolských objektů – v „nadčasovém“ neoklasicistním stylu – a přímo podle jeho plánů vlastně vznikly jen dvě budovy, kde dnes působí VŠCHT.
ZÁKLADNÍ KÁMEN BYL ZNIČEN
Slavnost s položením základního kamene, nepřehlédnutelná už díky pochodu tisíců studentů ČVUT od budovy školy na Karlově náměstí až na místo, se zde tehdy konala 21. června jako součást programu jubilejního sjezdu Spolku československých inženýrů a architektů. Do otvoru v základním kameni byla tehdy vložena schránka se sepsanou zakládací listinou, již podle dobových zpráv v novinách vedle akademických činitelů podepsali i prezident Masaryk, premiér Antonín Švehla, ministr školství Ivan Markovič, ministr financí Bohdan Bečka, ministr národní obrany František Udržal nebo primátor Prahy Karel Baxa. Dokument je dnes nezvěstný, základní kámen byl zničen.