Ústečtí muzejníci stěhují obří stroje z bývalé výrobny mýdel. Historické kompresory dokládají využití vodíku už více než před sto lety. Unikátní technickou památku si v budoucnosti bude moci prohlédnout veřejnost. ČTK to dnes řekl historik Martin Krsek.
Výrobna mýdel v areálu někdejší Setuzy bude zbourána. Demoliční firma práce zahájí ihned po odvozu mnohatunových strojů, na jejichž záchraně se podílela. "Když jsme do závodu vstoupili a uviděli stroje, bylo nám jasné, že do šrotu je dát nemůžeme. Cítili bychom se jako kulturní barbaři. Spojili jsme se s developery, kteří tvoří průmyslovou architekturu. Kompresory jsou vizuálně lehce zaměnitelné za parní stroje, které jsou oblíbenou součástí industriálně pojatých prostor," řekl dnes ČTK ředitel a spolumajitel firmy Cannoneer Zbyněk Ortmann.
Kompresory by tak skončily zřejmě v nějakém podniku v Praze. "Měli jsme předjednáno, že dostaneme 25 korun za kilogram a uhrazeny budou náklady na převoz a opatrné rozebrání. Je to zhruba 50 tun železa, takže celkem bychom dostali zhruba 1,5 milionu korun. Pak mě ale kontaktoval pan Krsek, nastudoval jsem si trochu historii a pochopil, že stroje patří do Ústí. Záměr je představit veřejnosti se mi moc líbil, proto jsme se rozhodli, že budeme obětovat část výdělku a posloužíme historii," uvedl Ortmann.
Třípodlažní industriální stavba s mřížovými okny, která byla součástí proslulých Schichtových závodů, působí zchátrale, je však mimo provoz teprve druhý rok. Uvnitř se tak dochovala prakticky kompletní technologie. Některé její části jsou podle Krska staré přes sto let, takže pamatují ještě císaře, což platí zejména o kompresorovně vybavené monumentálními stroji z roku 1911. "Baterie kompresorů stlačovaly vodík používaný v procesu ztužování potravinářského tuku. V denním provozu fungovaly až do roku 2008, takže se dochovaly do dnešních dnů v překvapivě dobrém stavu," uvedl Krsek.
Schichtovi byli průkopníky margarínu v Rakousku-Uhersku. První z roku 1903 nesl dodnes známou značku Ceres. Ztužovna v ústecké čtvrti Střekov byla první v Evropě a čtvrtá na světě. "Předpokládáme, že jiné takové kompresory už v Evropě nejsou," uvedl Krsek. Tři obří stroje z roku 1911 a jeden menší z roku 1957 se musely nejprve rozebrat. "Největší dvojice má setrvační litinové kolo o průměru skoro tří metrů, jedno váží mezi sedmi a osmi tunami," uvedl Krsek. Zařízení se stěhuje do muzejního objektu na protějším břehu Labe na Klíši, transport potrvá několik dní. "Dnes se mluví o vodíku jako o médiu budoucnosti, s nímž je spojován právě Ústecký kraj. Z tohoto pohledu je to velmi zajímavá památka," uvedl historik.
Muzejníkům se podařilo získat generálního sponzora, který uhradí částku na záchranu, a přihlásila se i strojní fakulta, jež se chce finančně také podílet na zachování památky. "Součástí prací je konzervace. V budoucnu bychom rádi prezentovali celou kompresorovnu tak, jak fungovala, v syrovém stavu se stopami historie," řekl Krsek.
Zásadní finanční podporu poskytla energetická firma Sev.en Energy. "Alternativou budoucnosti podle nás rozhodně může být vodík. Když tedy přišla výzva k záchraně vodíkových technologií, které jsou v našem kraji už více než sto let, neváhali jsme. Vítanou okolností je pro nás i propojení s akademickým světem. Bez spojení průmyslu a vědy by bezemisní vodíková technologie ve větším měřítku nikdy neměla šanci na úspěch. Významná vodíková minulost Ústeckého kraje a transformace uhelného regionu, kterou spolu s Ústeckým krajem a státem připravujeme, jen potvrzuje fakt, že vodík tu byl, je a věříme, že i bude," uvedla mluvčí společnosti Gabriela Sáričková Benešová.
"Přechod od uhlí k vodíkovým technologiím má v Ústeckém kraji přímo symbolický význam. A tak je zcela přirozené, že se Fakulta strojní ČVUT v Praze rozhodla přispět k záchraně kořenů vodíkové technologie podporou uchování technické památky a přechodu od končícího uhlí k možné budoucnosti 'vodíku' v tomto průmyslovém kraji České republiky svým výzkumem," uvedl děkan fakulty Michael Valášek.