Příběh lásky a šperků z granátů

Restaurátoři dali po letech znovu původní podobu mimořádně cennému šperku.

Jistě jste mnohokrát slyšeli, že cena nějaké památky je "nevyčíslitelná" . A jistě znáte řeči, že se něco řadí mezi česká "nej". Tak u nádherné šperkové soupravy baronky Ulriky von Levetzow z Třebívlic, známé hlavně jako poslední múza básníka Johanna Wolfganga Goetha, tohle není klišé.
Souprava ze zlata a největších českých granátů ve šperku, která vznikla na počátku 19. století, byla ve čtvrtek poprvé po náročné rekonstrukci představena veřejnosti v mosteckém muzeu. I těch pár minut, kdy byla k vidění, ji hlídali zakuklení samopalníci. Pak opět zmizela v trezoru utajované banky. Do muzea se vrátí s otevřením nové expozice věnované zmíněné baronce. Pak už muzeum neopustí a bude tu ležet v aktuálně nejdokonalejší nerozbitné muzejní skříni v Česku.

Unikátní šperk a love story

Proč to všechno? 469 českých granátů spojených zlatem a hedvábím v náhrdelníku, náušnicích, prstenu, dvou náramcích a sponě je sice pojištěno na "pouhých" a vyčíslitelných 50 milionů korun, ale hodnotu kamsi ke hvězdám střílí příběh.
Kameny jsou z území Čech, jsou nevídaně velké a vše je orámováno jedním z největších příběhů lásky, který známe ze starého kontinentu – milostný příběh o Johannu Wolfgangu Goethovi (1749–1832) a Theodore Ulrike Sophie von Levetzow (1804–1899), dědičce třebívlického panství, se řadí k láskám jako Romeo a Julie nebo Tristan a Izolda. Láska dvaasedmdesátiletého muže k tehdy sedmnáctileté dívce nebyla kvůli přání její rodiny naplněna a Goethe už se po jejím odmítnutí prý nikdy do Čech nevrátil. A v příběhu je úplně jedno, že básník, dramatik a politik Ulrice šperky nedaroval, jak se traduje.

Bezpečnostní opatření

Když Radek Hanus, který byl šéfem rozsáhlého týmu restaurátorů, brusičů a analytiků o restaurování, vypráví o kamenech a zlatě, víte, že jde o světový unikát. A rozumíte i tomu, proč při restaurování, jež i se studiem a přípravou zabralo velkému týmu skoro dva roky, směl šperk opustit mostecké muzeum jen jedinkrát, kdy byl nakrátko odvezen ke zkouškám na katedru jaderné fyziky pražského ČVUT. Restaurátoři si laboratoře, kde se šperkem pracovali, museli zřídit přímo v muzeu kvůli bezpečnosti.
Možná si říkáte, kdo by šperk, který je známý, kradl. "V posledních letech se některá umělecká díla ve světě stala terčem útoků šílenců a koneckonců v létě byly ukradeny ve Švédsku i korunovační klenoty," vysvětluje bezpečnostní opatření Michal Soukup, ředitel Oblastního muzea v Mostě.

Neznámý šperkař

Kdy přesně a kým byly šperky vyrobeny, není jasné. Některé prameny uvádějí, že to mělo být mezi lety 1806 až 1824. "Prohledávali jsme archivy ve šperkařských centrech – Praze, Mnichově, Drážďanech, Vídni a Benátkách – a nic. Přitom tímhle unikátem by se výrobce jistě pochlubil. Máme však jedno srovnání. Součástí svatováclavského pokladu se stal po roce 1948 malý, takzvaný pektorální kříž, který má některé shodné rysy s naším šperkem.
Hlavně má stejný repunc, což je značka, jíž bylo opatřeno dodatečně zdaněné zlato poté, kdy Habsburkové prohráli s Napoleonem v roce 1806. Repunce pocházejí z jedné dílny v Praze," říká k původu Hanus.
Určitě však víme, kdo je zadavatel práce. Šperk nechal pro Amálii, Ulričinu matku, vyrobit František Josef Klebelsberg, bohatý šlechtic, rakouský ministr a sběratel umění. Klebelsberg byl otčímem Ulriky. "Ovšem i na počátku 19. století, byť to byla největší produkce těžby granátů na panství Klebelsbergů, se tak velké kameny nenacházely pravidelně a opotřebení, vrtání a broušení dokazují, že některé granáty byly pravděpodobně vyjmuty ze starších šperků a nově vsazeny do tohoto," říká Hanus.

