(Následující výstup přináší pouze stručný přepis rozhovoru, komplexní pohled získáte poslechem aktuálního dílu podcastu.)
MM: Jak náročné je vést fakultu?
M. Španiel: Je to velmi náročné. Při veškeré agendě s touto pozicí spojené zvládám přednášet, ale veškerou vlastní vědeckou činnost jsem bohužel z časových důvodů musel upozadit. Věřím, že až budu ve své roli více zaběhlý, podaří se mi k vědě během funkčního období vrátit.
MM: Co vás stojí nejvíce úsilí, a co naopak přináší radost a uspokojení?
M. Španiel: Najít si čas k řešení koncepčních otázek, a to navzdory návalu operativy, o které jsem mluvil v předchozí otázce. Funkce děkana má dvě tváře. První jsou úvahy o budoucnosti fakulty v kratším i dlouhodobém horizontu a o trendech, které je třeba zachytit a implementovat je. Druhá tvář je ryze operativně-administrativní. Děkan je statutár, podepisuje veškeré smlouvy a řeší řadu dalších věcí spojených s denním provozem. Zde bych chtěl poděkovat lidem ze svého aparátu, protože jsou mi v této oblasti velmi nápomocní, a já si díky tomu dokážu najít čas i na tu koncepční práci. A co se týče radosti a uspokojení – pokud se mohu podívat do volebního programu a odškrtnout si, že něco, co jsem plánoval a slíbil, se následně podařilo zrealizovat.
MM: Vaše dosavadní profesní kariéra je akademického rázu. Proč jste si zvolil právě akademické prostředí, a nikoliv praxi?
M. Španiel: Na začátku studia a v jeho průběhu to rozhodně úmysl nebyl. Na fakultu jsem nevstupoval s tím, že zde setrvám celý svůj profesní život. V průběhu doktorského studia jsem se podílel na řešení zajímavých praktických problémů, které mi poskytly takové úžasné odborné poznání, že jsem nedostatek praxe nepociťoval. Možná i proto, že v době, kdy jsem začínal, nebyl můj obor numerického modelování a výpočtů v praxi tak běžný jako dnes. Díky působení na fakultě jsem se dostal k řešení zajímavých otázek spojených s životností tranzitního plynovodu, který vede přes území naší republiky, kde se vyskytují různé vady, a my jsme tu vyvíjeli postupy, jak je detekovat a jak vyhodnocovat jejich nebezpečnost. Byla to velmi praktická záležitost. Ani později jsem nepociťoval nedostatek sepětí s praxí. Je to dáno samozřejmě i tím, že jsme technická univerzita. To, co mi z praxe chybí, je zkušenost denního provozu nebo tlak na výsledky a termíny. Uvědomuji si, že velkou zkušenost s těmito aspekty průmyslové praxe nemám, avšak co se odbornosti týče, většina z nás strojařů je s praxí spojena velmi úzce.
MM: Jakou úlohu podle vás hraje současná univerzita ve společnosti? Jak se historicky vyvíjí vnější pohled na ni?
M. Španiel: Role univerzity je dána zákonem. Za finanční prostředky daňových poplatníků má univerzita splnit roli instituce uchovávající znalosti, dovednosti, vědomosti, dále je rozvíjet a zajišťovat jejich trvalou kontinuitu. Vnímám to jako velký úkol univerzity a jejích fakult . Z mého pohledu má technická univerzita i další roli – být místem, kam je možné přijít z praxe a požádat o konzultaci či radu technického rázu, a dostat pokud možno kompetentní odpověď. Hodnocení naší úspěšnosti bych ale nechal na těch, kteří naše výstupy konzumují. Mnoho času nám zabírá byrokracie vyplývající z plnění celé řady zákonů. Z tohoto pohledu je dnes technická univerzita v poměrně schizofrenním postavení. Jsme současně akademickou institucí i podnikem pohybujícím se na trhu. Vlastní spolupráce s průmyslem je pro nás zdrojem inspirace i prostředků pro pedagogickou, vědeckou a výzkumnou práci, ale zatěžuje nás plnění legislativních podmínek a byrokracie s tím spojená.
MM: Jak se historicky vyvíjí vnější pohled odborné, ale i všeobecné veřejnosti na univerzitu? Kde je univerzita dnes a do jaké fáze by měla podle vás dospět, aby zaujala optimální pozici vůči společnosti?
