Saša MICHAILIDIS, moderátor
Ten přídomek, zakladatel moderní české architektury, je to už mýtus, je to vyvrácené, anebo je to stále platné?
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
No, ta otázka je velmi ambivalentní samozřejmě, protože ve všech těch zavedených učebnicích nebo ve všech těch historiografických publikacích věnovaných české moderní nebo modernistické architektuře je ten mýtus samozřejmě i nadále zachováván. Nicméně v té nejnovější monografii, kterou sestavila Helena Čapková a Ladislav Zikmund-Lender, došlo k nějakému, řekla bych, významnému pokusu o narušení nebo zvrácení té představy, že Jan Kotěra je ten spasitel a vykupitel moderní české architektury a že ta jeho role možná byla silnější v jiných aspektech, a sice třeba právě v tom aspektu pedagogickém, nebo třeba v aspektu organizace oboru a nějakého přispění k institucionalizaci toho oboru.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Mimochodem ta kniha, která se opravdu jmenuje Mýtus architekta: Jan Kotěra, vyšla ke 100. Padesátiletému výročí narození Jana Kotěry. Pro vás, Jakube, opravdu je to mýtus, anebo se jedná o skutečně zakladatele české moderní architektury?
Jakub POTŮČEK, historik, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze
Mýtus to asi není, protože když budeme sledovat, jakým způsobem se Kotěra dostává do své pozice, tak on je do ní vmanévrován určitou skupinou, která sleduje zájmy, on skutečně, když přichází do Prahy, je ztotožňován s mesiášem, spasitelem české architektury a on do jisté míry vlastně tuto roli jako nechce vzít, ale je to jistá podmínka, aby se dostal do těch kruhů tam, kam on se dostane, tedy do prostoru uměleckoprůmyslové školy, tam, kde později rozehrává úplně jiný způsob výuky a tam, kde vyrůstá ta první generace vlastně česky školených architektů, dejme tomu, generace Josefa Gočára nebo Pavla Janáka. Je to logické, protože je tady na jedné scéně technika, to je velmi konzervativní. Její absolvent Pavel Janák je velmi kritický vůči škole a jejím profesorům, kteří nejeví na rozdíl od Kotěry potom jako pedagoga zájem o své studenty. A je to prostě tak, jak to vždy bývá. Je to určitý boj mezi myšlenkovými proudy a ten, který vítězí, tedy ten Kotěrovský, tak je vítězný také díky brilantnímu vmanévrování a vytvoření mýtu, na který Kotěra reaguje. Je to vlastně hra takové sofistikovanější, nikoliv vysoké hry, ligy, kdy on odpovídá tou svojí konfesí na to provolání jeho osoby mesiášem o novém umění a tím se etabluje v rámci české architektury jako ta zakládající osobnost. Jestli existují nějaké nové teorie nebo vyvrácení těch starých teorií, já netuším, ale, upřímně řečeno, vzhledem k tomu pragmatickému postoji v rámci té architektury bych ani tak na ty mýty nehrál.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Když se vrátíme k samotnému dílu Jana Kotěry, tak možná bychom to mohli, když je teď jaro a budeme cestovat po republice, udělat formou procházky. Jan Kotěra, jak nám Jakub prozradil, byl vášnivý turista, také rybář, ale zůstaneme u té turistiky. Díky těm jednotlivým částem bychom si mohli zdůraznit některé prvky, které pro něj byly buď charakteristické, nebo které se vyvíjely v čase. Veřejné budovy, tam asi musíme začít v Hradci Králové, což je mimochodem rodiště Jakuba, takže co bychom vyzdvihli.
