Orientace v prostoru, zejména když jsou v neznámém prostředí, bývá pro nevidomé i slabozraké velmi obtížná. Pomoci by jim nyní mohl nákrčník Clever Seek, který vymyslela Tereza Vacková, studentka průmyslového designu na Fakultě architektury ČVUT v Praze, jako svůj bakalářský projekt. Nákrčník funguje jako bezdrátové zařízení, které díky mobilní aplikaci spojí uživatele s navigačním centrem nebo blízkou osobou. Asistent, který nevidomému pomáhá, vidí jeho polohu na mapě díky GPS přijímači. Vynález už přinesl Vackové mezinárodní úspěch: v soutěži Taiwan International Student Design Competiton získala speciální cenu v kategorii produktový design.
Pětadvacetiletá Tereza Vacková patří mezi studenty, na které mohou být její vyučující pyšní. Je šikovná, cílevědomá, přemýšlivá a k tomu má velký dar empatie…
Tématem její bakalářské práce, jejímž vedoucím byl MgA Martin Tvarůžek z Ústavu průmyslového designu Fakulty architektury ČVUT v Praze, byla pomůcka pro nevidomé a slabozraké. Tereza navrhla koncept nákrčníku ve formě bezdrátového zařízení, které díky mobilní aplikaci navigačního systému spojí uživatele s navigačním centrem nebo blízkou osobou. Asistent, který nevidomému pomáhá, vidí jeho polohu na mapě díky GPS přijímači v telefonu, který může z důvodu bezpečnosti pohybu nevidomého zůstat v batohu. Pro získání konkrétních informací o okolí slouží asistentovi kamera s nastavitelným sklonem a možností infračerveného osvětlení v noci. Ke slovní komunikaci jsou použity dva reproduktory a dva mikrofony v blízkosti krku.
V České republice žije podle statických údajů asi 100 000 lidí se zrakovým postižením a z toho kolem 10 000 jsou osoby těžce zrakově postižené. Tito lidé nevidí zcela nic nebo jen velmi málo, například rozlišují jen světlo a tmu, barvy. Další skupinu 150 000 lidí tvoří slabozrací, kteří se na svůj zrak spoléhají. Lidé nevidomí používají pouze kompenzační smysly – především hmat a sluch. S absencí zraku se u nich soustředění přesouvá do těchto oblastí. Na základě hmatu jsou bříšky prstů schopni rozlišovat tak drobné nuance jako vystouplé tečky Braillova písma a rozeznávat různé povrchy. Hmat pak přesouvají i do slepecké hole, která jim slouží jako prodloužená ruka. Vzhledem k tomu, že jsou uzavřeni ve zvukové atmosféře okolí, které je obklopuje hlukem dopravy a života města, jsou pro ně vhodná zařízení, která nabízí místo zvukových oznámení vibrace. Sluch je informuje o umístění semaforů, pohybu chodců podle jejich kroků. Odrazy zvuku také vypovídají o velikosti a členitosti prostoru, ve kterém se nacházejí. Právě orientace v prostoru bývá pro nevidomé velkým problémem, zejména tehdy, pokud se pohybují v neznámém prostředí. Pomůcka navržená mladou designérkou by jim tento problém měla pomáhat překonat.
