Datum zveřejnění: 
10. 10. 2021
Zlatá dvacátá léta tohoto století budou ve znamení znovuvyužití starého," hlásí Aaron Betsky, vlivný teoretik architektury, který již dlouho tvrdí, že svět už nepotřebuje ani jednu novou budovu. Nepřekvapí to – do stavebnictví jen prosakují myšlenky z jiných oborů. Lidé už dlouho nakupují oblečení v second handu, věci v bazaru a ptají se po důsledcích své spotřeby. Nyní už i v architektuře. A také v Brně. Tady je nám dobře Do KUMSTu se vstupuje bílou recepcí. Vedle je prodejna, kde budou nabízet své produkty brněnští kreativci – hlavně módní a produktoví designéři.

Co s prázdnými budovami? Nebourat, využít, říká nový trend.

Nikdy nebourejte, nikdy neodstraňujte a nic nenahrazujte. Vždycky přidávejte, přeměňujte a znovu využívejte," zní heslo architektky Anne Lacaton a jejího partnera Jeana-Philippa Vassala, kteří letos na jaře získali Pritzkerovu cenu. Je to vysoké ocenění francouzské dvojice za "trvalý a významný" přínos architektuře. Trofej často přirovnávanou k té nobelovské dostali právě za svoje ohleduplné a chytré úpravy stávajících staveb – například sociálních bytů v Paříži, Bordeaux a jinde. Měly se zbourat, ale jim se z nich povedlo udělat příjemné, vzdušné a žádoucí bydlení.

Ve stejnou dobu, kdy architektonický svět probíral ocenění za zlepšení francouzských paneláků, vrcholily v Brně práce na projektu, který se řídí stejnými zásadami. Mírné, dobře cílené zásahy za nízké náklady oživily čtyřpatrový prázdný dům v centru Brna. Z nevyužité vysokoškolské budovy s menzou se stal "kreativní hub" KUMST – převedeno do méně módního slovníku levné kanceláře pro drobné podnikatele v kreativních oborech, grafiky, architekty či programátory.

Autory rekonstrukce je studio KOGAA, architekti Tomáš Kozelský, Viktor Odstrčilík a Alexandra Georgescu. Se slavnými Francouzi i mnoha dalšími architekty na planetě je spojuje metoda zvaná adaptive reuse. Český výraz se hledá těžko, ovšem podstata je srozumitelná. Jedná se o úpravy stávajících budov pro nové funkce. Není to tedy totéž jako rekonstrukce. "Naší silou není, že něco očistíme a dáme tam hezčí dveře. Jde hlavně o to dát domu novou funkci a přizpůsobit ho, aby ji mohl plnit," říká Tomáš Kozelský.

Budov je hodně, možná víc, než potřebujeme; jen v Česku je podle odhadů tři až deset tisíc opuštěných domů. Viděno optikou stavebnictví je třeba je zbourat a nahradit jinými. Viděno očima progresivních architektů, ekologů a idealistů, řešení je jinde – adaptovat je. Důvody jsou dobré. Nevyhazovat, neboť téměř polovina odpadu v ČR jsou odpady stavební. Neplýtvat. Využít stávající materiály, když nové jsou čím dál dražší a nedostupnější. Zachovat kulturní hodnoty a paměť starých staveb.

"Zlatá dvacátá léta tohoto století budou ve znamení znovuvyužití starého," hlásí Aaron Betsky, vlivný teoretik architektury, který již dlouho tvrdí, že svět už nepotřebuje ani jednu novou budovu. Nepřekvapí to – do stavebnictví jen prosakují myšlenky z jiných oborů. Lidé už dlouho nakupují oblečení v second handu, věci v bazaru a ptají se po důsledcích své spotřeby. Nyní už i v architektuře. A také v Brně.

Tady je nám dobře

Do KUMSTu se vstupuje bílou recepcí. Vedle je prodejna, kde budou nabízet své produkty brněnští kreativci – hlavně módní a produktoví designéři. Je tu také sál a zasedací místnost, interiér navrhla designérka Denisa Strmisková, pro zasedačku vytvořila autorský stůl. Jinak světlé zdi, prosklené předěly v tmavých ocelových rámech, vše působí současně a stylově. Je možné vyjít na dvůr, kde bude paluba s posezením. Okolní omlácené zdi s graffiti najednou působí jako ingredience neformální tvůrčí atmosféry.

