Nová vodárna v Podolí se začala stavět až po vzniku Velké Prahy po 1. světové válce, kdy hlavní město trpělo nedostatkem pitné vody. Stavbu podle zdařilého návrhu prof. arch. Antonína Engela postavila v letech 1929-31 známá stavební firma Václav Nekvasil. Podolská vodárna patřila k největším v Československu, maximální výkon měla 40 tisíc kubíků pitné vody denně, časem až 90 tisíc. Po jeho smrti prošla vodárna rekonstrukcí a byla dostavěna její druhá část, naštěstí byl dodržen původní návrh profesora Engela, a tak byla vodárna ušetřena fatálních výstřelků socialistického realismu.
Antonín Engel byl český architekt, urbanista a teoretik architektury. Narodil se 4. května 1879 v Poděbradech v rodině cukrovarnického inženýra Augustina Engela. Jeho matka, Růžena byla dcerou MUDr. Františka Boučka, který založil nemocnici v Poděbradech. Brzy po narození se rodina přestěhovala do Prahy.
Engel studoval obor architektura a pozemní stavitelství na ČVUT u profesora Jana Kouly a také tři semestry na německé vysoké škole technické u profesora Josefa Zítka. Pracoval jako úředník pražské obce, v letech 1905-08 pokračoval v řádném studiu u Otto Wagnera na Vídeňské akademii, kde za svůj projekt ideální úpravy Letenské pláně v Praze získal římskou cenu a stipendijní pobyt v Itálii.
Anonymní soutěž dokonce vyhrál, ale když bylo poté zjištěno, že jde o Wagnerova žáka, zachovali se čeští nacionalisté příznačně. Prohlásili, že prý nejde odlišit, zda jde o projekt studenta, nebo jeho učitele, a že o takto pojatou architekturu tudíž nestojí. Nepomohl ani Wagnerův dopis do Prahy, kde potvrzuje, že jeho žák dělal pochopitelně projekt samostatně.
Roku 1909 se Engel ze stipendijní cesty po Itálii vrátil do Prahy a projektoval zdymadlo s hydroelektrárnou v rodných Poděbradech a v Praze vilu a blok bytových domů u starého židovského hřbitova na Josefově. Vše ve stylu wagnerovské moderny. Pracoval jako soukromý architekt s vlastní projekční praxí v ateliéru Clam-Gallasova paláce na Starém Městě a posléze přednášel na Státní průmyslové škole v Praze I.
Na počátku 20. let si studenti pražské techniky vynutili Engelův příchod na školu. Wagnerovi žáci totiž tehdy učili na Umprum (Plečnik) i na AVU (Kotěra), jen na technice vládli profesoři, kteří měli k moderním architektonickým směrům dost negativní vztah. V roce 1922 byl Engel jmenován profesorem. Později byli ale studenti zklamáni. Pamětníci vzpomínali, že Engel byl nakonec ještě konzervativnější jako stoupenec antikizujícího „vysokého řádu“.
Engel byl opakovaně děkanem Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství. Po dlouhá léta vedl samostatný Ústav stavby měst, který pomáhal založit. V květnu 1939 byl zvolen rektorem ČVUT a tuto funkci zastával formálně až do roku 1945. Roku 1942 byl německými okupanty poslán do trvalé výslužby a roku 1945 odstoupil pod tlakem komunistického režimu z funkce rektora. V roce 1948 byl akčním výborem VŠ zbaven funkce profesora a výnosem ministerstva školství byl dán do trvalé výslužby.
Antonín Engel je posledním mistrem novorenesance a novoklasicismu v Praze. Jeho dílo nepodléhalo změnám, tvoří uzavřený celek, nezachytilo nové směry secese, českého kubismu či funkcionalismu. Svou poněkud konzervativní tvorbou se zastavil u těžkopádného klasicizujícího směru v moderní architektuře, přes to patří k významným českým architektům první poloviny 20. století.
Pouze v jednotlivostech pronikaly do jeho stylu moderní detaily (příkladem mohou být domy v Břehové ulici v Praze z let 1913-15 ovlivněné kubismem). V době první republiky ovšem vytvořil svá vrcholná novoklasická díla. Monumentální architekturu, komponovanou do celistvých bloků, reprezentuje vodárna v Podolí (1925-29), budova České techniky a Masarykovy koleje (1925-37), Ministerstva železnic na vltavském nábřeží (1927-31) a Generálního štábu na Vítězném náměstí (kolem 1934).
Zásadním způsobem zasáhl do pražského urbanismu svým návrhem na řešení celkového konceptu tzv. Nových Dejvic, z části i Bubenče. Vytvořil Vítězné náměstí jako centrální prostor rodící se čtvrtě s budovami ústředních státních orgánů a vysokých škol, vše ve stylu klasicizující moderny. Z náměstí se paprskovitě rozbíhala síť velkorysých ulic a příčných pásů zeleně. Engelův koncept ovšem nikdy nebyl zcela dokončen.
Antonín Engel byl svázán s osudem Dejvic a Bubenče i jinak než jen pracovně.
Dlouhou dobu bydlel v Bubenči (od 1916), poté ve vile v Dejvicích, postavené dle vlastního návrhu (Na Karlovce 6, od 1927) a na sklonku života se přestěhoval na Letnou (Čechova 13, od roku 1939).
Engel – už jako důchodce – ještě v 50. letech navrhoval dostavbu centra Dejvic a postavil se proti Čepičkově vizi vojenského velehotelu na Vítězném náměstí. Podal zásadní protest proti narušení urbanistické koncepce a – patrně díky známosti s Antonínem Zápotockým – uspěl. A hotel se musel spokojit s Podbabou.
Architekt Engel zemřel 12. října 1958 v Praze. Pohřben je u sv. Matěje.