„Jak jste se vlastně dostala k myšlence, že ve svém bakalářském projektu nebudete vymýšlet design nějakého produktu, kde na prvním místě bude originalita a atraktivnost takzvaně na první pohled, tedy že klíčové nebude to, jak se výsledek bude líbit, ale především jak bude užitečný? Ve vašem případě, jak pomůže nevidomým lidem v orientaci v prostoru?“
„Už od začátku studia jsem si chtěla vyzkoušet práci na lékařském zařízení či pomůcce pro handicapované. Do ateliéru Tvarůžek jsem byla ale přijata teprve semestr před bakalářskou prací a cílenému tématu jsem se mohla věnovat tedy až v konečné práci. Jelikož jsem si téma mohla vybrat sama, volila jsem mezi medicínským designem a klasickými tématy produktu, jako je městský včelí úl nebo kompostér, alternativnější témata, kde má design podle mě hodně co zlepšit. Tehdy na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze probíhal jiný projekt pro nevidomé, který pracoval s chytrou slepeckou holí, který mne zaujal. Konzultovala jsem ho s nevidomými, a nakonec se rozhodla pro jiný, vlastní koncept.“
„Váš návrh rozvíjí stávající pomocníky, které nevidomí používají především pro navigaci v prostoru, jež je pro ně jedním z největších problémů. Prostřednictvím mobilu se mohou spojit s asistenčním centrem. To jim napoví, jak se, kam dostanou. Jak jste přišla na nápad právě nákrčníku? Proč to nebyly třeba další chytré brýle?“
„Tohle je celkem častá otázka. Koncept brýlí je určitě očekávatelný, protože máme dojem, že každý nevidomý nosí brýle. Dostalo se mi ale odpovědi, že brýle jsou vhodné pro ty zrakově postižené, kteří je nosí dlouhé roky od počátku svého handicapu. Jednotlivci, kteří přišli o zrak teprve nedávno, je používají, pokud je nosili i v životě před handicapem. Ostatní nemusí nový, stálý a případně i těžký prvek na hlavě snášet dobře. Krom toho zrakové postižení často doprovází nějaké onemocnění, jehož projevem jsou tělesné tiky, včetně tiků hlavy. To by pak bylo v rozporu s principem natáčení a streamování videa kamerou v brýlích. Jako další důvod mohu uvést to, že nevidomí se orientují sluchem a mají tedy tendenci se natáčet k protějšku lépe slyšícím uchem. Volný nákrčník používá váhu baterií jako svoji výhodu, dobře se tak stabilizuje kolem krku. Ramena a šíje snesou vyšší váhu a jakékoliv pohyby hlavy nevadí při natáčení videa.“
„Za nákrčník jste získala mezinárodní designovou cenu na Taiwan International Student Design Competiton. Jaké bylo zdůvodnění hodnotitelské poroty celosvětové soutěže? Zaujala je především moderní až futuristická podoba, když se jednalo o soutěž designérů, nebo porotci ocenili samotný nápad, zpracování, mezioborovost a potenciální využití vašeho projektu, tedy jeho role pomocníka pro nevidomé?“
„Porota hodnotila nápad, možnosti funkcionality. A myslím, že žádná z vybraných prací produktového designu nebyla oceněna jen pro to, jak futuristicky vypadala. Janine Wunder, viceprezidentka pro komunikaci a marketing v German Design Council, se vyjádřila, že moje práce CleS může svým designem a pomocí aplikace zlepšit životy nevidomých po celém světě. Poukázala na to, že v dnešní době existuje nespočet nových dopravních prostředků, které jsou tišší, jako například elektronické skútry, takže pro nevidomé není jednoduché odhadnout vzdálenost pouze díky zvuku. I proto může podle Janine Wunder toto zařízení hrát velkou roli a tím zaručit větší bezpečnost pohybujícího se uživatele.“
„Proč jste si vlastně vybrala právě skupinu nevidomých? Měla jste s nimi už nějakou životní zkušenost? Zvažovala jste i variantu, že byste svým projektech zkusila vymyslet a navrhnout výrobek, zařízení, které by usnadnilo život i jinak znevýhodněným lidem?“
