„V tuto chvíli máme více než 40 tisíc nemovitých památek. Památkově chráněných staveb, které vznikly mezi lety 1960 až 1990, je pouze 14,“ upozorňuje architekt a pedagog z Ústavu teorie a dějin architektury na Fakultě architektury ČVUT Petr Vorlík, který byl společně s ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK a místopředsedou Klubu Za starou Prahu Richardem Biegelem hostem pořadu Reflexe: Vizuální umění!
O kvalitní předválečné architektuře dvacátého století už nepochybujeme. Dílo Josefa Gočára, Jana Kotěry nebo například Pavla Janáka patří ke kánonu českých dějin umění. Oproti tomu dobrá architektura, která byla realizována v Československu šedesátých a normalizačních sedmdesátých let, na svoje plné přijetí teprve čeká. Některé příklady mluví za vše: zbouraný obchodní dům Ještěd, demolice Transgasu, vlekoucí se řízení o přidělení památkové ochrany obchodnímu domu Kotva, zaniklé mimořádné interiéry hotelu Thermal.
Přestože normalizace prakticky znamenala opětovné omezení svobodného projevu, v rámci veřejných zakázek vznikala kvalitní architektura doplněná o volné umění od autorů, kteří v té době v oficiálních galeriích nemohli vystavovat. „Zpravidla tam byly výborné výtvarné práce, protože se tu mohli uplatnit tvůrci, kteří nebyli ochotni jít režimu na ruku. V rozpočtu projektů byla povinná procenta na osazení uměleckých děl a architekti usilovali o to, aby tvořila součást komplexního výrazu stavby. Skutečně se jednalo o celostní díla,“ vysvětluje Petr Vorlík.
Některé výkony českých architektů byly ve světě hodnoceny už v době, kdy vznikaly. Například Karel Hubáček a Zdeněk Patrman získali za televizní vysílač s hotelem Ještěd prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů. Architekt Hubáček (společně s Miroslavem Masákem a statiky Zdeňkem Patrmanem a Václavem Vodou) patřil mezi vůdčí osobnosti SIALu – Sdružení architektů a inženýrů Liberec, o jejichž práce se ve své době zajímal zahraniční tisk; činnost SIALu vzbudila zaslouženou pozornost také mezi domácími mladými architekty, což vedlo v roce 1969 k založení Školky SIAL, kterou prošly osobnosti jako například Emil Přikryl nebo Martin Rajniš. Přesto jsme si před pár lety nechali jednu z podstatných staveb od SIALu poslat k zemi – liberecké obchodní centrum Ještěd, kde bylo podobně jako například u Transgasu řízení o památkové ochraně ukončeno negativním rozhodnutím: objekt nebyl prohlášen kulturní památkou. Petr Vorlík k tomu dodává: „S odborníky se shodujeme na tom, že pokud česká architektura utrpěla závažnou a symbolickou ztrátu, tak to bylo právě obchodní centrum Ještěd v Liberci. Na jeho místě vznikl jiný obchodní dům, který je v mnoha ohledech banální.“
Interiéry Thermalu bez povšimnutí zanikly
Liberecké obchodní centrum Ještěd přitom představovalo, spolu s pražským obchodním domem Kotva, ojedinělý příklad architektonického strukturalismu na našem území. V obou případech šlo o unikátní řešení objektu, jakousi srostlici vzájemně propojených polygonálních těles. Zatímco Ještěd navrhl ateliér SIAL, OD Kotva je dílem Věry a Vladimíra Machoninových, kteří v dějinách české architektury zaujímají významné místo. Richard Biegel a Petr Vorlík v rozhovoru vysvětlují, že pokud by jejich díla mohla být v době totality publikována, byla by naprosto srovnatelná s tím, co se dělo ve světě. Jako příklad uvádí interiér hotelu Thermal, který by v Evropě patřil mezi naprostou špičku. „Thermal manželé Machoninovi navrhli do posledního detailu jako kompletní dílo. Před deseti lety mimořádné interiéry Thermalu bez povšimnutí zanikly a byly nahrazeny vybavením, které je o několik kategorií níže,“ uzavírají oba odborníci.