Co nebo kdo vás přivedl k hudbě? Již v dětství jste hrál na nějaký hudební nástroj? Jak jste prožíval svá klukovská léta?
K hudbě mne přivedli rodiče. Maminka byla učitelka operního zpěvu a tatínek byl hudební režisér v Československé televizi. Asi ve třech letech jsem zkusil housle. Ty jsem pak chvíli nesnášel, ale pak jsem si našel cestu k viole. Mým strážným učitelským „andělem“ byl můj pan profesor Karel Anděl. Byl báječným učitelem, z jehož moudra čerpám dodnes. Jako dítě jsem vyrostl na krčských pláních, které byly tehdy ještě bez zástavby a na chalupě v Krušných horách.
Nakonec jste na pražské konzervatoři vystudoval ve violové třídě prof. Jaroslava Ruise. Proč jste si zvolil právě violu?
Viola mne přitáhla kvůli charakteristické barvě zvuku a možná také, že není tak „titěrná“ jako housle. U violy nebylo tak snadné získat dobrý nástroj. Je jich méně a musí hráči opravdu vyhovovat. Nakonec jsem měl štěstí a hezký nástroj českého houslaře jsem získal.
Nějakou dobu jste pak působil jako vedoucí skupiny viol a zvukař v lisabonském orchestru Nova Filarmonia Portuguesa. Jak jste se tam dostal a jaká to byla pro vás zkušenost?
Tehdy Pragokoncert vypsal konkurs, na který přišlo několik desítek violistů z celé republiky. Byla to obrovská příležitost a zkušenost. Dodnes Portugalsko miluji jako zemi, kam bych se klidně i dnes odstěhoval. V neposlední řadě jsem tam zjistil, že jsou i fantastická vína, která jsem do té doby neochutnal a dlouho potom také ne.
Jak jste se dostal k dirigování, které jste studoval u prof. M. Klemense a pokračoval ve studiu u A. Rosena?
K dirigování mne přivedl Mario Klemens, který byl mým profesorem na konzervatoři, kde jsme dirigování měli jako jeden z předmětů. Velmi mne to zaujalo, ale intenzivněji dirigovat jsem začal až později. V době mého působení v orchestru Státní opery se vrátil z Austrálie zpět do Čech báječný dirigent Albert Rosen. Požádal jsem ho o dirigentské konzultace. Moc rád jsem s ním trávil čas, byl báječný člověk.
Jako dirigent jste se poprvé představil v roce 1996 s orchestrem Musici de Praga. Od roku 1998 jste šéfdirigentem komorního orchestru SYRINX. Pravidelně jste hostoval jak v domácích tak i zahraničních orchestrech (Moravská filharmonie Olomouc, Severočeská filharmonie Teplice, Komorní filharmonie Pardubice, Vogtland Philharmonie …) Pamatujete si, jaké to bylo poprvé před orchestrem v roli dirigenta?
Samozřejmě jsem cítil lehkou trému a rozechvění. Byl jsem rád, že na programu byly skladby, které byly dobře nazkoušené. Ale samozřejmě je to opojný pocit, který začnete vyhledávat.
Když jste v roce 2006 hostoval na festivalu Hot Springs v Arkansasu v USA a pracoval s orchestrem mladých hudebníků, se u vás zrodila myšlenka, pracovat nejen s mladými, ale také neprofesionálními hudebníky a o rok později jste založil Akademický orchestr ČVUT. Jaké to je vést orchestr neprofesionálů? Co vás na tom baví?
