Jak získat vodu ze vzduchu

Z českého kontejneru uprostřed vyprahlé Saúdské Arábie už teče voda. A je jí mnohem víc, než se čekalo. Český přístroj přitom k výrobě vody potřebuje jen vzduch a slunce. Ze štaflí mezi dvěma kontejnery se střechou ze solárních panelů zní technická čeština. Bořivoj Šourek a Vladimír Zmrhal z Českého vysokého učení technického v Praze tu ladí poslední detaily. 

Se západem sluníčka se z malé mešity na zdejší farmě ozývá nahrávka muezzina, jež svolává k modlitbě hlavně levné dělníky z Indie a Pákistánu, kteří pracují na zdejších farmách. České techniky ale muezzin od práce nevyruší. Na rozdíl od teploty vzduchu, která je ještě teď, po západu slunce, dvaačtyřicet stupňů Celsia. „Z téhle bílé plastové nádrže to jde přes mineralizátor do kohoutku, který je umístěný venku. Z něj teče normálně pitná voda,“ popisuje Bořivoj Šourek. Z přístrojových skříní vychází bílá plastová hadice a voda z ní spíše crčí než kape. Vlhkost vzduchu tady v Suwajhánu, asi osmdesát kilometrů daleko od moře, totiž všechny překvapila. 

„Je tady osmnáct gramů vody v kubíku vzduchu, což je čtyřikrát vyšší vlhkost, než na jakou je jednotka stavěná. Všem říkáme, že její výkon je sto až dvě stě litrů za den, ale při zdejší vlhkosti to bude až čtyři sta litrů," upřesňuje český vědec denní výkon experimentálního zařízení. 

Čeští vědci jsou tady, uprostřed písku a několika velbloudích farem, už dva týdny a únava je na nich patrná. „Zažili jsme tady čtyřicet sedm stupňů. A když kluci měřili teplotu v kontejneru, bylo to takových šedesát pět stupňů Celsia,“ odhaduje Bořivoj Šourek. Kovové námořní kontejnery, ve kterých je zařízení už od nakládky v Praze umístěné, jsou sice natřené světlými barvami, přesto se na nich přes den nedá udržet ruka. 

Šéfem týmu z ČVUT v Praze je Tomáš Matuška: „Samozřejmě se nám sem nechtělo. Ani jsme si nedokázali představit, co čtyřicet pět stupňů ve stínu znamená. Stavíme to tady týden a zhruba od desíti se nedá být venku. Pracujeme v noci, většinou od pěti šesti večer do jedné dvou ráno.“ Spí se tedy hlavně přes den, naštěstí v klimatizovaných místnostech přilehlé farmy. „Co jsme tady, nevzali jsme pro celou stavbu jedinou kilowatthodinu ze sítě. Na nástroje i na svícení jsme používali energii z baterek, které se dobíjely z fotovoltaiky,“ pochvaluje si Matuška s tím, že autonomní provoz ale není na celý den. Sluneční energie vydrží jen přes den a potom pár hodin poté, co zapadne sluníčko. 

Právě autonomní charakter je velkou devízou celého systému, který je zatím jen prvním experimentem. 

„Takovéto zařízení může pomoci někde hluboko v poušti, kam nedotáhnete dráty a trubky, kam nevedou asfaltové silnice,“ vysvětluje vědec. 

Jenže pitné vody ve světě ubývá, a tak není vyloučené, že se tahle česká experimentální technologie jednou dočká i masovějšího rozšíření.