LN Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) nakonec nenavrhuje zkrácení doby platnosti daně z neočekávaných zisků, i když to opakovaně avizoval. Co tomu říkáte?
Z hlediska dalšího vývoje je to marginální záležitost. Pokud měla mít ta daň ve finančním sektoru nějaký význam, pak měla být uplatněna retroaktivně v okamžiku, kdy se o ní rozhodovalo. Pokud ji avizujete dopředu s tím, že doba je zlá a bude hůř, začne se finanční sektor chovat úplně jinak. Začne vytvářet opravné položky, kalkulovat očekávané ztráty a podobně. On nejen chce, on i podle regulatorních pravidel musí. Takže se nelze divit, že v případě bank prakticky žádný výnos nebyl. Z pohledu energetiky beru windfall tax spíše jako daň za to, že pomoc lidem a firmám s rostoucími cenami energií nebyla na začátku dobře promyšlená. Zastropování cen přišlo pozdě a navíc v podobě, která nemotivovala výrobce a distributory energií k úsporám. Takže její pokračování do jisté míry chápu.
LN Jaký signál tím vláda vyslala směrem k investorům na pozadí plánované výstavby nových jaderných bloků?
Stavba jaderných bloků je projektem na tři čtyři vlády. To, že momentálně nějaká vláda chce od ČEZ extra peníze, v tom nebude hrát žádnou roli. Rozhodující bude finální podoba kontraktu na výstavbu, jak se nám jej podaří vyladit v rámci notifikace. Zvykli jsme si na peníze z dividend od ČEZ a máme obrovské množství peněz z výnosů z emisních povolenek. Za hlavní problém považuji to, že jsme sami na sebe uvalili zákaz financovat z emisních povolenek budování nových jaderných kapacit.
LN Kdo o tom vlastně rozhodl?
Neviděl jsem, že by se proti Německem vedenému evropskému jadernému odporu nějaká vláda výrazně vymezila. Nastoupila salámová metoda, kdy si každý řekl: Tenhle kousek, který odsouhlasíme, není důležitý, tak proč ne. Postupně jsme se tak dostali do situace, kdy sice máme kus silnice, která ale vede odnikud nikam...
LN Co nás teď tedy v energetické oblasti čeká?
Naprostá změna paradigmatu. Málokdo si uvědomuje, že v minulosti byla energetika do určité míry jednoduchá v tom, že všechny tehdy existující zdroje byly v zásadě srovnatelné z hlediska řízení. Když někdo potřeboval energii navíc, nebyl problém trochu zvýšit výkon a obráceně. Nezávisle na tom, zda šlo o uhelnou, či plynovou elektrárnu. Anebo jadernou elektrárnu – i tam ta možnost byla, ale nedávala smysl ekonomický, proto se to nedělalo. Všechno bylo postaveno na tom, že většina zdrojů pracuje optimálně, a pokud potřebuji přidat anebo ubrat, posunu výkon mimo optimum. Něco to sice stálo, ale ta změna byla neuvěřitelně levná. V současnosti jsme se dostali do situace, že zdroje, které se stavějí – buď s přímými, anebo nepřímými dotacemi, kdy je nařízen přednostní odběr jimi vyrobené energie –, jsou z pohledu legislativy prioritní. Všichni se jim musí přizpůsobit. Podstatou hlavního problému je, že v minulosti nebyl rozdíl mezi energií vyráběnou pro spotřebu koncových zařízení a energií potřebnou pro řízení sítě a zajištění její stability. Oba druhy energií poskytovaly víceméně stejné zdroje, jejich potřeba se dala dobře plánovat v čase a ta změna byla de facto skoro zadarmo. Dnes jsou ale dvě kategorie energetických zdrojů: řiditelné a neřiditelné, závislé na vnějších podmínkách, jako je intenzita slunečního svitu či síla větru. A řiditelné zdroje, tedy uhelné, plynové a jaderné elektrárny, se mají přizpůsobovat obnovitelným zdrojům energie a zajišťovat jejich stabilitu. Což je služba, za niž musejí dostávat zaplaceno. Problém je dán nepochopením toho zajišťování stability coby nutné a nepostradatelné služby, která už je ve velkém rozměru nesmírně drahá. Nejde přitom o domácnosti, ale o ekonomiku. Výrobní podnik potřebuje stabilní dodávky energie, nemůže si dovolit přizpůsobovat svou výrobu neplánovaným výpadkům. Nebo vám Google a IT služby pojedou jenom přes den? Znalostní ekonomika nevzniká pálením svíček v noci...
LN Na co se tedy mají připravit odběratelé elektřiny?
Ceny energií jsou velmi variabilní. V určitých obdobích je energie nadbytek a ceny jsou záporné. Za to, že si je někdo odebere, ještě platíte, podobně jako u odvozu odpadu. V jiných obdobích je zase energie nedostatek, v Česku typicky v zimě. Pro výrobce a distributory to znamená obrovské výkyvy, které musejí promítnout do svých cen. LN Kdy to začnou firmy a lidé vnímat na svých účtech?
