Pořad byl automaticky přepsán aplikací Beey (www.beey.io).
MLUVČÍ: Svazek s názvem Ambice popisuje náladu mezi architekty a odbornou veřejností. Koncem dekády, kdy se socialistické ideály vyčerpaly a v oboru kvetla diskuze o jeho budoucnosti. Dobrý večer, pane Vorlíku. Jaká tedy byla témata, která nejvíce vzrušovala architekty v době konce osmdesátých let?
P. Vorlík: Témata samozřejmě jsou do značné míry obrazem dění ve společnosti, takže je v nich hodně z normalizační rezignace, úniku do soukromí, ale samozřejmě i hledání alternativních cest, jak se z toho vymanit, jak naplnit touhu po nějaké větší kreativitě. V zásadě by se dalo říct, že architekturu osmdesátých let lze rozdělit do tří linií. Na jedné straně máme panelovou výstavbu sídlišť, kterou si s osmdesátými lety všichni spojujeme a jako jakýsi obraz na kvantitu naplnění plánu a vlastně trošku i rezignace stavební výroby. Na druhé straně máme exkluzivní prorežimní stavby typu tiskárna Rudého práva, hotel Praha, Palác kultury nebo Nová scéna, do kterých byla upřená maximální pozornost. A pak je pro nás to nejzajímavější, třetí linie někde uprostřed, což jsou veřejné stavby menšího a středního měřítka, na kterých architekti nebyli tolik podřízeni výrobě jako u sídlišť a zároveň na ně nebyla upřena taková pozornost jako u exkluzivních staveb. Tam se dělo to nejzajímavější a to, co bylo pak podstatné třeba v devadesátých letech.
MLUVČÍ: Vy už jste některé příklady uváděl, ale můžete zmínit nějakou typickou stavbu, kterou všichni na první dobrou budeme znát právě z osmdesátých let jako typický příklad tehdejší architektury?
P. Vorlík: Zajímavé jsou třeba sportovní stavby té doby, které měly jakousi exkluzivní pozici v tom smyslu, že byly spojeny s důrazem na sport na zahraniční scéně, na mezinárodní scéně. Z té doby třeba pochází tenisový stadion Štvanice nebo harrachovské skokanské můstky a nebo veslařský areál v Račicích.
MLUVČÍ: Vznikly v té době nějaké opravdu vynikající stavby, které jsou nadčasové a dodnes jsou velmi inspirativní?
P. Vorlík: Třeba právě v oblasti sportovních staveb. To jsou třeba výtečné sportovní bazény, které realizovala dvojice Šlégr a ..., kde nejenom že realizovali padesátimetrové bazény v rámci státního programu, ale šlo o to, že jejich celková kompozice, jejich celkové uspořádání bylo podřízeno přijímání slunečního svitu, protože šlo o reakci na úspory energií a na ekologii. Jejich střechy jsou třeba pokryty solárními panely už v osmdesátých letech.
MLUVČÍ: Povězme si o cyklu jako takovém, respektive o této knize, o které se bavíme. Jakou má strukturu, jak dovršuje vaši celou práci?
P. Vorlík: V každé z těch knih jsme se snažili věnovat nějakému tématu, které nám přišlo pro tu dobu typické. Třeba první kniha se věnovala typologiím architektonickým, druhá nepostaveným projektům, vlastně tomu, jakým způsobem se architekti snažili do nerealizovaných projektů otisknout své ideály. Třetí jsou rozhovory s pamětníky, což je samozřejmě cenný zdroj. Čtvrtá kniha je o nejtypičtějším fenoménu a to je improvizace. Bez improvizace se v normalizaci nedalo fungovat ani v reálném životě, ani v architektuře. A v té poslední knize, tam se věnujeme hlavně tématům, kdy stále rostla kritika celé řady fenoménů ve společnosti a v architektuře rostla, vlastně prohlubovala se, hospodářská krize. A architektura a společnost na ni musely nějak reagovat. Takže se tam objevuje téma ekologie, objevuje se tam téma modernizace činžovních domů, protože se začalo ukazovat, že sídliště už nestačí pokrýt poptávku bytové výstavby a začaly se opravovat čtvrtě z devatenáctého a dvacátého století v rámci vládního programu.
Říká Petr Vorlík, který představil nejenom aktuální knihu Ambice, ale celý ten cyklus. Já děkuji, že jste si na nás našel čas. Přeji hezký večer.