Jakub POTŮČEK, historik, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze
Tak můžeme ještě k těm turistickým pohorkám a prutům přidat automobil, protože Kotěra byl jeden z prvních řídících architektů vlastní vůz, do Hradce se nechával dovážet z nádraží na pražském předměstí služebním vozem, nechával si hradit první třídu rychlíkem z Prahy do Pardubic a pak osobně vlakem. Nicméně důležitá je zatím ne přesně objasněná chvíle, kdy se Kotěra potkal s královéhradeckým starostou Františkem Ulrichem. Důležité je, že on vycítil v Kotěrovi tu osobu, která může prostřednictvím architektury ten Hradec Králové 200 let spoutaný pevností vlastně navrátit do historie, kterou 19. století spatřovalo ve významu královského města. Ono opravdu, když se podíváte do historie českých měst, kromě Moravy, kde nejstarší je královské město Uničov, tak Hradec Králové je po Praze druhým nejstarším královským městem. Později s tím přídomkem věrného města českých královen. A tato významná historiografie 19. století, kterou třeba šíří historie Vladivoj Tomek a další, je důležitým východiskem pro Františka Ulricha. A on chápe, že pokud ta myšlenka vlastně navrácení se do té tradice nebude probíhat prostřednictvím architektury, tak to město nemůže získat ztracený věhlas a lesk, o který ho představila, připravila, pardon, ta přestavba pevnosti. Takže důležité je, že všechny ty stavby, které jsou s Kotěrou spjaty, ze začátku vlastně obdivované, později kritizované, jsou vlastně veřejné stavby, které financuje jak město, tak i Královéhradecký okres. On ten první vlastně okresní dům je stavebním podnikem okresu, tedy vyššího územně správního celku, nikoliv města Hradce Králové. Ale těsně před první světovou válkou, kdy je dostavován most podle Kotěrových úprav navržený jako utilitární stavba strojírnou broumovský /nesrozumitelné/, tak tam už se objevuje kritika za přílišné plýtvání a dekorování něčeho tak utilitárního, jako je třeba most. Ale ten Hradec má výhodu v tom, že na malém místě jsou zastoupeny všechny tři polohy Kotěrova díla, ta raná, secesně florální, ta vrcholná, kterou reprezentuje muzeum, ale i ta pozdní, kde Kotěra reaguje už na podněty mladší generace. A ač úplně nerad, tak trošku pracuje i s takovými Janákovskými lomenými plochami v duchu jeho kubismu.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Když byste, Markéto, vy měla vybrat v rámci té naše procházky, teď půjdeme možná pryč z Hradce, další část, tak na co vy byste se zajela podívat.
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Co mně přišlo jako první na mysl, tak je Urbánkův dům nebo tedy Mozarteum dnešní... Saša MICHAILIDIS, moderátor V Praze. Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně V Praze.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
V Jungmannově ulici.
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Přesně tak, v Jungmannově ulici, anebo také Leichterův dům v Chopinově ulici na Vinohradech. Tam vlastně se naplňuje taková ta funkce toho polyfunkčního domu, řekněme, nebo toho městského paláce, což byla naprosto inovativní typologie, která v sobě slučovala jednak nějakou funkci komerční, což byla teda prodejna hudebních nástrojů, hudebních not v Parteru, potom to bylo teda, potom to byla administrativa toho hudebního vydavatelství a potom také byty, takže v tomhle smyslu je to jakoby velmi i z dnešního hlediska velmi udržitelná typologie, která v sobě slučuje, jak jsem už říkala, více funkcí. A ten Leichterův dům, to je vlastně podobný případ, je to dům vydavatele krásné literatury. A ačkoliv je spíše privátního charakteru, tak působí skoro až sakrálně v nějakých momentech dovolím si říct.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Jakube, jakou další část práce právě Jana Kotěry vy máte rád, kam byste šel?
Jakub POTŮČEK, historik, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze
Já mám rád tu ranou, tu úplně jednoduchou, tyhle ty stavby, které zazněly a jsou strašně důležité, je to Kotěrova vila ve stejném vlastně duchu, jako je Leichterův dům, na kterém se objevují nad okny už jako obnažené traverze, jako překlady...
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Režné cihly.
