Útulný trn v oku

V horách se počasí mění ze vteřiny na vteřinu. I v těch českých. Pro okamžiky nouze se tu proto staví útulny – více či méně nápadné přístřešky, z nichž však někteří starousedlíci nejsou nadšeni. 

Těsně před benzinovou pumpou v podhorské obci Mladé Buky uhýbáme doprava a následujeme směrovku s velkým nápisem Kovošrot. Sídlí v něm i vedoucí pracoviště dřevovýroby Krkonošského národního parku, tedy Krnapu. Na prostorném dvoře se tak trochu bezprizorně válí nevšední objekty – dřevěný „včelí úl“ velikosti člověka a staré kovové „silo“. To ale na sousední šrotoviště nemíří. Oba objekty čekají na přesun do přírody. Budou tam sloužit jako nové krkonošské útulny – nouzové turistické přístřešky pro turisty, které v zimě navrhli a sestavili studenti Fakulty architektury pražského ČVUT v Praze. „Těžko říct, kdy odjedou, leží tu už od jara,“ krčí rameny úřednice Irena Čechová, která nás po areálu dřevovýroby provází. Do Krkonoš se přistěhovala z jihu republiky teprve před dvěma lety, pro horské prostředí se však rychle nadchla. „Oproti tomu naše klasická ‚áčka‘ se v horách už dávno průběžně instalují,“ ukazuje na nedaleko stojící dřevěné budky, které po vzoru původních útulen z počátku jednadvacátého století konstruují sami pracovníci Krnapu. K nedávnému počinu studentů ČVUT v Praze jsou trochu skeptičtí. A drobné moderní stavby se příliš nezamlouvají ani krkonošským starousedlíkům. 

Lávky vlevo, útulny vpravo 

Architektonická soutěž, jejímž cílem bylo vybrat novou podobu horských přístřešků pro turisty, odstartovala loni na podzim na základě předchozí spolupráce Krnokošského národního parku s ČVUT v Praze. Univerzita pro Krkonoše v minulosti navrhla nové horské lávky. Instalována ale byla zatím jen jejich malá část, zbytek dřevěných konstrukcí je stále uskladněný v Mladých Bukách. „Realizaci studentských mostů stojí v cestě především náročná doprava na místo určení. Takže nalevo skladujeme mosty, napravo útulny,“ usmívá se rozpačitě krnapský dřevovýrobce Pavel Vodička s vlasy sepnutými v ledabylém culíku. 

Projekt považuje za nedomyšlený. „Hlavně po finanční stránce. Rozpočet na každou studentskou útulnu byl 60 tisíc korun s tím, že je potřeba dbát především na ekologii a udržitelnost,“ pokračuje dlouholetý krkonošský obyvatel. „Jenže podívejte se třeba na to silo, které má přijít na Slunečnou stráň. Je hezké, že jde o recyklaci starého kovu, ale k jeho dopravě na místo v chráněné oblasti bude pravděpodobně potřeba vrtulník. Takže se cena vyšplhá až na Sněžku.“ 

Původní myšlenku ani autory však Pavel Vodička nekritizuje. „Nápad jako takový v jádru není špatný a studenti vložili do svých projektů určitě ten nejlepší úmysl. Asi by bylo ale lepší, kdyby se stavby konstruovaly přímo na místě.“ Studenti by si tak podle něho vyzkoušeli práci přímo v terénu a odpadly by komplikace s dopravou. 

Zatímco Vodička vyjadřuje svou skepsi k útulnám, za kopcem silně zahřmí a ideální příležitost pro test stávajících krkonošských přístřešků se blíží. „Dneska má být silná bouřka. Ještě že to kovové silo na horách nestojí,“ zavtipkuje a obratem doporučuje zastávku v jedné z nejstarších útulen u Bílého Labe nad Špindlerovým Mlýnem. „Je tam voda i ohniště, můžete si uvařit i večeři. Dost možná tam nebudete sami. Přespávat v útulnách povolené není, ale pronásledovat vás určitě nikdo nebude. Krkonoše řeší mnohem závažnější problémy,“ upozorní a připomene aktuální situaci s přemnoženým kůrovcem. 