M. Španiel: Pocitově vnímám, že ve vzdělanosti obecně se projevuje jistá inflace. Naše společnost výrazně zvýšila podíl absolventů VŠ na celkové populaci, avšak Gaussova křivka schopností lidí se nemění. Průměrný vysokoškolák před 50 lety měl vyšší úroveň než ten dnešní, protože tato skupina představovala mnohem menší část populace. Pracovní pozice, které tradičně patřily lidem se středním vzděláním, dnes často zaujímají vysokoškoláci. I tento fakt, myslím, v obecné rovině ovlivňuje pohled na univerzity. Dnes je u nás na fakultě mnohem větší rozdíl mezi špičkovými studenty a těmi průměrnými. Všichni dostávají rovnou příležitost ve vzdělávání, ale jen ti skutečně nejlepší ji v maximální míře využijí. V těchto rozevřených nůžkách nevidím nic špatného.
MM: Jakou u nás vidíte roli Boloňského procesu, který mj. v rámci mobility studentů definoval vysokoškolský vzdělávací stupeň na tři úrovně – bakalářský, magisterský a doktorský? Kde se pak v tomto konceptu nachází zdatný absolvent odborné střední školy? Praxe upřednostňuje právě jeho před bakalářem.
M. Španiel: Musím říct, že s bakaláři odcházejícími do praxe velkou zkušenost nemáme. Samozřejmě Boloňský proces byl vnímán různorodě, vzbudil zájem a diskuze. Až na výjimky, většina našich studentů po absolvování bakalářského stupně pokračuje v navazujícím magisterském studiu. Na Boloňský proces pohlížíme jako na možnost určitým předělem zhodnotit schopnosti studentů, a zejména umožnit jejich studijní mobilitu v rámci například programu Erasmus. Adekvátního strojařského vzdělání ale dle mého názoru za ty tři roky během bakalářského stupně nedosáhneme.
MM: Ano, ale právě Boloňský proces uváděl, že v navazujícím magisterské stupni nebude většina bakalářů pokračovat, ale půjde do praxe. Avšak jak potvrzujete i vy, realita je jiná. Podívejme se i na medicínu či práva, zde k žádnému rozdělení na bakaláře a magistry nedošlo.
M. Španiel: Dnes se řeší již i vysokoškolské vzdělání zdravotních sester a nedovedu si představit, že by mě operoval lékař po ukončeném bakalářském stupni medicíny. A podobně na to nahlížím i u inženýra. Přeci jen to, co strojní inženýr vytváří, má potenciál způsobovat havárie, ztráty na lidských životech. Jde o práci velmi zodpovědnou. Proto si nejsem jist, zda je strojní bakalář správným produktem pro praxi. Vnímáme bakalářské studium jako přípravu na magisterské.
MM: Hovoříme o absolventech, kteří jsou v určitém slova smyslu "produkty výrobní firmy". Jak máte odborně zdatný personál na vaší fakultě, která úspěšné absolventy s dovršenými znalostmi vysílá na trh práce?
M. Španiel: Aspektů je více. Máme vynikající výzkumníky i vynikající pedagogy a solidní průnik obou těchto množin. Jako na každé škále je i zde střed a opačná strana, ale o solidní kvalitu našich pracovníků průběžně usilujeme. Nemáme dostatek mladých pracovníků s akademickými hodnostmi a zvýšení počtu našich docentů a profesorů je jedním z mých cílů.
MM: Jak se vám daří získávat lidi z praxe – nikoliv pouze na občasné přednášky, ale na dlouhodobější spolupráci?
M. Španiel: To je bohužel problém, jelikož takovým lidem nemůžeme nabídnout pozice s dostatečným finančním ohodnocením. Existují kariérní řády a kvalifikační požadavky, ale kvalifikovat se v akademické sféře není lehké. Vyžaduje to usilovnou práci v dlouhodobém horizontu. Je snaha dostat do kariérního řádu pozici významného odborníka, který by nemusel mít vysokou akademickou kvalifikaci. Věřím, že se něco takového podaří, abychom získali kolegy, kteří nás obohatí o zkušenost z praktického strojírenství. To považuji za důležité, ačkoliv si nemyslím, že by k nám lidé z praxe měli přicházet v masovém měřítku.
MM: Co podle vás způsobilo postupné rozevírání nůžek mezi technologickými firmami evropskými, americkými a asijskými? Jak tento trend ovlivnila koronavirová pandemie, krize v subdodavatelských řetězcích a energetická krize?
M. Španiel: Toto vyžaduje hodně komplexní pohled. Kdybych měl své vysvětlení zjednodušit, v USA jsou historicky rodinné firmy s vysokým soukromým kapitálem a zkušenostmi, jak s ním nakládat. Vědí, že je potřeba v rozumné míře investovat, ale jsou si vědomy skutečnosti, že ne každé firmě je souzen úspěch. Najdete tam vizionáře typu Jobse či Muska. Takoví lidé se bezesporu najdou i v Evropě, ale nejsou vybaveni takovým kapitálem. Dále se zde projevuje společenské paradigma. Američané se rodí jako businessmani, mají v tom tradici. Evropa na tom v porovnání s USA určitě tak není, a ČR již vůbec ne. Asie se odlišuje tím, že zde silnou roli hraje ambiciózní stát s vírou, že vzdělání, a zejména technické vzdělání, je klíčem k dohnání úrovně zemí západu. Vzdělaná Evropa, která je kolébkou toho všeho, je dnes poněkud unavená.