Třikrát v KUMSTu. Podnikatelky z obchodu Kvítka v bytě. - Autor: Matěj Stránský

To je přízemí. Jak ovšem člověk stoupá do vyšších pater, úprav ubývá, nahoře už je to opoužívaná škola bez příkras. Z chodeb se starým linoleem se vstupuje do kanceláří. V těch nejlevnějších si uživatelé dokonce museli sami zavést novou elektřinu – o to nižší pak mají nájem, který je v nejlevnějších prostorách jen několik stovek měsíčně. Jedny dveře vedou ke grafičce Alině Matějové. "Grafičtí designéři jsou nenároční," říká mladá žena, která ještě studuje a k tomu dělá grafickou práci tady v kanceláři – spolu s dalšími dvěma kolegy. "Jediné, co grafik potřebuje, je dobrá židle, fajn stůl a internet," říká. Internet je tu uspokojivý, stůl a židli si přinesli, na stěny dali svoje grafické práce a na okno pár kytek. Vznikla příjemná pracovna, s nájmem se každý z nich vejde do tisícovky měsíčně. "Práce doma nám už lezla na mozek. A tady je nám dobře," dodává Matějová.

Architekti Tomáš Kozelský a Viktor Odstrčilík ze studia KOGAA. - Autor: Matěj Stránský

Právě pro lidi jako ona se rekonstrukce prováděla – a je jich zřejmě dost, protože na první nabídku pronájmu se přihlásilo sto firem. Vešla se jich sem nakonec dvacítka. Ke štěstí jim stačí "profesní punk", jak to nazývají architekti, nepotřebují dokonalou rekonstrukci za miliardy. "Vždycky analyzujeme situaci a hledáme to, co je důležité z hlediska nové funkce," popisuje Tomáš Kozelský. V tomhle případě to byly levné startovní kanceláře, místo pro kontakt s kolegy plus základní zázemí; do moderních zasedacích místností si mohou podnikatelé bez obav přivést i náročného klienta.

Nový interiér. - Autor: Matěj Stránský

Investora, jímž je krajská organizace Jihomoravské inovační centrum (JIC), stavební práce stály šest milionů korun plus peníze na nový interiér. A dům, který by byl jinak prázdný, chátral a polykal náklady za údržbu, se probudil. Najevo to dávají neonová písmena K-U-M-S-T ve výkladech v přízemí, oživují Údolní ulici stejně jako barvité a kreativní osazenstvo hubu. "V Brně jsme si už zbořili spoustu industriálních budov, které se daly zachovat a transformovat. Městu ale chybí strategie," říká Tomáš Kozelský. Podle něj bylo možné mnoho z nich oživit. "Správně provedená konverze může být ekonomicky i ekologicky udržitelná," tvrdí.

Pole pro idealisty

Prázdných domů je hodně a chátrání a zmar se z nich šíří i do okolí. "Dlouhodobě prázdný dům znamená potíže pro celou lokalitu, přitahuje sociální jevy, snižuje hodnotu okolních nemovitostí," vypočítává Petr Zeman, zakladatel databáze Prázdné domy, kde shromažďuje údaje o prázdných budovách a nabízí je k dalšímu využití. Je tu sedm tisíc položek: opuštěné továrny, kasárna, fary, zámečky po celé ČR. "Největší problém je najít jim novou náplň," říká. Ve šťastných případech se to daří – vznikají z nich penziony, rekreační chalupy, kulturní centra. Jinak se zboří.

"Vymýváme kelímky od jogurtu, ale klidně zdemolujeme dům a odvezeme ho na skládku. A místo něj stavíme nový," komentuje Zeman tenhle standardní postup. Stavební odpad tak tvoří podle Českého statistického úřadu patnáct z celkových třiceti sedmi milionů tun odpadu vyprodukovaných u nás. "Zrecyklují se z něj tak dvě procenta," odhaduje Viktor Třebický z organizace CI2, která se zaměřuje mimo jiné na měření a snižování uhlíkové stopy lidské činnosti; je to jeho kvalifikovaný odhad, přesná čísla nejsou.

