Lidovky.cz: Roboti nám pomáhají řídit auto, vysavač nebo pračku. Jakého robota pro domácnost navrhlo vaše pracoviště?
Programovali jsme virtuálního robota do kuchyně. Pomáhal hodně starým lidem s vařením a ovládal sporák, troubu a jiné spotřebiče. Navrhli jsme také asistenta v telefonu, který hlasem radil seniorům nebo nevidomým, jak udělat drobné opravy spotřebičů. Například vyčistit ucpaný filtr u pračky.
Lidovky.cz: Proč je lepší s robotem mluvit než mačkat tlačítka?
Starší lidé mívají potíže se zrakem, třesou se jim ruce, ztrácejí citlivost v prstech… pak mohou mít problém přečíst návod nebo ovládat tlačítka. Mluvit s robotem je v takových případech geniální, protože když chytrý stroj pozná, že mu člověk nerozumí, pokyn zopakuje, něco více vysvětlí a třeba i povzbudí větou: "Jde to dobře, už jsme skoro hotovi." Nebo poradí, jestli by přece jen nebylo lepší zavolat opraváře. Zároveň jsme si museli ujasnit, jestli má robot mluvit podle momentální nálady člověka submisivně, nebo velmi autoritativně, žoviálně, nebo komisně. Zda může zakřičet: "Stop, to je špatně!"
Lidovky.cz: Má to také nějaké riziko?
Když robot mluví stejnou řečí jako my, máme falešný pocit, že komunikujeme s nějakou bytostí. Myslíme si, že chytrý stroj má emoce a je empatický. Když pak vykřikne "Stop, to je špatně!", divíme se, co si na nás "ta krabice" dovoluje.
Lidovky.cz: Jak se robot naučil vnímat lidské emoce?
Jeho umělý mozek, což je neuronová síť, se učí rozpoznávat různé výrazy tváře a přiřazovat jim předem definované emoce. To samé dokáže se slovy. Je tedy jakoby empatický, spíše bych řekl, že stroj se člověku dobře přizpůsobí. Například pozná, že jste naštvaný. Ale robot neví, co to je naštvanost, jen pomocí kamery rozezná určitý výraz obličeje a neuronová síť vyhodnotí, že máte zlost. Vypadá to, jako že vám rozumí a vnímá vás stejně jako skutečný člověk. A to je špatně.
Lidovky.cz: Proč?
Protože lidé ztrácejí kontakt s okolím. Prokázal to několikaměsíční pokus s osamělými seniory. Dali jim malého robota, nehýbal se, jen otáčel hlavu. Mohl slabozrakým číst návody, sledoval pohyb lidí v pokoji, zaznamenával jejich hovory. Takže když slyšel větu "Zítra přijede vnučka, musím upéct bábovku", robot to druhý den připomenul. Když vědci před experimentem lidem vysvětlovali průběh pokusu, jedna babička řekla: "To už neuvidím žádného člověka, protože stroj všechno vyřeší." Intuitivně poznala, že si na robota zvykne a už nebude mít potřebu se s lidmi stýkat. Pravdou je, že někteří účastníci navázali díky připomínání úkolů nové kontakty s lidmi.
Lidovky.cz: Když robot připomene nějaký úkol, to je přece pro člověka, který nemá, kdo by to pro něj jinak udělal, výhodné...
Pomocí robota můžete předcházet zapomínání, ale jde o velice ošemetný moment. Dalo by se říci, že účastníci vedli s robotem hovory jako s jinými lidmi, povídali si o zážitcích, říkali, co chtějí či nechtějí dělat. Člověk postupně ztrácí chuť povídat si s dalšími lidmi. Zároveň je komunikace s robotem nepřirozená, protože chybí vůně osoby a prostředí, taky postrádáme možnost dotýkat se jiné bytosti.
Lidovky.cz: Jak si představujete ideální komunikaci člověka a stroje?
Používejme roboty pro řešení konkrétních specifických situací, ale nikdy ve chvíli, kdy máme nad něčím přemýšlet. Například tělesně postiženému může robot napsat text, který mu člověk diktuje, ale nebude doplňovat slova a pokračování věty. Komunikace s robotem také nesmí nahrazovat kontakt s ostatními lidmi. Pokud jde o sociální vazby, je vhodné používat chytrý stroj maximálně jen jako připomínkovač. Určitě nemá řešit, proč s námi nechce mluvit kamarádka nebo potomci. Robot musí v takovém případě říct: "Nejsem tu od toho, abys mi plakal na rameni a sdílel se mnou svoje emoce."
Lidovky.cz: Dočetl jsem se, že jste asistovali při vývoji přístroje pro hmatovou komunikaci. O co šlo?
Studentka Natálie Horská z Fakulty architektury ČVUT navrhla pod vedením profesora Mariána Karla a docenta Josefa Šafaříka hmatový komunikátor pro kontakt osamělých lidí s jejich blízkými.
Lidovky.cz: Jak ten komunikátor fungoval?
Senior položil dlaň na měkký polštářek a pak si na hřbet ruky umístil napodobeninu ruky ušitou z látky. "Ruka" obsahovala lněná semínka, která po nahřátí udrží dlouhou dobu teplo. Člověk, který chtěl se seniorem komunikovat, měl doma jenom polštářek. Položil na něj ruku a snímač podobný touchpadu na notebooku poznal, v jakém směru a s jakou intenzitou se člověk polštářku dotkl. Data jsme posílali internetem do druhého zařízení, kde piezoelektrické elementy vysílaly jemné směrové vibrace a napodobovaly pohlazení. Příjemce ucítil tlak v dlani a odpověděl jemným stiskem. Přístroj fungoval na jakoukoliv vzdálenost, třeba na druhém konci republiky nebo i na jiném kontinentu. Neznal hranice.
Lidovky.cz: Už se komunikátor vyrábí?
Zatím je ve fázi konceptu, studentka má enormní zájem na projektu pokračovat. Společně s profesorem Karlem a docentem Šafaříkem jsme se dohodli, že budeme shánět peníze a zkusíme sestavit realizační tým včetně firmy, která by věc vyráběla a prodávala.