Čtyři roboti postupují tmavou chodbou opuštěného dolu kdesi ve Spojených státech amerických. Dva v podobě vozítek na čtyřech kolech jedou po zemi, další dva jako drony poletují nad nimi. Mají najít určitý předmět, vrátit se zpět ke vchodu a podat zprávu. Úlohu jim zadali jejich konstruktéři, kteří jim však v jeho plnění nemohou nijak pomoci. Smějí je jen doprovodit ke vchodu do tunelu, dál už je vše jen na umělé inteligenci. V chodbě je absolutní tma a nepronikne do ní žádný signál včetně GPS. Roboti si tedy pomocí čidel musí například vytvořit obraz prostředí, ve kterém jsou, vyrovnat se s nástrahami třeba v podobě zatáčky, navzájem spolu komunikovat a po splnění úkolu se také bezpečně vrátit. Nesmí jim přitom dojít energie v bateriích, nemohou nikde uváznout. Podaří se to jen některým.
Takto mimo jiné vypadají soutěže, ve kterých se utkávají špičková světová pracoviště věnující se robotice a umělé inteligenci. A mezi nimi často zaujímají přední pozice, nezřídka první příčky, reprezentanti Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze. Právě na ní se věnují řešení různých výzkumných úkolů, často spojených s obranným průmyslem, nejčastěji americkým.
Problém orientace
Vývoj robotů velmi urychlil rapidní nárůst výpočetní kapacity počítačů. Na druhé straně je zase brzdí omezená kapacita baterií, jak je pohánět delší dobu. Velkým výzkumným problémem je také orientace v prostoru, mapování, navigace. Roboti si tvoří mapu prostředí, kde se pohybují. Jenže to může fungovat třeba uvnitř, venku se ale mění počasí. A aby byl robot opravdu autonomní, musí fungovat za všech podmínek. Tedy, když mu vypadává signál GPS, nebo ho vůbec nemá. Senzorika může mít problém nejen s počasím, ale i se střídáním dne a noci.
Někdy se mluví o riziku, že by umělá inteligence sama rozhodla o použití ničivé síly proti člověku. Vědci z katedry počítačů FEL na ničem takovém nepracují. Připouští ale, že mnoho řešení, kterým se věnují, může být tímto způsobem použito. "My naučíme vozidlo prohledat prostor. Může to být jaderná elektrárna ve Fukušimě po havárii, Turecko po zemětřesení či les. Chceme tam jezdit dlouhodobě, například řešení použít pro ochranu kritické infrastruktury. Technologie slouží k tomu, aby se robot v prostoru zorientoval, pochopil ho, zjistil změny a nebezpečí," popisuje Milan Rollo z Centra umělé inteligence katedry počítačů FEL s tím, že platforma neovlivní, zda na ni někdo namontuje kulomet s dálkovým ovládáním. Nebo k němu připojí krabičku s umělou inteligencí, která spoušť zmáčkne za něj. Je to etický problém, který se dnes řeší na světové úrovni. Pořádají se konference, panely OSN, zabývá se jím i EU, u nás například vědci z Fakulty sociálních věd. Hodně se k němu vyjadřují právníci, protože naráží na smlouvy o využití konvenčních zbraní. Jde o to, zda někdo navrhne systém, který automaticky spustí akci v reálném světě. A to je otázka nejen etická, ale i technologická. Obranné systémy, které by měly samy něco dělat, jsou totiž stále limitovány tím, co dokážou poznat "S jakou jistotou jsou schopny určit, že ten cíl je opravdu legitimní," podotýká vedoucí katedry počítačů FEL Jiří Vokřínek.Přichází Američané "Vše začalo zhruba před 20 lety po vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Prakticky ihned se u nás objevili zástupci amerického obranného výzkumu a projevili zájem o náš výzkum. Naše věci je zaujaly a my jsme se hodně zaměřili na to, aby výsledky byly vidět a byly aplikovatelné," říká Jiří Vokřínek. Katedra získala mnoho projektů od US Army, US Air Force, US Navy.
Výzkumníci dlouhodobě řešili různé problémy, například autonomní let dronů, spolupráci a koordinaci vozidel či jednotek. Peníze amerického obranného průmyslu podle Vokřínka kvalitu výzkumu na katedře velmi posunuly, zajistily jí dlouhodobý rozvoj. "Naši výzkumníci publikují na nejšpičkovějších konferencích a v nejlepších vědeckých časopisech. Tam česká účast nebývá velká. My ale uspět dokážeme, umíme se dostat na ta nejprestižnější fóra a náš výzkum je světově relevantní," uvádí Vokřínek s tím, že i studenti si od první chvíle sáhnou na výzkum skutečně nejvyšší úrovně, na poslední trendy.
Bohužel, spolupráce s českým ministerstvem obrany, armádou či obranným průmyslem dříve takto hladce nefungovala. "Český obranný průmysl měl dlouhodobě zájem o věci, které byly hned nasaditelné v poli. Ovšem náš přínos pro tyto věci je spíše opravdu dlouhodobý. Tedy základní výzkum, který pak firmy aplikují," vysvětluje Milan Rollo.Nemusí to vyjít Situace se však v posledních letech prý zlepšuje, dobře funguje například spolupráce s Univerzitou obrany. Výzkum pro obranný průmysl již financuje také Evropská unie. České i evropské instituce prý již pochopily, že výzkum potřebují získat a propojit. Američané jsou ovšem v této oblasti stále nejdál, EU a Česko se zatím jen snaží dohnat ztrátu.
Rozdíl je podle Jiřího Vokřínka například v tom, že Američané chtějí financovat tzv. high risk témata. Tedy vědu, která se dělá s dlouhodobým výsledkem a velkým výzkumným rizikem. To znamená, že se zkrátka nemusí podařit. "Ale když se to povede, může to způsobit velký průlom. Oni nepotřebují věci, které jsou teď hned nasaditelné. Chtějí věci, které dělají průlomy," objasňuje Vokřínek. S českou armádou a Univerzitou obrany, kdy jedním z dalších partnerů je také jedna z nejlepších amerických nemocnic Johns Hopkins University, nyní výzkumníci spolupracují třeba na senzorice, která se připojí na vojáka a předává o něm údaje do centra. V případě zranění monitoruje jeho stav a hlásí kompletní informace o druhu poranění, rozsahu a možnostech pomoci. Vše se již testovalo ve vojenském prostředí, i když ještě ne přímo na bojišti.