Rozhledna z větrné elektrárny. (Vrch Šibeník, ABM architekti)

A zatímco se plní skládky, zároveň se za velké spotřeby energie vyrábějí materiály nové. Produkce cementu má globálně třikrát větší uhlíkovou stopu než letecká doprava, produkce oceli ještě vyšší. "Soustředíme se na nízkoenergetické budovy a na snižování spotřeby energie při provozu. Energie zabudovaná do stavebních materiálů ale není o moc menší," dodává Antonín Lupíšek z Univerzitního centra energeticky efektivních budov na ČVUT – podle výpočtů tvoří skleníkové plyny, které vzniknou při výrobě stavebních materiálů, čtvrtinu nebo i polovinu celkové uhlíkové stopy budovy. To je další důvod využít co nejvíc už postavené domy.

Řeč peněz je však jiná. Využít existující budovy se ekonomicky vyplatí jen ve speciálních případech a na atraktivních místech – například staré činžáky v centrech velkých měst developeři se ziskem adaptují. Pokud je budova v ne příliš žádané lokalitě a musela by se přizpůsobit nové funkci, je nejjednodušší a nejlevnější ji zbourat. "Transformace je složitá a developer nikdy předem neví, co ho čeká a jaké budou náklady," říká Petr Hána ze společnosti Deloitte, kde analyzuje investice ve stavebnictví.

Správná cesta

Stavební průmysl je setrvačný a pragmatický. A adaptive reuse je zatím na jeho okraji, pole určené pro idealisty, experimentální architekty a inovativní podnikatele. Ovšem je to stále silnější trend – u nás i ve světě, v sociálních i exkluzivních projektech. Je to vidět také na výsledcích architektonických soutěží – staré a adaptované v posledních letech boduje.

Ve starém stavení rekreační chalupa. (Dům v ruině, ORA)

Českou cenu za architekturu dostala loni rekonstrukce a dostavba dvou roubených domů v Novém Boru na reprezentativní sídlo firmy s luxusními svítidly Lasvit (ov architekti). Letos je na tuto cenu nominován Dům v ruině (studio ORA), vestavba nového rekreačního objektu do pobořeného stavení. Cenu World Building of the Year 2019 (Nejlepší světová stavba) zase získala knihovna v nizozemském Tilburgu přestavěná z železničního depa. Ve všech případech jde o odvážné a mnohdy i nákladné povýšení starého na nové a stylové.

Z depa obývák. (Knihovna v Tilburgu, Civic Architects a další)

Jiné projekty jsou vedené spíš snahou ušetřit peníze a zdroje – to je práce zmíněné dvojice Lacaton & Vassal. Jejich nejvlivnější projekt je transformace pěti set bytů v panelákových blocích v Bordeaux. Princip byl jednoduchý: čtyři metry před stávající zdi předsadili novou průsvitnou fasádu. Každý byt tak získal prostornou zimní zahradu, světlo a vzduch. Upravily se také společné prostory a okolí; v duchu jejich hesla se přitom nic nebouralo a nikdo se nestěhoval.

Jestli ovšem takové projekty vstoupí do hlavního proudu, záleží na mnoha okolnostech. Na vývoji architektury, stavebnictví, celé společnosti. Jaké hodnoty bude chránit, jak bude bohatá, jak se zvýší ceny a uhlíkové daně na stavební materiály. Momentálně se přinejmenším v Evropské unii v řadě dokumentů deklaruje, že zachovat a adaptovat je ta správná cesta, která má dostat přednost před bouráním.

Přibyly zimní zahrady. (Domy v Bordeaux, Lacaton & Vassal)

Také brněnští KOGAA na konverze starých budov věří. Začali s tím hned po škole – tehdy založili společný ateliér a vlastníma rukama vzkřísili bývalou likérku v centru Brna. Vznikl tu sociální reaktor Destillery. Zřídili si tady kancelář, další pronajali kolegům, na dvoře fungovalo letní kino a ve výtahu bar. Z pronájmů a akcí získávali peníze, které dál investovali do oprav. Byla to práce na pomezí architektury, aktivismu, developmentu.

"Vyzkoušeli jsme si sami na sobě, že to může fungovat," říká Viktor Odstrčilík. Pak podobně uvedli do života opuštěnou základní školu, kde vytvořili další sociální reaktor Lyceum. Podíleli se i na konverzi opuštěných skladů, kde vzniklo atypické bydlení zvané DADA Distrikt. Vlastně dodneška je většina jejich prací konverze a adaptace. "Neříkáme, že se musí zachovat úplně všechno. Ale u mnoha budov to dává smysl," věří.
 

Autor: 
Karolína Vránková
Zdroj: 
respekt.cz