Panelák z Jižního Města jako papírová vystřihovánka, miniaturní Šumperák jako krmítko pro ptáky, porcelánové zmenšeniny venkovních betonových květináčů i trika a placky s Transgasem, hotelem Thermal nebo obchodním domem Kotva.
Vždyť je to jen holej beton, určitě ho ještě natřou! Anebo jsou to zatím jenom podstavce, mudrovali jsme se spolužáky, když u řeky pod naší základkou začaly v osmdesátých letech vyrůstat dvě plastiky od Josefa Klimeše. Obrovské lavory z litého betonu ale zůstaly, tak jak byly, syrově šedivé, stejně jako celý Barrandovský most, jehož jsou už třicet let součástí. Plastikám se začalo posměšně přezdívat Hroší lázně, a kdyby si některý komunální politik v porevolučním rauši usmyslel jejich stržení nebo přetření na růžovo, na bleděmodro či na puntíkato, kromě pár kunsthistoriků by zřejmě nikdo neprotestoval. Dnes je ale šedá naopak v kurzu, brutalismus a další poválečné architektonické styly objevila generace, jež zná socialismus jen ze seriálů a vyprávění rodičů.
Jedním z mladých Čechů, kteří podlehli kouzlu strohých fasád, je čtyřiadvacetiletý fotograf Radek Úlehla, jehož snímky ilustrují tento článek. Fotit „socialistickou“ architekturu začal poměrně nedávno na pražském sídlišti Invalidovna, pak se přesunul nahoru na Vinohrady, kde tou dobou probíhaly boje o brutalistní komplex Transgas. „Ne že bych si podobných budov nevšímal už dřív, bral jsem je ale spíš jako kulisu pro focení portrétů. Až teď jsem si začal uvědomovat, jak krásně někdy zapadají do prostředí českých měst,“ vypráví Radek, který čtyřicet padesát let staré stavby původně začal portrétovat jako dárek pro svou přítelkyni. „Ona je do brutalismu blázen. Ale uvidíme, třeba až se tomu budu věnovat několik let, budu mít dost materiálu na knihu,“ říká mladík, který teď moderní stavby loví i na cestách. Nedávno se mu například v Madridu podařilo proklouznout do běžně nepřístupného betonového rezidenčního monstra jménem Torres Blancas.
Placky, talíře i „těžítko“
Rostoucí zájem o dříve opomíjenou architekturu a design se projevuje i na pultech knihkupectví. Průvodce Brutální Praha, který má na svědomí spolek Architektura 489, se od roku 2017 prodalo už 1500 výtisků, vloni přibyla Praha brutálně krásná a letos kniha „Beton, Břasy, Boletice. Praha na vlně brutalismu“. Vlastního průvodce dostaly i výdechové komíny pražského metra, monografii třeba dejvický hotel Praha zbouraný před pěti lety skupinou PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. A další kousky se chystají.
„Máme teď jeden obrovský plán a tím je vydat publikaci, která zmapuje fenomén kulturních domů. Tohle téma nás dost chytlo a doufáme, že se to povede dobře uchopit,“ popisuje spoluzakladatelka Architektury 489 Pavlína Karbanová Krásná. Pavel Karous, autor knihy mapující vzestup a pád hotelu Praha, k ní vyrobil také speciální provokativní protikellnerovský talíř, jako doplněk k průvodci Nádech výdech vznikla limitovaná edice modelu betonového výdechu nad stanicí Pražského povstání a vlastní merchandising v podobě žlutočerných placek s ikonami poválečné architektury má také průvodce Brutální Praha.
Poláci si vybrali Jižák
Spolek Architektura 489 vloni ve spolupráci s designérkou Kristýnou Pleskovou vyrobil i sérii porcelánových květináčů na pokojové rostliny inspirovanou notoricky známými betonovými květináči, jež v 70. letech zaplavily veřejný prostor téměř v každém městě. „Udělat zmenšeniny květníků mě napadlo při procházce po mém rodném městě, kde byly vyskládány podél slepé ulice na konci města,“ říká Karbanová Krásná. „Uvědomila jsem si, že každé české město i městečko má svůj květník z Prefy Přeštice, je to vlastně takový maskot brutalistní architektury.“
Po sérii třiceti květináčů se vloni před Vánocemi jen zaprášilo. „Nechali jsme si jen jeden pro sebe a jeden pro zvláštní příležitost – a ta přišla velmi záhy. Díky rozhovoru na Rádiu 1, kde jsme zveřejnili výzvu, že hledáme autora původních květináčů, jsme se s panem Menšíkem z Přeštic opravdu sešli. Byl dojatý, a když jsme mu květináč předávali, vyprávěl nám celý příběh jeho vzniku,“ vzpomíná Karbanová Krásná. Ke květináči si dnes milovník betonu může na poličku pořídit třeba papírové vystřihovánky od polského designového studia Zupagrafika. Do sady modelů příhodně nazvané Brutal East se mezi stavby ze zemí bývalého východního bloku protlačil i typický panelák z Jižního Města. Ondřej Pelikán zas vyrábí poetická ptačí krmítka v podobě typizovaného rodinného domu z šedesátých let, takzvaného Šumperáku.
To, že je beton v kurzu, ale automaticky neznamená, že se s budovami postavenými za minulého režimu začalo ze dne na den jednat v rukavičkách. „Zájem o architekturu z daného období je po mém soudu strašně potřeba a je skvělé, že téma ve společnosti rezonuje. I když se to s ohledem na množství organizovaných výstav, přednášek nebo procházek možná nezdá, architektura 60. až 80. let 20. století stále nemá vyhráno. Kultivovaně opravit, nebo dokonce prohlásit za kulturní památku se zatím podařilo jen velmi málo budov z tohoto období. Daleko častější jsou demoliční kauzy a radikální přestavby, které často z původní podoby objektů ponechají jen torzo. Architektura druhé poloviny 20. století je u nás bohužel stále spíše ohroženým druhem,“ myslí si mladá historička architektury Klára Brůhová.
Právě ona je spolu s kolegou Petrem Vorlíkem podepsána pod knižní novinkou „Beton, Břasy, Boletice. Praha na vlně brutalismu“. Zároveň vyučuje na Fakultě architektury ČVUT, takže může sledovat, jak toto téma oslovuje dnešní studenty. „Čtvrtým rokem vedeme seminář, který se zabývá výzkumem domácí poválečné architektury. Seminář je volitelný, tedy je určen pro studenty, kteří se sami o téma zajímají. Jelikož je však téměř vždy zaplněn, lze dedukovat, že problematika rezonuje i mezi studenty architektury,“ uvažuje Brůhová.
Kdy přeskočila jiskra
I na facebookovou stránku Architektury 489, která má přes šest tisíc fanoušků, chodí hlavně mladí, stejně jako na vycházky, jež spolek pořádá. Přímo v terénu člověk podlehne nejsnáze, což potvrzuje i příběh Pavlíny Karbanové Krásné. Devětadvacetileté absolventce dejvické stavební fakulty bruselský styl, brutalismus ani postmoderna dlouho nic neříkaly, jiskra přeskočila až při vycházce po DBK v Praze na Budějovické. Teď domácí „socialistickou“ architekturu pomáhá mapovat, vydává o ní knihy a bojuje za její záchranu. Stejně tak jako mnoho jejích vrstevníků.