Zatím bereme všechny

Zadání olympiády vypisuje Martin Hlinovský na začátku března. Školáci mající štěstí na pokrokové učitele informatiky pak šest týdnů sestavují a programují robota ze stavebnice tak, aby co nejlépe obstál naživo při finále Robosoutěže. Po jedenácti letech už jde mezi mladými kybernetiky o kultovní akci.

- Letošní finále se konalo právě minulý týden na ČVUT. Kolik tříčlenných týmů se letos přihlásilo?

Přihlásilo se 156 týmů, nakonec jich přijelo 110. Někdo onemocní, někdo úlohu nezvládne. Každopádně 110 týmů je rekord. Letos poprvé jsme museli akci roztáhnout do tří dnů.

- O co přesně v soutěži jde?

Všichni znají zadání a mají k dispozici stejnou stavebnici. Musí u sebe na škole postavit a naprogramovat robota tak, aby úlohu tady v posluchárně za minutu a půl nejlépe zvládl. Každý na to jde jinak, volí jinou konstrukci a jinak robota programuje. Přivezou si ho už hotového a mají hodinu až dvě na vyzkoušení. Pak jde každý třikrát do ostrého kola, body se sčítají a nejlepší postoupí do vyřazovacího pavouka.

- Co měli za úkol letos a co rozhodovalo?

Posbírat 12 kostek rozmístěných na ploše podle předem daného plánku a přesunout je do tří skladišť. Kdo zvládl rozdělit kostky také podle barev, dostal bonusové body. Důležitá byla správná konstrukce i to, jak kdo robota naprogramoval.

- Vítězové měli plný počet bodů, někdo naopak úplně vyhořel. Čím to je, když si přivezou robota hotového a předtím ho mohou týdny zkoušet?

Jiné světelné podmínky, trochu jiný povrch, senzory na robotech nemusí fungovat vždy stoprocentně – je to řada věcí.

- Jak soutěž vznikla? Vy jste u ní od začátku?

Ano. Pracoval jsem tehdy tady na ČVUT u profesora Michaela Šebka z katedry řídicí techniky. Roboti z lega ho zaujali na jedné akci ve Stuttgartu a chtěl je zařadit do výuky. Poslal mě tam, svěřil mi robotiku jako motivační předmět v bakalářském programu Kybernetika a robotika – a studentům jsme jako motivaci uspořádali soutěž podobnou té, kterou děláme dodnes.

- Kde se vzal nápad zapojit základní školy?

Já tehdy souběžně učil na jednom pražském gymnáziu a studenti chtěli do soutěže s vysokoškoláky. Postupem let středoškolské týmy přibývaly, tak jsme pro ně udělali před deseti lety samostatné kolo. To běží dodnes, každý rok na podzim. A před pěti lety jsme na jaře přidali soutěž i pro základní školy.

- Celou dobu se soutěží se stejnou stavebnicí? Kolik jedna stojí?

V roce 2013 přišla nová řada, ale princip je stejný. Základní souprava plus doplňková soustava plus adaptér – což je celý set, který je do Robosoutěže třeba – stojí 16 190 korun. Většina škol, které se zapojují, má dnes už svoji výbavu. Ale mohou se přihlásit i školy, které ji nemají; těm půjčíme maximálně dva sety na jednu školu. Jde o to, aby všichni měli jednotné vybavení a jedno zadání.

- Přihlásit se může kterákoli škola?

Zatím ano. I když s tím, jak účast stoupá, začínáme přemýšlet, že ji omezíme jen na jeden tým z jedné školy. Školní kolo by si pak musely školy dělat samy. Z kapacitních důvodů jsme na maximu, nemůžeme zabrat hlavní aulu na ČVUT na celý týden.

- Máte pocit, že se znalosti dětí zlepšují?

Netroufám si to hodnotit obecně. Ale do soutěže se zapojuje čím dál víc škol, čili za sebe bych řekl, že ano.

- Co se vám jeví jako podmínka úspěchu?

Řada škol si stěžuje, že je v nákupech techniky brzdí finance. Hlavní je ale kvalita a nasazení učitelů, jejich entuziasmus. Musí je to bavit, nesmí jim vadit obětovat volný čas.

- Pořád platí, že většina soutěžících jsou kluci?

Dívčích týmů jsou spíš jednotky, ale zlepšuje se to. Loni poprvé v jednom kole vyhrál čistě dívčí tým.

- Chystáte se soutěž měnit nebo rozšířit?

Běží to dobře, zatím jsem spokojen. Jen bych rád do budoucna pokročil ještě o stupeň výš a uspořádal mezinárodní kolo.