„Předchozí zkušenost jsem s nevidomými neměla, ale uvědomovala jsem si, že práce se skupinou se specifickými potřebami bude poučná. Ze stejného důvodu jsem jako jedno z témat chtěla řešit i chodítko pro seniory.“
„Strávila jste s nevidomými hodně času, čím vás překvapili? Bylo něco zcela jinak, než jste se do té doby domnívala? Třeba v jejich životě, zvycích, pomůckách či problémech, které musí překonávat?“
„Překvapila mě jejich většinová samostatnost, například schopnost plnohodnotně pracovat v některých odvětvích, hlavně v IT, a to i díky braillským řádkům a voice overovým odečítačům počítače. Pan Seifert z centra ELSA ČVUT v Praze, se kterým jsem často mluvila, mě třeba překvapil, když mi řekl, že rád jezdí na tandemovém kole. Na druhé straně mi nedošlo, že některé běžné úkoly sami dělat nemohou, například nakupování v obchodě je bez asistence někoho dalšího nereálné.“
„Jak reagovali vaši kolegové na fakultě nebo kamarádi či rodiče, určitě jste svým návrhem žila a konzultovala jej, kde se dalo…“
„Velkou pomocí při konzultacích mi byl tehdy můj přítel a tehdejší spolužák Ondřej Peľák. Byla jsem ráda, že kromě spolužáků ve škole mohu téma probírat i s několika přáteli mimo obor. Hodně mi pomohla spolupráce s Janem Ševčíkem, tehdy studentem Katedry elektrotechnologie na Fakultě elektrotechnické. Moji rodiče byli hlavně rádi, že jsem projekt odevzdala včas (usmívá se). Oba mi byli vždy oporou, a to hlavně při předchozích projektech. Jsem vděčná především mojí mamce, která je velký kritik.“
„Svůj návrh jste průběžně konzultovala s nevidomými. Jak to probíhalo?“
„V počátečních fázích během rešerše problematických situací, do kterých se nevidomí dostávají, jsem si prováděla hlavně průzkum osobních zkušeností a odpovědi získávala ústně. Později, při návrzích některých mých řešení, jak by mohlo takové navigační zařízení vypadat a co by mohlo umět, nastaly momenty, kdy bych nejraději použila skicy. Místo nich jsem tedy musela myšlenku zevrubně popsat, což pro mě občas nebylo úplně jednoduché.“
„Korigovali hodně vaše představy?“
„V počátku ano, některé mé náměty nebyly zcela na místě, ale později, při konzultacích hlavně s panem Seifertem, jsem se snažila vycházet z dříve zaznamenaných reakcí a najít průměr řešení, který by byl aplikovatelný na širší skupinu uživatelů. Ale jak by řekl klasik: Na světě není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.“
„Na jednu stranu je skvělé se seznámit, co vše mají například nevidomí k dispozici pro to, aby se jim lépe žilo i studovalo, na stranu druhou člověk vidí spoustu věcí i běžný život jinak…
Pro většinu běžné populace je zrak nejdůležitějším smyslem, na který se až příliš spoléháme. Stejně si ani já, i díky mému zaměření, nedokážu představit život bez něj, i když se o to občas snažím. Měla jsem možnost se setkat se s lidmi silného charakteru, kteří se s tímto handicapem vyrovnali. Jistým způsobem z nich září urputná vůle žít šťastný život. A člověk by se měl obklopovat lidmi, kteří jsou silnější než on sám.“
„Svoji motivaci, proč jste si zvolila opravdu složitý projekt a nevěnovala se návrhu běžných věcí, které nás obklopují a které jsou vděčným objektem designérů – třeba doplňků do domácností, jste zdůvodnila svojí zkušeností ze studia. Říkáte, že vám nevyhovuje. Nevyhovuje vám, že se v prvních dvou letech bakalářského programu budoucí designéři zaměřují hlavně na podobu, tedy především na estetiku zvoleného produktu, ale už méně se řeší to, proč vlastně a jak to či ono navrhovat. Je tento váš pohled na výuku průmyslového designu ojedinělý, nebo mají podobný pocit i další kolegové z fakulty?“
