U masivní robotické paže stojí tři studenti a radí si, kterým z bílých kamenů táhnout. Robot si to celé propočítá přes kameru a pak přesným pomalým pohybem vezme černý kámen a přeskočí rovnou dvě bílé figurky. Na to, jak se hra vyvíjí, dohlíží také absolvent Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky Jiří Štefan.
Jiří Štefan, CIIRC
Ten poměr a výhled není zase tak důležitý. Spíš je důležitý, kolik her se dohraje. Častokrát se stává, že na konci se ta hra s robotem už celkem táhne, třeba na tý jednodušší obtížnosti, kdy ten robot záměrně dělá špatné tahy, aby toho člověka nechal hrát a na ty těžší obtížnosti to bývá třeba 10 % výher.
Martin Hrnčíř, redaktor
Co bylo jednou považováno za umělou inteligenci, je dnes pro odborníky spíše strojové učení.
Jiří Štefan, CIIRC
Asi nejzajímavější je ta detekce samotná, která při rozpoznávání těch hracích kamenů na tom poli používá algoritmy strojového vidění. Ta kamera je umístěna přímo nad tou deskou, přímo nad tou hrací plochou, pokaždé, když ten robot má udělat nějaký tah, tak se nejdřív uklidí stranou, ta kamera vyfotí stav té desky a až podle toho se pak ten robot rozhoduje, co má dělat.
Martin Hrnčíř, redaktor
Nakonec Partie dámy končí remízou, kdy zůstanou na šachovnici jen čtyři černé a bílé kameny. V prvním patře paláce Žofín už čeká na přednášku ředitel Muzea hlavního města Prahy Ivo Macek. Ten by totiž rád vymyslel osobitého průvodce výstavou pro každého návštěvníka.