Dejvice – část spojená se vzděláním a armádou

JAK JSME ŽILI v Československu

Pražský deník přináší po celý rok cyklus Jak jsme žili v Československu. Každý týden zveme čtenáře do novodobé historie jednotlivých pražských čtvrtí. Na procházku po významjednotlivých významtentokrát významzveme ných momentech let1918 až 1992 tentokrát do Dejvic.

Poprvé se o Dejvicích zmiňuje zakládací listina Vyšehradské kapituly Vratislava II. Tehdy malá vesnice ležela na svahu Horní Šárky a nesla jméno Degnice. Později se jméno změnilo na Dehnice, až nakonec v roce 1886 se název vsi ustálil na nynější Dejvice.

O jeho významu se vedou spory. Mohl být odvozen od jména některého z místních prvních usedlíků, může ale také odkazovat na zdejší dřívější výrobu dehtu. Jméno Dehnice, potažmo Dejvice, mohl také vzniknout ze slova dehna, znamenající démon či ďábel, což by sedělo s tvrzením, že místní obyvatelé v minulosti ohrožovali projíždějící kupce snažící se do Prahy dostat ze severu.

Ať tak či onak, svůj největší rozmach zažily Dejvice již se svým současným jménem na konci 19. století, a především na začátku toho minulého.

PRVNÍ PRAŽSKÉ NÁDRAŽÍ

Předzvěstí budoucího růstu byla výstavba Lánské koněspřežky, pro kterou v Praze vzniklo úplně první nádraží. Stavbu tehdy financoval hrabě Kašpar Šternberk a podle císařského privilegia měla dráha vést z Kladna až do Plzně.

První úsek z Kladna do Dejvic byl otevřen v roce 1830, ale kvůli nezájmu zákazníků byl provoz už o čtyři roky později pozastaven.

Následně byla dráha používána především k transportu dřeva a uhlí. V druhé polovině 19. století se jí ovšem začalo znovu dařit, a v roce 1866 proto přešla na parní provoz.

V tomto období vyrůstá kolem stanice první městská zástavba. O pár let později mají Dejvice už přes 6000 obyvatel. S tím se pojí také rostoucí obliba místních zájmových skupin, především zdejšího Sokola. Zatímco při svém založení v roce 1888 disponovala dejvická jednota jen 26 členy, za první republiky v ní bylo zapsáno 1465 bratrů a sester.

MODERNÍ ČTVRŤ PODLE PLÁNU

Nebyl to však jen Sokol, který rostl závratnou rychlostí. Po svém připojení k Velké Praze v roce 1922 se v Dejvicích rozjel ambiciózní projekt architekta Antonína Engla s cílem vytvořit novou moderní čtvrť, která by sloužila jak obyvatelům, tak armádě a ČVUT.

Dnes tak v Dejvicích můžeme najít hlavní štáb Československé armády, který spolu se starším Vojenským technickým a leteckým ústavem tvoří rozsáhlé seskupení ústředních budov vojenské správy. Ministerstvo národní obrany navíc během prací rozhodlo o vybudování krytu, k jehož stavbě byl v Praze poprvé použit bagr.

Dejvice byly a jsou také místem spojeným s výukou. Když v roce 1923 vzrostl počet studentů ČVUT na 7000, rozhodla se univerzita zakoupit ve čtvrti rozsáhlé pozemky a postavit na nich podle návrhu Antonína Engla komplex budov.

Roku 1925 byl za účasti prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a předsedy vlády Antonína Švehly položen základní kámen. Kompletního dokončení se ale kampus kvůli politickým událostem pozdějších let nedočkal.

ZE SKAUTA HRDINNÝM PILOTEM

Druhá světová válka se Dejvic dotkla stejně jako ostatních městských částí. Zdeněk Řezáč, který se v městské části narodil a do svých 16 let zde chodil do skauta, v roce 1939 emigroval a jižní cestou se přes Bukurešť dostal do Francie.

Nejdříve se chtěl připojit k cizinecké legii, ta ho ale pro nízký věk nechtěla přijmout. Brzy nato musel Řezáč znova prchnout, tentokrát před postupujícími nacisty, podrobujícími si Francii.

Nakonec se dostal do Anglie, kde byl přijat do Královského letectva jako radista a palubní střelec, protože jako jeden z mála československých letců ovládal plynně angličtinu.

Nejprve sloužil u 310. perutě, později v rámci kurzů byl ještě několikrát přemístěn a povýšen. Na Silvestra roku 1942 následovalo přesunutí k 311. bombardovací peruti RAF a nakonec povýšení do hodnosti leteckého seržanta.

Osudným se Řezáčovi stal cvičný let v roce 1943, který absolvoval na palubě bombardéru Liberator. Dejvický rodák totiž stroj při jedné z otoček příliš naklonil, ztratil vztlak a zřítil se. Válečný hrdina spočinul nejprve na hřbitově v Brookwoodu.

V roce 1947 byly ale jeho ostatky exhumovány, převezeny a pohřbeny v Bubenči.

Věděli jste, že... … Hotel International měl sloužit k ubytování vysokých sovětských představitelů navštěvujících Prahu a především generální štáb Československé lidové armády. Budova vznikala v letech 1952 až 1956. Při zahájení prací se počítalo s tím, že slavnostního otevření se zúčastní samotný Stalin. Ten se ale dokončení hotelu nedožil. … v Babě se nachází snad největší areál funkcionalistické architektury na světě. Vily si zde nechávaly stavět československé špičky, ale také pochybné postavy naší historie, jako například ředitel tiskárny Ludvík Bautz, který kolaboroval s nacisty a byl na úpatí vrchu Baba po osvobození zastřelen. … dejvická sokolovna sídlila od roku 1905 v přístavbě hostince U krále Jiřího. Členové spolku celou restauraci v roce 1921 odkoupili za tehdy impozantní sumu jednoho milionu korun. O čtyři roky později musela být budova rozšířena. Přístavba stála dalších 900 000 korun.

Co říkají místní? Dejvice jsou skvělá čtvrť. Úžasné je, jak tu v posledních letech začíná bujet občanská společnost. Nejdřív trhy na Kulaťáku, pak se objevil Šesták, což je další místo pro vystoupení umělců a všelijaká setkávání, stejně tak se posledních pár let mnohem více využívá prostor před kostelem. Největší dejvickou Nemesis je asi nedostavěný pražský okruh, takže ta hlavní tepna od Jugoslávských partyzánů přes Kulaťák až k vjezdu do Blanky je peklo. Karolína Janiková

Dejvice jsou čtvrť s krásnými starými domy, dobrými školami, téměř nonstop knihovnou a spoustou pejskařů. Lidé se mohou setkávat třeba na Šesťáku. Sobotním místem potkávání jsou farmářské trhy, kde si člověk může dát dobré jídlo, posedí s blízkými a nakoupí, co potřebuje. V posledních pár letech v Dejvicích vyrostla spousta milých kaváren a vináren. Jde o klidnou čtvrť, kterou se vedení místy snaží zkrášlit zvláštním způsobem – třeba naprosto nepraktickými a ohyzdnými pseudokvětináči, o které se nikdo nestará a které zabírají půlku chodníku. No a pak voda a kopání vody, to je taková dejvická klasika… Laura Bechyňová