Část evropské i naší politické reprezentace říká, čistá energetika je levná a přechod na ni půjde sám od sebe. Už se ovšem ukazuje, že tak snadné to není. Ale vždy je snadné se tvářit, že se nic neděje, a doufat, že to spadne na politiky, kteří přijdou v další části politického cyklu. A když se to stane, řeší se důsledky, nikoliv příčina. Přitom, pokud jsem schopen si ty věci dobře srovnat dopředu, je řešení levnější. Vzpomínám si, že před deseti lety – tedy v dobách, kdy ještě byly emisní povolenky levné – byla v souvislosti s přípravou německé Energiewende, tedy strategie přechodu na energii z obnovitelných zdrojů, publikována zásadní studie. Ukazovala, že když představují neřiditelné zdroje z celkového výkonu jen jednotky procent, skutečně dokáží celkově zlevnit energii. Když jsou jich ale desítky procent, mají vynucené náklady – ať už investiční, či na zálohy pro případ výpadku neřiditelných zdrojů – daleko větší váhu než docílené úspory, takže ceny pak rostou. Bod zlomu leží relativně nízko. Němečtí výzkumníci tehdy pracovali s maximálním podílem obnovitelných zdrojů energie v objemu 35 či 40 procent, dál nešli kvůli stále zrychlujícímu růstu nákladů, které šly do
násobků. Dnes se ukazuje, že výstupy zmíněné studie bohužel platí. A to se bavíme jen o elektrické energii v tom duchu, že vysadíme tepelné elektrárny a nahradíme je jinými. Ale je tu ještě otázka, čím budeme topit. Řada sídlišť je závislá na teplárnách. Ty potřebují nějakou surovinu. Dobře, mohu je předělat na plyn, ale to už dnes není politicky a bezpečnostně moc přijatelné. Takže se nám vlastně otevírá řada problémů, jejichž řešení nemůže být levné.
LN Co tedy s plynem? Ostatně, podle taxonomie Evropské komise je pouze přechodným zdrojem...
Budu trochu cynický: myslím si, že plyn je přechodný zdroj asi tak, jako byl u nás přechodný pobyt sovětských vojsk. V momentě, kdy odstavíme uhlí, nelze než spoléhat na plyn. Jinak to udělat nelze. Tečka – fyziku neobejdeme. Buď si řekneme, že budeme používat uhlí, anebo že budeme používat plyn. Jiná alternativa není. Pokud si Evropa nebude chtít totálně zabít ekonomiku, bude muset slevit. A politicky je asi průchodnější přiklonit se k plynu.
LN Nakolik jsme tedy na plynu závislí?
Infrastruktura již existuje, nemá smysl ji ničit. Řada tepláren je ještě na uhlí a je otázkou, zda mají přejít na plyn, či na elektřinu. Podle mne je zatím výhodnější plyn. U něj platí, kolik tepla potřebuji, tolik spálím plynu. U elektrického vytápění je nutné tu elektřinu nejprve vyrobit. Varianta, že bychom v zimě elektřinu dováželi, je cenově i fyzikálně dost nepředstavitelná. V tu dobu to totiž budou dělat i další země. Proto si myslím, že plyn zůstane i s ohledem na zásobování teplem delší čas. Mám k tomu ale jednu zásadní připomínku.
LN Jakou?
Český stát nyní dotačně podporuje budování tepelných čerpadel, která jedou na elektřinu. A lidé na to slyší. Čerpadla se budují ve všech lokalitách, bez celonárodního plánu a neřízeně. Tím se z plynové infrastruktury odebírají články a těm, kdo nepřesedlali na čerpadla, kvůli tomu distribuce plynu zdražuje. Infrastruktura je totiž levná, pokud ji používá hodně lidí, pokud se její náklady rozpočítávají na hodně účastnických přípojek. Když polovina účastníků odpadne, cena za distribuci jde na dvojnásobek. V Německu už si tohle uvědomují, některá města tam omezují dotace na odchod od plynu jen na ucelené oblasti – tam, kde je distribuce plynu neefektivní. V Česku takový přístup postrádám. Státem dotovaná tepelná čerpadla se budují všude, bez celonárodního plánu a neřízeně. V plynové infrastruktuře tak ubývá článků a těm, kdo nepřesedlali z plynu na čerpadla, kvůli tomu zdražuje distribuce.
---
Lubomír Lízal (55) Vystudoval Fakultu elektrotechnickou Českého vysokého učení technického v Praze ( FEL ČVUT ), doktorát z ekonomie získal na CERGE UK a titul docenta ve stejném oboru na Univerzitě Karlově. Od roku 1993 pracoval v Národohospodářském ústavu Akademie věd, od roku 1998 v CERGE UK, kde působil v letech 2003 až 2008 jako ředitel.V letech 1994 až 2000 byl externím konzultantem Světové banky. V období 2011–2017 zasedal v Bankovní radě ČNB, pak v letech 2018 až 2022 působil v řídicích orgánech banky Expobank. V současnosti působí na FEL ČVUT a jako konzultant v energetice. Také zasedá v Radě pro vědu a výzkum Vysoké školy ekonomie a managementu v Praze.