Dva podobné kameny do roka

Granáty v náhrdelníku musely mít podle výzkumu před broušením velikost asi 1,1 až 1,2 cm. "Takové kameny se dnes statisticky najdou u Podsedic při plné těžbě tak dva do roka," říká Hanus. I proto, když restaurátoři zjistili, že v náhrdelníku sedm kamenů chybí, museli "rozhodit sítě" mezi soukromými sběrateli a přemlouvat je k prodeji nezvyklých kusů.
Získali tak velkých granátů osm a pracovali ve strachu, že by je snad při broušení mohli poškodit. "Nakonec se nám rozlomil jen jeden a přesně těch sedm potřebných nám zbylo do šperku," říká Hanus.
Jeden velký granát se rozlomil zřejmě i proto, že restaurátoři nepoužili pro broušení dnešní moderní a přesné přístroje. Nechtěli mít totiž dokonale přesné brusy, a tak pracovali na opravených dvě stě let starých strojích. Brusič pravou rukou točil a kámen držel v levé. "Dnešními prostředky obroušený kámen by byl v řadě poznat," vysvětluje Hanus. "Ze šperku by ‚svítil‘." I tak ale odborník nové kameny ve špercích pozná. Kdokoli bude soupravu pod mikroskopem zkoumat, najde na oněch sedmi českých granátech mikroskopický nápis "Nový kus 2018"

Šňůrka z Barmy

Kameny náhrdelníku byly v historii několikrát navlečeny na jinou šňůrku. Původní byla hedvábná, a tak Radek Hanus látku pro šperk hledal až v Barmě. Zda byly mezi kameny uzlíky, pomohl zjistit policejní archiv, kde byl šperk po krádeži z roku 1988 podrobně zdokumentován. Pak následovaly zkoušky v trhu či tahu, aby šňůrka měla stejné vlastnosti jako ty používané před dvěma sty lety. "Je jisté, že šperk se nikdy nosit nebude, ale šlo by to," říká Hanus. "Kameny jsou svými plochami naskládané tak, aby vypadaly dokonale ve schránce, ovšem pracovali jsme i tak, aby seděly na lidské postavě. Zkoušeli jsme je na bustě," dodává odborník. Pokud jde o zlato, podařilo se analýzami dokázat, že je vysocekarátové a získané pravděpodobně roztavením několika zlatých mincí.

Fakta Proč Most?

Po smrti Ulriky von Levetzow v roce 1899 připadlo panství Třebívlice jejímu synovci. Ten byl však zadlužen a vše včetně movitého majetku prodal městu Most. Patrioti z vedení města předali Ulričin majetek právě vznikajícímu mosteckému muzeu. V této souvislosti je zajímavá závěť Ulriky von Levetzow. Podobně jako její otčím (František Josef Klebelsberg patřil k zakládajícím členům dnešního Národního muzea v Praze), byla i ona vlastenka. Ne ve smyslu češství, ale ve smyslu zemského patriotismu. Ulrika také milovala Třebívlicko a okolí. Všechny dědice své soupravy šperků tedy zavázala k pečlivému opatrování s tím, že kdyby byla souprava poškozena, musí jejich aktuální majitel vyplatit obyvatelům panství 1 000 zlatých. (Jen pro představu, mzda učitele byla 130 zlatých a plat vyššího úředníka mocnářství mezi 500 až 700 zlatými.) Šperky od vzniku krajů patří Ústeckému kraji, který je nechává v muzeu v Mostě a který také platil jejich restaurování. To vyšlo na půl milionu korun.

Původ kamenů Český granát, dokonalý drahokam ze Středohoří

České granáty (drahokamy ze skupiny pyropů) se nacházejí v Česku na třech místech, těží se aktuálně na jediném – u Podsedic (nedaleko Třebenic a Třebívlic) na Litoměřicku. Restaurátoři prokázali, že všechny granáty ve šperku pocházejí odtud podle tzv. inkluzí neboli změn v kamenech typických pro tuto oblast. Ve světě jsou naleziště šperkařských pyropů třeba v Mongolsku, Tanzanii, Kongu nebo Maroku. Drahokamy odtud ale nejsou tak dokonalé jako ze Středohoří, a to složením, barvou, leskem a lomem světla.