Jakub POTŮČEK, historik, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze
Režné cihly. Je tak pravdivý, až vlastně generace Pavla Janáka se obrátila proti tomuto strohému bez ducha existujícímu pojetí a vlastně v reakci na to se rodí kubismus vlastně, takže i tuto polohu, ale, jak říkám, já mám rád ty rané práce, kde se prolíná jednoduchý princip stavění, úžasný je domek spisovatele Herbena, to je minimalistická věc. Mám rád ty rané práce, i když jsou poškozeny, třeba Máchova vila v Bechyni, ale musím říci, že mě fascinuje zároveň i to pozdní období, kdy Kotěra je v takové tíživé situaci, protože on se myslel na to, že se stane tím architektem prezidenta republiky a s tím strohým stylem neměl šanci vlastně prorazit, tak zkouší, experimentuje s těmi kubistickými nebo mašinistickými typy architektury, které vidí u svých žáků, jako byl třeba Josef Fuchs nebo jeho žákem byl i Jaromír Krejcar vlastně, a proto mám rád, tady dole v ulici Politických vězňů je administrativní budova Báňské hutní společnosti, jedno vlastně z posledních Kotěrových děl, ale je svým způsobem jako fascinující.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
V souvislosti s výročím 100 let od úmrtí Jana Kotěry, architekta Jana Kotěry, tak se právě této osobnosti věnujeme společně s Markétou Žáčkovou a s Jakubem Potůčkem s historiky umění. Jedna z částí práce Jana Kotěry byly urbanistické vize. Schválně tomu říkáme vize, protože ono těch realizací zase tolik není, ale, Markéto, co byste vy vyzdvihla na Janu Kotěrovi jako urbanistovi, pokud ho tak vůbec můžeme nazývat.
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Určitě můžeme, a to zejména z toho důvodu, který už tady také zazněl, a sice kvůli tomu, že on je autorem mnoha veřejných staveb, které mají principiálně velmi městotvorný charakter. A tady vlastně už třeba úplně tak důležité, jestli byly realizované nebo ne, protože mnohé z nich realizované nebyly, což byl například jeho soutěžní návrh pro palác Koruna dole na Václavském náměstí, nebo jeho, řekla bych, skoro takové až monumentalizující řešení právě navázání Václavského náměstí na můstek, ale jsou to právě ty okresní domy nebo ta typologie Národního domu v Prostějově, to tady nemůžeme vynechat, protože to je samozřejmě monumentální krásné dílo, ale zároveň ta typologie byla velmi zásadní z toho důvodu, o tom se víceméně také zmiňuje i Jan Galeta, který je také jedním z přispěvatelů do té monografie z toho roku 2021, protože ten Národní dům přináší do regionu nebo do nějakých menších měst koncentraci kulturního života, je tam společenský sál, je tam taneční sál, je tam ale taky kulečník, je tam samozřejmě restaurace, hospoda, bar, divadlo a tady potom se jako kdyby formuje nějaký kulturní život toho příslušného města, takže z tohoto důvodu já si myslím, že to není otázka nějakých velkých urbanistických konceptů nebo nějakých velkých urbanistických realizací, ale je to otázka toho, co ten objekt té veřejné budovy přináší do toho kterého města, nebo do té které části městské struktury. Nicméně on absolvoval urbanistickým projektem u Otto Wagnera, což byla práce takového klasicizujícího ztvárnění, bylo to ideální město /nesrozumitelné/, které bylo na francouzské straně kanálu La Manche. A protože to byla vlastně doba ještě, abychom si uvědomili, v které se pohybujeme době, jsou to přibližně nějaká třeba sedmdesátá, osmdesátá léta 19. století, kdy se opět otevírá téma propojení kontinentální Evropy s Britskými ostrovy, takže to téma se samozřejmě otevřelo třeba už v dobách Napoleona, potom zase umlklo a pak se zase v té poslední třetině 19. století znovu objevuje. A toto téma samozřejmě začalo potom už možná trošinku malinko anachronicky, ale rezonovat taky v té škole Otto Wagnera, kde studoval Jan Kotěra.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Ve Vídni.