„Velký důraz na estetiku a porozumění tvarosloví je kladen hlavně v prvním ročníku, kde je to opodstatněné. Další semestry záleží na typu ateliéru, do kterého se student hlásí a kam je přijat. Během bakalářského, ale i magisterského studia je ale bohužel stále hodně povinných i volitelných předmětů společných s architekty. Design s architekturou má sice společný teoretický základ a historii, ale v postupech se liší. Místo jednoho předmětu věnovaného historii architektury bych místo postoupila předmětu věnujícímu se uživatelskému výzkumu nebo time managementu, který student i potencionální zaměstnanec využije velice brzy. Předměty jako ekologie, psychologie, právo a ekonomie jsou nedílnou součástí designérského postupu a jejich výuka by měla být co nejdříve aplikovaná do designérského prostředí.“
„Hovořila jste o tom i s vašimi pedagogy?“
„Problém je pravděpodobně hlavně v tom, že většina vyučujících nejsou samostatní designéři, ale odborní externisté z jiných fakult ČVUT v Praze a nejsou si zcela vědomi, jaké informace jsou pro designéry nejpodstatnější. Bez komplexní ucelené osnovy se předměty prostě nedoplňují. Nebudu mluvit za všechny, ale troufám si říct, že tento názor mezi spolužáky většinou sdílíme. Někteří jednotliví vyučující si jsou vědomi toho, že je design perspektivní obor, který potřebuje individuální přístup a jiné informace než architektura. Jmenovitě si velice vážím přínosu pana JUDr. PhDr. Jiřího Plose, který vyučuje na magisterském stupni Právo a pana doc. Ing. Vladimíra Kočího, Ph.D., MBA, který vyučuje na magisterském stupni Odpadové hospodářství a který je zároveň děkanem Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT.“
„Vraťme se k vašemu nákrčníku, při jehož přípravě jste spolupracovala nejen se spolkem nevidomých, jejichž zkušenosti a poznatky byly pro vznik vaší pomůcky velmi podstatné, ale hodně času jste strávila i s Mgr. již zmíněným Radkem Seifertem, pracovníkem Střediska pro podporu studentů se specifickými potřebami ELSA, celouniverzitního pracoviště ČVUT v Praze, které pomáhá studentům s handicapem a poskytuje jim komplexní služby, aby zvládli náročné technické studium. Například zajišťují studijní literaturu v podobě hmatového dokumentu, tištěného v Braillově bodovém písmu. Setkala jste se i s některými studenty, kteří využívají pomoci tohoto centra?“
„Ano, během projektu jsem několikrát mluvila se studentem Adamem, který v minulosti studoval na ČVUT v Praze softwarové technologie, kam patřila i počítačová grafika. Po nečekané ztrátě zraku plánoval návrat a pokračování ve vysokoškolských studiích právě s pomocí centra ELSA. Adam je velký nadšenec do bezdrátových technologií a já mu tímto přeji hodně štěstí při dalším studiu.“
„Nevyčítala jste si někdy, že jste se pustila do tak náročného projektu?“
„Jsem si vědoma toho, že jsem navrhla pouze koncept zařízení a že jsem během několikaměsíční práce nestihla pochopit spoustu aspektů, které se nevidomých týkají. Moje rešerše by mohla a měla být mnohem obsáhlejší a místo zkoumání existujících komerčních řešení navigace jsem se měla více věnovat rozličným podskupinám lidí se zrakovým postižením. Zároveň jsem rešerši věnovala opravdu hodně času a po určité době jsem se již potřebovala posunout dál. Takže ano, někdy jsem si vyčítala, že jsem se pustila do řešení něčeho, jako je navigace pro nevidomé, což řeší možná stovky vědeckých týmů na celém světě, a bez předchozí zkušenosti. A zároveň jsem ráda, protože jsem si uvědomila, že je to neuvěřitelně komplikované a jedna osoba na to nestačí.“