Kámen do hor patří 

Šest nových útulen vyprojektovali a na nádvoří fakulty architektury postavili studenti z pěti ateliérů. Zvládli to během tří měsíců. "Zapojily se především ateliéry, které se zaměřují na takzvané design & build projekty, kdy skutečně dochází k realizaci návrhu," upřesňuje studentka Veronika Tichá z ateliéru Hlaváček–Čeněk, jenž vytvořil dva "vítězné" objekty. Ty by měly nahradit původní a již nevyhovující přístřešky na Klínové cestě a u Bílého Labe, kam se zanedlouho na doporučení dřevaře Pavla Vodičky vydáme. 

„Měli jsme jasně daný rozpočet, maximální zastavěnou plochu, rámcovou funkci a na rozdíl od dalších studentských útulen i konkrétní místa, kam naše stavby půjdou,“ líčí další ze studentů Michael Košař, jeden z autorů poměrně netypické útulny Komen připomínající obří balvan. „Nahradí nenápadnou trouchnivějící stavbu v údolí, která stojí v těsné blízkosti dětského hřiště, takže jsme měli pocit, že si můžeme dovolit větší atypičnost a hravost,“ vysvětluje s tím, že kámen je na horách typickým stavebním prvkem a do krkonošské krajiny neodmyslitelně patří. 

Druhý přístřešek Atüln navržený pro lokalitu na Klínových boudách zase vychází z tradičního jednoduchého pojetí útulen a má stanovou konstrukci. „Chtěli jsme, aby se původním stavbám podobala, ale zároveň byla ztvárněná v novém hávu. Proto jsme ji zdvihli do vzduchu a čelní stěnu prosklili, protože na Klínovkách je nádherný výhled do údolí,“ popisuje Veronika Tichá. 

Pro studentské týmy byla největší motivací právě možnost útulny nejen navrhnout, ale rovněž je postavit v místech, kde budou sloužit lidem. „Mohli jsme si tak při stavění vyzkoušet dopady sebemenšího rozhodnutí na papíře, tahu tužky nebo kliknutí myši. Kombinace reálného projektu pro konkrétního investora na krásném místě, s nutností velké míry stavění svépomocí a striktním rozpočtem – to pro nás byla výzva, která se neodmítá,“ přidává se student Roman Hrabánek, spoluautor útulny Oko pro lokalitu Rýchorského křížení, která má výrazné střešní okno z tvarovaného plexiskla.

Inspiraci základním turistickým vybavením v sobě zase nese trefně pojmenovaná útulna Stan. „Posláním je poskytnout rychlý přístřešek. Všichni v týmu horskou přírodu obdivujeme, někteří z nás pocházejí i z podobných končin, takže náš vztah k horám je velmi blízký. Snažili jsme se tady vycházet i z vlastních zkušeností,“ míní studentka Markéta Laštovičková. 

Jak dlouho a v jakém stavu nové útulny v horách vydrží, je tématem diskusí. „Asi nelze předpokládat, že tu budou sto let. Lidský faktor neovlivníte, budou žít vlastním životem,“ konstatuje Michael Košař. 

Nic pro konzervy 

Přestože účastníci architektonické soutěže jsou z výsledků nadšení a netrpělivě čekají na opožděnou instalaci útulen v horách, negativní ohlasy jim neunikly. „Mysleli jsme, že do hor chodí spíš lidé, kteří to ocení. Máme ale pocit, že naše stavby jsou trnem v oku jak horalům, tak starousedlíkům,“ říká trochu zklamaně budoucí architektka Anna Blažková z týmu útulny Komen, které přišlo i několik nelichotivých e-mailů. 

Přiznává, že studenti neměli diskutovat jen s Krnapem, ale také s obyvateli Krkonoš žijícími poblíž útulen. „Výsledek proto může být pro konzervativní veřejnost těžko stravitelný.“ 

Ředitel Krkonošského národního parku Robin Böhnisch ovšem skeptický není. 