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Ve Vídni, ano, on vlastně zpracoval takové velké urbanistické zadání, protože Otto Wagner ke svým žákům přistupoval tak, že se jim snažil dávat úkoly, s kterými se architekt nikdy pravděpodobně nesetká. To jsou právě tedy ta velká vizionářská, urbanistická zadání a potom jsou to jakoby nějaké menší a trošku pragmatičtější zakázky, což jsou samozřejmě ty veřejné budovy, ale jsou to také rodinné domy nebo rezidenční projekty a potom samozřejmě třeba také dělnické kolonie, kterým se Jan Kotěra v rámci urbanismu také věnoval.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Mimochodem ve Zlíně nebo v Lounech.
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Přesně tak. To je taková specifická kapitola jeho tvorby, ale tady se nedá mluvit úplně o nějakém invenčním urbanismu, řekla bych, protože on tady uplatňuje nebo snaží se uplatnit teorii reformátora měst nebo nějakého velmi významného reformátora urbanismu nebo územního plánování Ebenezera Howarda, který přišel s tou teorií zahradního města, jak jsem už říkala, kdy se snažil vlastně nějakým způsobem formulovat možnosti, jak vyrovnat velkoměsto postižené industrializací, přelidněné a mezi venkovem. Takže vymýšlel vlastně takové struktury nebo takové klastry, kdy vždycky kolem toho jednoho spádového města byly jako města satelitní, která byla propojena nějakou optimální dopravní strukturou, třeba železnicí nejlépe. A ta spádová města nabízela nějakou infrastrukturu, která vlastně, kterou využívaly i ty města spádová, ale samozřejmě Jan Kotěra tady nerealizuje takovouhle velkou územně plánovací koncepci, to jsou víceméně uzavřené kolonie zaměstnanců železničních, jako je právě třeba v Lounech, což jsou vlastně zaměstnanecké domy. Ne nadarmo ho taky ale Pavel Janák, jeho žák, jak už tady také zaznělo, nazývá učitelem bydlení, protože on se snažil vyváznout nebo vyvést tu krizi nebo to bydlení z té krize prostřednictvím velmi propracovaných dokonce 14 typů těch rodinných domů, které uplatňuje v té lounské kolonii, což jde ale trošku proti tomu duchu té teorie zahradního města a taky teorie nějaké třeba typizace, která by byla logická z hlediska třeba investičního, takže on vlastně dělá takové jakoby zmenšeniny vil a připravoval tam pro ty dělníky nebo pro ty zaměstnance takové velmi skoro až luxusní prostředí.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Jakube, není možné minout tu část tvorby Jana Kotěry, která je svázaná vlastně s tím, co vidíme zvenčí, a to je to, co vidíme uvnitř, protože Jan Kotěra nejenom, že navrhoval domy, že vlastně se věnoval do určité míry urbanismu, i když teď jsme slyšeli, že trošku jinak, než si to asi představujeme, ale ty interiéry jsou vlastně naprosto výjimečné.
Jakub POTŮČEK, historik, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze
On tak samozřejmě fungoval v době, kdy to bylo zcela běžné. V dobách, kdy architekt se stává tvůrcem domu, do té doby je dekoratérem stavebního podnikatele. Kotěra spolupracoval s nejvýznamnější českými výtvarnými umělci a byl autorem veškerého konceptu. Zadával přesné požadavky, jaká ikonografie těch předmětů tam bude, jak budou vypadat a podle jakého konceptu se bude celá ta výzdoba odehrávat. Byl v tomto směru docela progresivní, protože pracoval i s technologiemi, které budou, takže když navrhoval lustry pro plynové osvětlení, tak už je připravil pro elektrifikaci, protože věděl, že to je otázka času. Stejně tak jako postupoval u těchto děl, ale to je naprosto běžný princip, který se vlastně drží až do současnosti. A většina architektů jako by s ním ráda spolupracovala. V případě toho urbanismu, on si troufám říct, že jako nebyl urbanista. A ty realizované kolonie, i to město, které vlastně je vizí, protože tam měl být železniční tunel do Anglie, že jo, jsou jenom vlastně drobné skupiny, kolonie není město. A když měl možnost zpracovat velký regulační plán Hradce Králové, tak to odmítl, on se toho nechtěl zúčastnit, a to mělo ideální podmínky i v tom, že to město postupně se zbavovalo té pevnosti a budovalo se systematicky. Nicméně prokázal, že je zdatným teoretikem, protože na doporučení Kotěra, rozbor dvou nejvýše oceněných plánů, shledal, že nejlepší plán, který v roce 1909 přinesla jedna z mnoha soutěží urbanistických v Hradci Králové, bude, když jej společně vypracují autoři první a druhé ceny, protože každý řeší něco dobře, ale ne celkově. Takže shledal jako ideální doplnit tyto tvůrce a ti skutečně v roce 1911 udělali plán, podle kterého se nějakou dobu stavělo. Takže se dá říci, že část toho plánu regulačního královéhradeckého, pod kterým jsou sice podepsáni architekt Oldřich Liska a Václav Rejchl, je svým způsobem také dílem Jana Kotěry.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
V dnešním Akcentu se věnujeme dílu architekta Jana Kotěry. My nemůžeme pominout jeho pedagogickou činnost, protože vedle toho, jak sám ovlivnil svými stavbami do určité míry prostředí a města, ve kterých působil, a lidi, ve kterých, kteří v těch stavbách bydleli, tak ovlivnil i své žáky a že začal učit vlastně velmi mlád, protože se stal profesorem, teď mě možná opravte, v 26, v 27 letech...