„Na ČVUT v Praze se věnuje pomoci hendikepovaným velká pozornost nejen v samotném centru ELSA, ale na fakultách vzniká v rámci výzkumných projektů spousta novinek, počínaje biomedicínou přes transplantáty a chytré technologie až po haptické mapy... Je toto oblast, kde jste se takříkajíc našla i vy?“
„Ano, musím říct, že mě tato oblast baví, protože v ní vidím smysl. Samozřejmě jde ale o komplexní problémy a mám se mnoho co učit. Minulý semestr jsem se rozhodla věnovat tématu, které se dotýká i mě osobně, a to ergonomickým myším. V době finalizace práce na nákrčníku CleS jsem trávila pro mě extrémní množství času prací na počítači, které mi způsobilo bolesti zápěstí a předloktí. Po návštěvě lékaře jsem zjistila, že mám ze špatných pracovních návyků zánět šlach a nemohla jsem několik týdnů pořádně dělat na počítači. Letos na jaře jsem si proto začala provádět rešerši onemocnění, která mohou být způsobená přetížením horních končetin. Obecně je u žen díky stavbě kostry a upnutí šlach a svalů vyšší výskyt zánětů v oblasti zápěstí, hlavně syndrom karpálního tunelu. Dnes existující vertikální počítačové myši mohou při správném používání syndromu částečně předcházet a případně mírnit jeho dopady. Z hlediska trhu je ale nyní nedostačující nabídka pro největší rizikovou skupinu, tedy ženy, na které jsem se zaměřila.“
„Váš nákrčník není jen o designu, ale hodně i o technologiích. Jak jste se zmínila, při jeho návrhu jste musela některé věci konzultovat s kolegy z Fakulty elektrotechnické a zřejmě i s dalšími specialisty přes takzvaně smart technologie. Tato mezioborová spolupráce asi není tak rozšířená. Vyhovovala vám šířka vaší práce? Komunikace mezi architekty-designéry, často spíše umělci, a čistými techniky nemusí být vždy jednoduchá…“
„Konzultovala jsem s několika vyučujícími na FEL, ale jelikož šlo pouze o koncept, tak jen v rovině teoretické. Při prototypování by došlo určitě k většímu střetu s realitou. Ale i tak bývá v podobných případech komunikace náročná, hlavně pro technology, kteří se musí snažit vše vysvětlit laickou cestou. Práce ve větším mezioborovém týmu bude jistě větší oříšek, ale prozatím nemám s takovým typem delší spolupráce zkušenost.“
„Realizace vašeho návrhu nákrčníku pro nevidomé zatím není na pořadu dne, souvisí s technologiemi i financemi… Nebo se něco rýsuje a šance tu pořád ještě je?“
„Souvisí také s tím, že pro opravdu funkční výsledek by bylo třeba komplexní uživatelský výzkum, který nebylo možné v krátké době stihnout. Ideálně by proběhlo testování v každé fázi vývoje myšlenky, bohužel na to jsem neměla ani zkušenosti, ani finanční a lidské zdroje.“
„V rozhovorech, které jste poskytla bezprostředně po získání prestižní ceny na soutěži na Tchaj-wanu, jste zmínila svoji zkušenost ze studijního pobytu v Antverpách, kde většina studentských projektů vzniká v týmu. A že vám tato metoda vyhovuje, neboť většinou víc hlav víc ví. A pokud nejsou studenti naprosto bez zájmu, vznikají lepší věci, protože špatné nápady se rychle vyfiltrují. Počítáte tedy s tím, že vaše další projekty na Fakultě architektury v rámci magisterského studia budou týmové a případně i mezioborové? Máte už něco vyhlédnuto či dokonce rozpracováno?“
„Věřím, že práce v týmu je přínos, protože věrněji simuluje reálné pracovní prostředí a také prostředí kritické než individuální práce. Zmíněný projekt ergonomické myši pro ženy, který jsem započala minulý semestr, je jedním z těch, které bude potřeba řešit v týmu a s externisty, aby se dále posouval. Uvažuji nad oslovením specialistů z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze, ale ještě je třeba si více určit směr, kterým se má práce ubírat.“
„Na Tchaj-wanu vás čekalo nejen radostné slavnostní vyhlášení vítězů, ale i workshop, kde jste v týmu se zahraničními kolegy vymýšleli další projekty. Na čem jste tam pracovala a jaké to bylo?“
