Věděla jste odjakživa, co chcete v životě dělat?
Vůbec ne. Na střední škole jsem nebyla oborově vyhraněná. V druhém semestru bakalářského studia otevřené informatiky jsem si zapsala předmět z matematického minoru, který vyučoval pan profesor Pavel Pták. Od té doby jsem nechtěla dělat nic jiného než matematiku.
Co byste vzkázala těm, kdo ve svých 18 letech stále nevědí, jaký obor by je bavil?
Co je baví, poznají tak, že tomu obětují většinu svého času. Tedy pokud je nutkání změnit směr a ten směr dává smysl, do toho. Mimochodem, jednomu z vítězů Nobelovky pro juniory bylo přes 40 let. Takže nikdy není pozdě.
Oponentem vaší práce byl rakouský fyzik Karl Svozil, který je mimo jiné spolupracovníkem nositele Nobelovy ceny Antona Zeilingera. Vaši práci hodnotil jako významný příspěvek k teorii kvantových logik. Jaké z toho máte pocity?
Udělalo mi velikou radost, že si takový člověk vůbec našel na oponenturu čas, a jeho hodnocení mě nesmírně potěšilo.
Dá se říct, že je to pro vás životní zlom?
Nejspíš ne. Beru to jako jeden z důkazů toho, že to, co dělám, dává smysl a mám pokračovat. Obecně jsem zatím nepřemýšlela nad svými pocity z výhry. Zkrátka nebyl čas.
Máte ambice na tradiční Nobelovu cenu?
O tom nepřemýšlím. Snažím se o co nejlepší výsledky a ocenění už není na mně.