Témata, jimiž se architekti na konci osmdesátých let zaobírali, jsou podle Vorlíka do značné míry obrazem toho dění ve společnosti. "Je v nich hodně z normalizační rezignace, úniku do soukromí, ale samozřejmě i hledání alternativních cest, jak se z toho vymanit a jak naplnit touhu po nějaké větší kreativitě," uvádí.
Architekturu osmdesátých let lze podle něj rozdělit do tří linií. V jedné je panelová výstavba sídlišť, v druhé pak exkluzivní prorežimní stavby typu tiskárny Rudého práva, hotelu Praha či Nové scény, na něž byla podle Vorlíka upřena maximální pozornost. "Pro nás je vlastně nejzajímavější třetí linie někde uprostřed, což jsou veřejné stavby menšího a středního měřítka, v nichž architekti nebyli tolik podřízení výrobě jako u sídlišť a zároveň na ně nebyla upřena pozornost jako u exkluzivních staveb. Tam se vlastně dělo to nejzajímavější a to, co bylo pak podstatné i v devadesátých letech," míní.
Sídliště už nestačila pokrýt poptávku
Zajímavé jsou podle Vorlíka třeba sportovní stavby. "Měly vlastně jakousi exkluzivní pozici v tom smyslu, že byly spojeny s důrazem na prezentaci sportu na mezinárodní scéně, takže z té doby třeba pochází tenisový stadion na Štvanici, harrachovské skokanské můstky či veslařský areál v Račicích," uvádí s tím, že výtečné byly třeba některé sportovní bazény, které reagovaly na úspory energií. Každá z knih v edici se věnuje nějakému podtématu včetně nepostavených projektů či fenoménu improvizace. V té poslední řeší reakci architektury a společnosti na hospodářskou krizi, kdy se objevují témata ekologie či modernizace činžovních domů. "Začalo se ukazovat, že sídliště už nestačí pokrýt poptávku po bytové výstavbě. Začaly se tak opravovat čtvrtě z devatenáctého a dvacátého století v rámci vládního programu," uvádí Vorlík.