„V rámci dvoudenního workshopu jsme byli rozděleni do mezioborových týmů a ve skupinách složených po jednom designérovi z každé oceněné kategorie jsme zpracovávali jedno z přidělených témat aplikované na prostor, kde se soutěž konala. Prostorem byl Songshan cultural park, původně rozsáhlá továrna na zpracování tabáku, dnes architektonicky zajímavě řešené kulturní centrum, podobné Nákladovému nádraží Žižkov. Můj tým řešil téma Jak přilákat do kulturního centra více handicapovaných návštěvníků. Forma řešení byla zcela volná, mohlo se jednat o koncept produktu nebo grafiky. My jsme odprezentovali aplikaci, kterou by si návštěvník s handicapem stáhl do telefonu u recepce. Po zvolení typu handicapu by se se mu aplikace přizpůsobila a on by mohl plánovat svou návštěvu dle svých preferencí. Takže nevidomému by nebyla doporučována výstava plakátů, ale sochařské sympozium. Nebo třeba vozíčkář by byl skrze budovy a dvory naváděn jen přes rampy a výtahy. Jako sociální aspekt jsme navrhli funkci, která by spojovala handicapované a běžné návštěvníky, kterým by při navolení podobných výstav navrhla společnou návštěvu.“
„Viděla jste práce kolegů z celého světa, můžete srovnávat i se zmíněnou univerzitou v Antverpách. Jak je na tom náš design ve srovnání s výsledky studentů zahraničních škol?“
„Určitě je největší rozdíl ve stylu výuky. V Antverpách se veškeré výuka týkala aplikace na design, důraz byl kladen na uživatelský výzkum a ekonomickou stránku projektů. Osobně mě překvapilo, kolik různých metod používají při brainstormingu nebo rozhodovacích analýzách. Kromě jiných technických dovedností, například výuky jiných 3D softwarů, je v Antverpách kladen důraz na soft skills. Naopak, v čem nejen ČVUT v Praze, ale i jiné české vysoké školy vynikají, je kvalita zpracování. Povaha belgických zadání jsou jiná, nevznikají tam řemeslně zpracované židle nebo skleněné lustry. Jsou zaměřeni na velice konkrétní cílovou skupinu, jejíž problémy řeší. A jakou formu to řešení bude mít, to je většinou vedlejší. Od kolegů jsem pochopila, že podobně se k průmyslovému designu staví třeba na španělských technických univerzitách.“
„Máte už představu o své další kariéře?“
„Mám jasno v tom, že bych se ráda věnovala průmyslovému designu i v pracovním životě a upřednostnila ho před grafikou, které nyní věnuji dost času. Pro začátek bych v blízké době ráda začala pracovat u střední až velké firmy, kde bych získala praktické zkušenosti. A pokud by se jednalo o medicínskou oblast, budu jen ráda. Po dokončení studia ještě zvažuji postgraduální stáž v cizině.“
„Vraťme se na začátek – proč jste si vlastně vybrala studium průmyslového designu a proč právě na Fakultě architektury ČVUT v Praze? Zvažovala jste například Umprum, nebo jiný typ vysokoškolského vzdělání? Je pro vás design rodinná tradice či geny?“
„Jsem dcera architektky a televizního dramaturga, vnučka stomatoložky a bratr vystudoval práva. Z této směsi na mě určitě měla největší vliv moje mamka, která mne vždy podporovala v uměleckých koníčcích. Mám všeobecné vzdělání z gymnázia se zaměřením na přírodní vědy. V dětství mě bavilo různé kreslení, ale i jazyky a biologie. Právě proto jsem po maturitě šla studovat krajinářskou architekturu, protože ta spojovala jak moje umělecké tendence, tak lásku k botanice. První rok ale nenaplňoval moje představy svou obecností, a tak jsem se přihlásila na design na ČVUT v Praze. Myslím, že jsem tehdy opravdu chtěla spasit svět a zároveň být kreativní (usmívá se). Neuvažovala jsem o Umprum, nepovažuji se za umělce a chtěla jsem mít přece jen techničtější vzdělání.“