„Jsme velmi spokojení a i první reakce veřejnosti na publikované snímky jsou většinou pozitivní. Samozřejmě že se najdou kritici, kterým moderní podoba nemusí vyhovovat,“ říká s tím, že podobné projekty jsou v kompetenci Krnapu a ke každé drobnosti nelze pořádat referendum. 

Böhnisch věří, že přístřešky budou do hor instalovány ještě letos, jakmile se vyřeší zbývající administrativa se stavebními úřady. Právě fakt, že studentské projekty útulen nezůstávají jen na papíře, považuje ředitel parku za „výchovný“ moment. „Místo teoretických možností dostanou studenti od skutečného partnera šanci se realizovat, a to často od A do Z. Další rovinou je potom mladá energie a kreativita, kterou studenti do hor přinášejí,“ argumentuje Robin Böhnisch, který sám za nepříznivého počasí útulny využívá. A většina návštěvníků hor prý respektuje, že přístřešky neslouží jako noclehárny. „Nejsou ani ke spánku vybavené. Chybí u nich pitná voda i toalety.“ Uvidíme, říkáme si a s krosnou na zádech se od rozcestí Dívčích lávek vydáváme nad Špindlerův Mlýn hledat jednu dřevěnou budku ze stávajících osmnácti. 

Naše není vaše 

Z vize horského zážitku uprostřed divočiny ale poměrně rychle schází – jedna z nejstarších útulen je snadno dostupná i pro maminky s kočárkem, cesta k ní netrvá ani hodinu a původně zlověstné mraky jsou nenávratně pryč. Útulna navíc pevně stojí na zemi a nejeví sebemenší známky trouchnivění. Největším dobrodružstvím tak pravděpodobně bude rozdělat oheň s pomocí několika málo sirek a mokrých třísek. 

Vystoupáme tedy ještě o kousek výš, kde stojí Bouda Bílé Labe. Její majitel Radovan Marek z nás nadšený není, ještě menší radost má z chystané útulny. „V tom projektu se určitě utopila spousta peněz. Teď tam stojí normální suchá bouda, která stačí každému, kdo má s sebou spacák. Svůj účel splňuje,“ má jasno. 

Při zpáteční cestě k útulně už padá tma. 

Nikde nikdo, jen Bílé Labe opodál hučí, jako by se vařilo. Kromě toho, že kolem desáté po cestě projede auto, nepotkáme živou duši, natož správce parku, který by po přístřešcích naháněl neposlušné turisty a novináře. 

Další den už máme trochu víc štěstí. 

Ostatně mu jedeme naproti – do Harrachova, v jehož lesích právě dělníci z krkonošské dřevovýroby staví útulnu, kterou jsme předchozí odpoledne viděli na dvoře těsně vedle kovového sila a včelích úlů. „Nazdar chlapi, jedete nahoru?“ křičí harrachovský správce parku k posádce horské dodávky, která nás za chvíli vyveze na místo stavby. 

Vzápětí, a snad s nadsázkou, dodává, že on v noci po horách moc často nechodí, protože se bojí. 

Když vyjedeme na lesní rozcestí nad Rýžovištěm, nová útulna ve tvaru písmene A svítí na dálku a oproti původním nejstarším přístřeškům má dokonce „spací patro“. Kolem pobíhá několik dělníků, další sedí na střeše. Útulna by měla by být hotová co nevidět a snad stejný osud čeká i ty další složené zatím na dvoře krnapské dřevovýroby, které starousedlíci nekompromisně rozdělují na „ty naše a ty školní“. 

Studenti architektury slibují, že až se jejich útulny budou konečně instalovat, chtěli by být u toho. Mají to jasně naplánováno: „Pojedeme to společně oslavit a projdeme je všechny.“

Místo teoretických možností dostali studenti od skutečného partnera šanci se realizovat, a to často od A do Z. Mysleli jsme, že do hor chodí spíš lidé, kteří to ocení. Máme ale pocit, že naše stavby vadí jak horalům, tak starousedlíkům.