V USA mne uchvátilo nadšení mladých hudebníků, budoucích profesionálů, kteří hráli s největší radostí. Měl jsem pocit, že u nás je málo prostoru pro mládež a dospělejší amatérské hudebníky, kteří si nemají možnost zahrát v kolektivu. Anebo že i již existující amatérské soubory „jedou“ na výkon se snahou o takřka profesionální kvalitu, které ale samozřejmě nedosahují a hudebníci jsou z toho vnitřně frustrovaní. Proto jsem rád využil nabídku tehdejšího rektora ČVUT Praha a vytvořil jsem orchestr, do kterého může přijít každý, kdo je buď studentem některé vysoké školy, anebo je mladým absolventem. Vybíráme známá i méně známá díla, do kterých na míru hráčům aranžuji a upravuji orchestrální party tak, aby se uplatnilo stávající složení nástrojů a zrovna aktuální technická vyspělost hráčů. Proto třeba v Beethovenovi můžete slyšet třeba saxofony, či zobcovou flétnu. Velmi nás baví, jak i netradiční nástroje doplní barevnost orchestru či ozdobí sólové party. Orchestr se od svého vzniku rozrostl do symfonických rozměrů, ale stále je vše založeno na individuálním přístupu.
Několik let spolupracujete s nadací Menuhin Music Live Now. Co je její náplní a jak jste se ke spolupráci dostal?
Tehdy mne oslovil jeden ze zakladatelů české pobočky Josef Matoušek. Nadace již mnoho let přináší příležitosti mladým umělcům vystoupit na místech, kde hudba moc často nemá možnost zaznít. Koncerty dělají radost v nemocnicích, domech seniorů, ale i na jiných netradičních místech, třeba v jeskyních nebo v propasti Macocha.
Co rád posloucháte v soukromí? Věnujete se také skládání hudby?
Nejraději mám zvuky přírody, šumění lesa, ticho u rybníka. Ale pokud si něco pouštím, nejraději se vracím k legendám houslové hry (Menuhin, Heifetz, z mladších mám nejraději Nemanju Raduloviče), nahrávky Rostropoviče, Glena Goulda, Pavarottiho, Bartolli a z dirigentů Leonarda Bernsteina. Složil jsem si pro radost několik skladeb pro sólovou violu a flétnu, ale nyní většinou hudbu aranžuji a skladbu přenechávám jiným.
Spolupracoval jste s řadou hudebních osobností jako např. Eva Urbanová, Václav Hudeček, Kateřina Englichová, Jana Boušková a také se svoji manželkou, flétnistkou Žofii Vokálkovou a řadou dalších. S kým byste se rád na scéně setkal a jaké to je dirigentsky vést na scéně vlastní manželku? Jak se vám spolu pracuje?
Mým asi nejoblíbenějším sólistou byl Guy Touvron, toho bych rád zmínil, bohužel s ním se již na podiu nesetkám, ale rád bych se znovu setkal např. s klavíristkou Margeritou Höhenrieder. Jinak s manželkou jsem na koncertech u nás i v zahraničí provedl mnoho flétnových koncertů, natočili jsme spolu několik velmi úspěšných CD (např. CD A. Vivaldi 6 koncertů pro flétnu a orchestr, které získalo v New Yorku v roce 2000 Special Prize a stalo se jedním z dárků na Novoroční párty v Bílém domě) a v projektech je mým kreativním dramaturgem.
Jak rád trávíte volný čas? Dočetla jsem se o vás, že rád jezdíte na kole, v zimě lyžujete, v létě rád plavete, také potápíte. Není vám cizí ani šerm a společenské tance.
V současné době nejraději rybařím. Je to úžasný relax. Rád lyžuji a plavu a jsem rád, že jsem radost ze sportu přenesl i na své syny. Společně podnikáme spoustu aktivit. Několik let jsme měli koně, lyžujeme a máme rádi letadla. Hodně času mi zabere příprava mladšího syna Felixe na různá natáčení, protože již od pěti let působí jako dětský herec a když máme hotovo, jdeme spolu mlčet na ryby.
Jan Šrámek: Narodil se v roce 1959. Vystudoval hru na violu a dirigování. Jako dirigent hostuje doma i v zahraničí. Je zakladatelem a dirigentem Akademického orchestr ČVUT, který vede od roku 2007. Je držitelem Special Prize Lugano „The Masterplayers Music and Conductor Competition“. Jeho manželkou je flétnistka Žofie Vokálková, s níž také často spolupracuje a jejich synové Alfréd (2006) a Felix (2013) hrají v seriálu Ulice a hráli i v dalších filmech a seriálech.