Tohle je derby dvou nejhorších týmů široko daleko. V atmosféře, kterou by mohla závidět polovina týmů v první lize. Pravidelně, dvakrát za rok. Dobrý důvod se ptát: Jak se tohle stane? A dá se z toho odnést i nějaký recept? Je deset večer a z nebe se snáší drobný déšť i na strahovský kopec. Ale lidé sem pořád proudí: od autobusové zastávky i z druhé strany od kolejních budov. A jedinou branou se tlačí na fotbalové hřiště. Pánové, dámy, hlavně dvacátníci a třicátníci. Nezklamali, zase bude plno. Zdejší tribuna má letmým propočtem kolem 500 míst – prostě pět řad krát 40 metrů na délku, podél hřiště házenkářských nebo futsalových rozměrů. Už při rozcvičce je úplně plná, jediné volno zůstává uprostřed pro dvě kamery, které se starají o živý přenos. A další desítky lidí se postupně zastavují kolem hřiště a sledují přes plot. Špičkový zápas futsalových profesionálů? Kdeže. To musí po pár vteřinách poznat každý, kdo někdy aspoň trochu sledoval libovolný sport. Jeden brankař jakž takž umí, ale jeho spoluhráči při rozcvičce sotva dostřelí na branku. Míč jim při zpracování viditelně překáží. A pohled na druhou stranu: snad ještě horší. Vypadá to jako kopání si někde před domem. Nebo jako kdyby při hodině tělocviku na gymplu někdo cíleně vybral do jednoho týmu ty nejmíň šikovné kluky. Obrýlené matematické nerdy, hráče počítačových her, vousaté muzikanty. A hlavně ne ty, kteří někdy aspoň párkrát trénovali v nějakém fotbalovém klubu. A přesně tohle jsou oba týmy. Ti nejslabší z jaderné fakulty ČVUT, o které tři silnější fakultní týmy nestály. Říkají si proto Jaderný odpad. Proti nim na druhé straně Kriplovi hoši. Kdo na tenhle název přišel? "Kluk, který tenhle klub zakládal, neměl jednu nohu. Jednoduchý," utrousí jeden z týmu. Břitký humor k celé věci patří od začátku do konce. A přitom ta atmosféra… Tribuny jsou v podstatě dva kotle, o něco větší část fandí Kriplovým hochům, Jaderný odpad je dneska slabší. Když týmy nastupují, zpívá se hymna. Pak zase přijde čas na dýmovnice a světlice, hodně se skanduje a opravdu fandí. A není to pár nadšenců – do chorea toho většího kotle se zapojuje odhadem kolem 200 párů rukou a hlasivek, pak zase začnou skandovat ti druzí. Nahlas, hodně nahlas. Ligoví fotbalisté v Jablonci, Mladé Boleslavi nebo Českých Budějovicích si o tomhle můžou nechat jen zdát. Tohle je kalibr výjezdu fanoušků Baníku Ostrava nebo Plzně. Tak jak to, že se téhle výsady dostává mladíkům, kteří mají problém si přihrát na dva metry a vystřelit umí leda slabou placírkou? "My tu hrajeme už od roku 2012. Nejde nám o ten samotný fotbal, spíš o tu partu kolem. A o pár piv a trochu zelené po zápase," říká Štěpán Hortlík, služebně nejstarší hráč a zároveň šéf Jaderného odpadu. A právě omezené fotbalové dovednosti, krkolomné pohyby a absurdní situace jsou to, co diváky baví nejvíc. Tradice velkého derby postupně roste poslední dva roky, ale v takové atmosféře se hraje už poněkolikáté. "Kriplovi hoši začali hrát v roce 2022. Potkali jsme se v jedné skupině a bavilo nás to. Tak jsme se pro příští sezony dohodli, že se přihlásíme do stejné skupiny a budeme hrát i proti sobě navzájem. A za těch pár zápasů to došlo až sem," dodává. Kdo je tedy těch 600, možná 700 lidí, kteří jim tu právě fandí? "Nejdřív to byli kamarádi, přítelkyně, pár vyučujících z fakulty. A pak se to začalo nabalovat, vzali kamarády, ti další kamarády. Asi je to s námi baví," dodává Hortlík. Strahovská liga je amatérská soutěž, která je v Praze trochu ve stínu větší a známější Hanspaulky, ale v lecčems podobná. Je navázaná na ČVUT, takže jednotlivé ročníky se hrají v době semestrů. První nebo druhá liga tady mívá velkou kvalitu – v některých týmech jsou aktivní fotbalisté z třetí ligy nebo z divize, kteří v Praze studují a přes týden si tím nahrazují tréninky. Sem tam se tu objeví i bývalý prvoligový fotbalista. Ale jestli tu jde o peníze, tak spíš jen symbolické. Jaderný odpad i Kriplovi hoši jsou na opačném pólu – v nejnižší, čtvrté lize a i tam se vymykají. Před vzájemným zápasem byli stále bez bodu, jedni skóre 2:84, druzí 7:101. To, jak dokážou přivábit i na sociálních sítích fanoušky, ale může být inspirativní i pro marketingové profesionály.