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Ano, v 27 letech.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
A podílel se na založení tedy školy architektury při Akademii výtvarného umění v Praze, takže můžeme ho považovat za jednoho z nejvýznamnějších pedagogů v oblasti architektury u nás?
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
To si myslím, že je vlastně ten jeho největší vklad, protože jak už tady zaznělo, tak on začínal na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, protože se zde uvolnilo profesorské místo po Friedrichu Ullmannovi, který odešel zpátky do Vídně. A Jan Kotěra převzal toto místo vcelku odvážně. Vplul...
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Na svůj vlastní popud ještě k tomu.
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Přesně tak. A vplul odvážně tady do těch temných konzervativních vod uměleckoprůmyslové školy, která byla v té době vlastně ještě školou vyšší střední a neměla ten status akademie nebo univerzity. A on s těmi svými žáky se věnoval právě těm jakoby zdánlivě drobnějším úkolům, a sice hlavně interiérům, ale taky třeba sepulkrální architektuře a po vzoru svého učitele Otto Wagnera, který byl mistrem sebeprezentace a který vydával ve velmi krásně výpravně vybavených albech práce své a svých žáků, tak takto to učinil vlastně i Jan Kotěra na začátku svojí kariéry na Vysoké škole uměleckoprůmyslové nebo na dnešní Vysoké škole uměleckoprůmyslové a tím jakoby přispěl k propagaci té své školy, kterou tam vlastně založil, dá se říct, nebo toho svého ateliéru. Ale ještě významnější pedagogický vklad tkví určitě v založení školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, což se vlastně Janu Kotěrovi podařilo zejména z toho důvodu, že byl přítelem nebo blízce se stýkal s T. G. Masarykem, který byl v té době poslancem rakouského parlamentu a za jehož významné pomoci se podařilo prosadit vznik této nové instituce. Takže ta škola architektury, kde on potom byl tím výsostným mistrem a vychoval celou řadu právě velkých urbanistů možná trošku překvapivě. Tak to si myslím, že je jeho největší vklad.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Jakube, vidíte vy nějaké následovníky nebo, řekněme, žáky, souputníky, kteří byli významně ovlivněni dílem Jana Kotěry. Je potřeba zmínit, že on sám byl často ovlivněn i díly svých třeba spolužáků ze studií z Vídně a nebo dalších architektů, které měl v průběhu let možnost poznat, včetně svých žáků.