MM: Často s nostalgií hledíme do meziválečného období minulého století, kdy náš stát a výrobky z něho plynoucí na světové trhy něco znamenaly. Jak máme naše aktivity nastartovat, jak by se měla Česká republika více prosadit a dát o sobě ve světovém kontextu znatelněji vědět?
M. Španiel: Musíme mít jiné paradigma než ve 30. letech. Ani světoví tygři nedokážou být tahouni úplně ve všem. Je třeba opustit myšlenku českých firem s velkou produkcí. Nemůžeme mít českou automobilku. Nemůžeme mít ryze českého výrobce letadel. Nemůžeme být světoví lídři v obráběcích strojích. Co udělat naopak můžeme, je nabídnout prostředí pro investice světovým výrobcům. To děláme, a to jsme také dělali posledních 30 let. Ale jen v málo případech se povedlo to, co já vidím jako cestu k budoucnosti. Tím mám na mysli transfer výzkumu a vývoje do ostatních firem. Příkladem je Škoda Auto s výzkumem zde u nás, na kterou můžeme být jako Češi stále hrdí. Takových firem ale potřebujeme desítky a stovky. Až se nám podaří přemístit sem výzkum a vývoj jiných firem, je důležité si vzít svůj podíl nejen z produkce, ale i z přidané hodnoty duševního vlastnictví. To pak má velký smysl. Do určité míry budeme vždycky subdodavateli Airbusu, který my zde nikdy sami vyrábět nebudeme. Jde o to, abychom z venku nedostali jen výkresy, proběhla výroba a montáž a za malé peníze to pak prodali. Musíme zde mít duševní vlastnictví, podílet se na vlastním vývoji, což pak přinese odpovídající podíl na hospodářských výsledcích. To ale neumíme. Je to velký úkol pro ekonomickou diplomacii, stát a zákonodárství. Jestli chceme mluvit o českém strojírenství, musíme ho definovat jinak, než jak bylo definováno ve 30. letech minulého století. Přesto bych si však stál za tím, že jsme specifický národ, máme krásnou řeč, která nám dává základy pro ne úplně všední myšlení v Evropě. Neházel bych flintu do žita v tom, že nejsme schopni obstát. Ale musíme vzít na vědomí, že v našem oboru, technice jako takové, nemůžeme být soběstační. Ta doba je pryč. Musíme své místo dobývat a obhajovat.
MM: A to budeme dobývat díky kvalitním absolventům ČVUT v Praze. Jsou tedy vaši studenti kompatibilní s požadavky mezinárodních firem?
M. Španiel: Samozřejmě. Naši absolventi jsou v oblasti znalostí a kompetencí plně konkurenční se světem. Možná by mohli být trochu lepší v měkkých dovednostech, jako je sebeprezentace, prosazování se v kolektivu, komunikace apod., na což se dnes klade velký důraz. To je ale student schopen získat i mimo výuku. Avšak řešit diferenciální rovnice, to se již nedoučí. Nebo například základy ekonomiky. Proto spíš zastávám názor, že tyto dovednosti se mají získávat během studia ne specifickými teoretickými předměty, ale zapojením studentů do projektů, zahraničními stážemi apod. To je cesta, kterou se snažíme realizovat.
MM: Děkuji vám za rozhovor.
Doc. Miroslav Španiel Děkan Fakulty strojní ČVUT v Praze Miroslav Španiel absolvoval Fakultu strojní ČVUT v Praze v roce 1988 v oboru Aplikovaná mechanika, o šest let později získal vědeckou hodnost kandidáta věd v oboru Mechanika tuhých a poddajných těles a prostředí. V roce 2007 se habilitoval v oboru Aplikovaná mechanika. Miroslav Španiel působí na zdejší fakultě od roku 1991 postupně v různých pozicích, až po vedoucího Ústavu mechaniky, biomechaniky a mechatroniky. Od roku 2014 byl místopředsedou Akademického senátu a v letech 2017 až 2021 pak jeho předsedou. Počátkem dubna 2022 se docent Španiel ujal funkce děkana Fakulty strojní ČVUT v Praze. Mezi jeho odborné zájmy patří aplikace metody konečných prvků v inženýrských výpočtech, v posledních letech se pak věnuje modelům degradace, poškození a porušení materiálů.