Marketing trapnosti
Když se na snímky ze strahovského derby dívá Martin Kovařík, marketingový ředitel prvoligového FK Teplice, nedokáže se nesmát. Ale překvapený diváckým zájmem úplně není. "Je to vlastně jednoduché. Bizár lidi láká, podívejte se na Clash of the Stars," říká v narážce na zápasnickou sérii takzvaného MMA, kde v ringu soupeří celebrity. "No a když ten bizár provozuje někdo, s kým se člověk zná, tak to pak láká ještě víc. A to je i ten hlavní důvod, proč sem lidi chodí," vysvětluje Kovařík. Sám má s pohybem na samé hraně trapnosti hodně zkušeností: už jako teenager vystupoval na gymnaziálních vánočních akademiích před plným sálem místního divadla. Téma: parodie na tehdejší chlapecké hudební skupiny. Později, už v marketingu fotbalového klubu, si podobné kousky zopakoval: v roce 2011 jeho kolegové cíleně vypustili silvestrovskou kachnu o tom, že do Teplic přestupuje hvězdný Marek Hamšík. Fotbalistu si tehdy mimochodem zahrál právě sám Kovařík, tehdy Hamšíkovi vzdáleně podobný. Působilo to jako zjevení. Dnes už jsou pokusy o virální videa mezi kluby daleko častější: svět se změnil a kluby už nemohou spoléhat na to, že jim budou automaticky fandit minimálně lidé z jejich regionu. Díky sociálním sítím, streamovaným zápasům a dostupnějšímu cestování se všem potenciální trh spíš zvětšil – a o to větší je boj o pozornost, která ve fotbale znamená i peníze. "Když jste organizace, která se na bizár nesoustředí, je potřeba to hodně vyvažovat. Najít balanc, aby to bylo snesitelné. I trapná vtipnost má svoje místo a umí dosahu hodně pomoct," vysvětluje. Čerstvý příklad: video, kterým klub oznámil nejnovější posilu, obránce Havla. Vtipná scénka si pohrávala s jménem prvního českého prezidenta a jeho nástupem do úřadu v krátkých, respektive povytažených kalhotách. Dosah: v součtu platforem až 100 tisíc zhlédnutí. "Tabu samozřejmě jsou: nesmí někoho vysloveně znevažovat nebo být sprosté. To jsou potom fatální přešlapy, které pak poškozují i klubové partnery. Největší umění je právě v tom, najít tu správnou hranu, a když už se něco nepovede, tak aby ten případný přešlap byl jen o kousek, který se nijak neprojeví. I občasný malý přešlap je ale lepší než dlouhodobá unylost," dodává. Fotbalový punk na Strahově nekončí Tyhle otázky zatím nejhorší fotbalisté ze Strahova řešit nemusí. Řada z nich pravděpodobně časem udělá zajímavé kariéry v energetických společnostech, ale teď jsou prostě jen kluci, kteří zažívají to nejlepší ze života skutečných fotbalistů. V polovině se objeví na scéně policejní hlídka a chce zápas ukončit, někdo si stěžoval na rušení nočního klidu. Fotbalisti na chvíli přestanou hrát, slíbí vypnutí reproduktoru s živým komentářem zápasu, ale nakonec se dohraje. Když dva osamocení policisté vidí stohlavý dav na tribuně, který začne skandovat a domáhat se dohrání, sami se nakonec začnou usmívat. Tou dobou už je beztak rozhodnuto: brankař Jaderného odpadu je hodně marný a pouští i lehké střely. 5:1, hotovo, kotel Kriplových hochů slaví. Jen jeden z nich si tu oslavu neužije. Právě ten, který dal týmu jméno. "On o tu nohu přišel někdy v sedmnácti, kvůli nádoru v kosti," vypráví na střídačce jeho spoluhráč Petr Šilhavý. "Už ho tu nenajdeš, nedávno umřel," uzavírá. Najednou zmlkne a rychle se vrací ke svým. Z piety ho ale spoluhráči do zápisu o utkání píší, jako kdyby pořád hrál. Zápas co zápas. I tenhle bizár má svá tabu.