Jakub POTŮČEK, historik, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze
Ono to je těžko říci, stejně jako ta kniha, kterou tady máme pojmenována Mýtus, tak i tady je celá řada mýtů, jedním z nich je to jmenování profesorem ve 27 letech. On tam samozřejmě nastoupil na zkušební dobu, nějakou dobu trvalo teda, než se k tomu řádnému profesorství propracoval, protože i protekce neumožňovala obejít stávající školskou legislativu Rakousko-uherské monarchie, ale on byl člověk iniciativní, iniciátor, on byl ten, který fascinoval lidi, i ty, kteří se s ním rozcházeli myšlenkově i stylově, proto je excelentní nekrolog od Jaromíra Krejcera, který vlastně u Kotěry ukončoval mrakodrapovým projektem pražské radnice, což byl /nesrozumitelné/ projekt, který Kotěra už nemohl prostě pochopit, to už byla úplně jiná doba a jinak myšlená, tudíž nejde o to, jestli se někdo inspiroval jeho dílem, protože i ti jeho raní žáci byli tvůrčí individuality, Gočár, svým způsobem i Janák, protože ten samozřejmě studoval také na technice a další, kteří si našli vlastní styl. Jde hlavně o to, že on inspiroval právě jako osobnost, která byla v pravou chvíli na pravém místě, a to jak na té Umprumce, tak později na té akademii, která začínala takovým, jako ta škola začínala takovým undergroundovým způsobem, několik let vlastně fungovala v rámci ateliéru v jeho vile, protože byla založena 1910 sice, ale ta budova se začala stavět až o několik let později, krátce před vypuknutím první světové války. Takže jde o to, že byl opravdu takovou tou osobností, která dokázala nasměrovat ty talentované lidi a nejdůležitější na tom bylo, že kromě toho zájmu pedagoga o své studenty, on jim také pomáhal jako začínajícím architektům, takže zprostředkoval jim zakázky, protože celou řadu věcí, které byly směřovány vůči jeho osobě jako slavnému architektu, on odmítal a dával ji třeba svým žákům. Připomenu takhle úžasná stavba elektrárny v Háji u Mohelnice, kterou on nakonec svěřil Josefu Fuchsovi a Josefu Štěpánkovi, opět zase skvělým talentovaným architektům.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Úplně na závěr, pokud byste měli někomu jednoduše vysvětlit, v jakém stylu tvořil architekt Jan Kotěra, co vlastně od něj může očekávat, tak co byste o něm řekli? Jenom připomenu, že třeba Vladimír Šlapeta, historik umění, o něm často používal slovo, že měl vlídný způsob.
Markéta ŽÁČKOVÁ, historička, Fakulta stavební a Fakulta výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně
Poctivý, moderní, pragmatický architekt, který dovedl vybudovat perfektně fungující byznys, ale který zároveň nezůstal jenom tady u téhle pragmatické části té architektonické praxe, ale který přinesl mnoho nových podnětů a vychoval celou řadu velkých architektů a velkých urbanistů.
Jakub POTŮČEK, historik, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze
Podle mě byl Kotěra klasik, lehce asketický, ale se smyslem pro humor. Abych to rozvedl. On tvořil jako klasický architekt, který vůbec neměl ve své tvorbě zastoupené moderní technologie z industriální architektury, ocelové konstrukce, zřídkakdy beton, ale jenom jako části, byl asketický, ale měl smysl pro humor a občas prostě se choval jako normální člověk. Z pozdních let, kdy měl vážné problémy psychického rázu, existují v kubistickém stylu vyvedené skici, které karikují Kotěru samotného. Takže když měl nějaký ekzém ve tváři, tak nakreslil rudej ksicht a napsal pod to Kotěra má ekzém. To byl člověk, který uměl uvažovat ve zkratce. Wagnerovou hlavní touhou bylo, aby architekti perfektně kreslili, vyjadřovali se vizuálně kresbou, Kotěra byl brilantní kreslíř, skvěle skicoval na útržky, na účtenky v hospodách a restauracích. Byl to člověk, který měl smysl pro pozorování okolí a dokázal z toho okolí do své architektury přenášet to pozitivní, ale, jak říkám, s lehkou askezí, ale zároveň i s humorem.
Saša MICHAILIDIS, moderátor
Dnes je tomu 100 let, co zemřel architekt a pedagog Jan Kotěra. Věnovali jsme mu pořad Akcent. Ve studiu s námi byli historici umění Jakub Potůček z ČVUT v Praze a architektka Markéta Žáčková z Vysokého učení technického v Brně. Moc vám oběma děkujeme.