Železničáři už vědí, jak vytřídit nádraží. Nesplní-li podmínky, půjdou nádražní budovy do dražby, nebo je strhnou. Seznam těch ohrožených zatím hotov není, ale už se finišuje. Spočítané to má třeba budova v Mikulově nebo ve Slatinicích na Olomoucku.
Zatímco nádraží v Berouně, Havířově nebo západní nádraží v Opavě se během letošního roku dočkala anebo dočkají rekonstrukce, jiná nádraží takové štěstí nemají. Železničáři začínají připravovat oficiální soupis zastávek a výpravních budov určených k demolici. Zatím není hotov, ministerstvo dopravy však před pár dny schválilo koncepci nakládání s osobními nádražími. A podle ní bude nepotřebná nádraží určená k prodeji a demolici vybírat.
Některé budovy už známé jsou. Namále má nádražní budova ve Slatinicích na Olomoucku, Mikulov – Nové Město nebo trojice nádražních budov na frekventované trase mezi Prahou a Berounem ve Všenorech, Srbsku a v Černošicích. O jejich záchranu usiluje tamní občanské sdružení.
Podobná občanská iniciativa se pak snaží zachránit výpravní budovu v Nymburku, se kterou železničáři nadále nepočítají a zájem o ni nemá ani město. To sice nedávno odmítlo budovu z konce 19. století od Správy železniční dopravní cesty (SŽDC) koupit, zastupitelé nicméně po státní správě požadují, aby nádraží opravila z vlastních peněz. Ta má jiné plány. Do pěti let chce původní nádražní budovu nahradit novostavbou.
Památka, nebo stará ruina
„Největší problém je, pokud se o opravy nádraží nezajímají místní radnice. Když SŽDC cítí, že samospráva má o nádraží zájem, je cesta k zachování původních historických budov mnohem snazší,“ řekl MF DNES Tomáš Šenberger z katedry architektury stavební fakulty ČVUT.
Ta se koncem loňského roku kvůli plánům železničářů na bourání historických budov a jejich nahrazování obytnými kontejnery obrátila na Národní památkový ústav. „Nahrazení budov (i když zchátralých) triviálními kontejnery nakoupenými podle katalogu a pravděpodobně na základě výběrového řízení za nejnižší ceny, nás v evropském kontextu odsouvá mezi rozvojové země, které nemají prostředky na kvalitní výstavbu nádraží, ani na jejich základní údržbu,“ uvedli v dopise zástupci katedry.
Podle památkového ústavu však nemá smysl chránit všechna historická nádraží. Tomu odpovídá i relativně malý počet železničních budov, které jsou památkově chráněny. Ze zhruba 1 500 železničních objektů jich požívá ochranu asi šest desítek.
Další mohou brzy přibýt. Památkáři totiž provádějí průzkum, ve kterém vybírají nové objekty, které je vhodné mezi památkově chráněné zařadit. Vyhlášení nádraží kulturní památkou je poslední cestou, kterou se železniční nadšenci a občanské spolky snaží předejít jejich bourání. Ne vždy se to však podaří.
Šanci na získání statusu památky nedávno ztratily například výše zmíněné Slatinice nebo typově podobné zastávky v Černošicích, Všenorech a v Srbsku. Naopak novou šanci na zachování má historická výtopna lokomotiv na pražském Zlíchově, kterou ohrožuje plán na výstavbu Radlické radiály. Dřívější rozhodnutí totiž památkový ústav přehodnotil a nově navrhuje, aby objekt sloužící jako muzeum železniční techniky ochranu získal. „Konečné rozhodnutí musí udělat ministerstvo kultury,“ uvedla Eva Dvořáková, která památkový ústav zastupuje při projednávání budoucnosti fondu drážních budov.
Vzoreček a pak bagry
V řadě případů jednání mezi památkáři a správci železnic přinesla výsledky. Citlivé opravy se dočkaly například nádraží Ve Fulneku, Hnojníku nebo v Dobré u Frýdku-Místku. Zajímavě se vyvíjí rovněž projekt rekonstrukce nádraží v severočeských Teplicích. V něm SŽDC přišla s požadavkem na vytvoření většího počtu parkovacích míst. „Po dohodě s památkáři vzniknou v pravém bočním traktu budovy, který by jinak zůstal bez využití,“ dodala Dvořáková.
Teplické nádraží má však štěstí. Do budovy, která je pro potřeby současné železnice příliš velká, se má stěhovat oddělení finančního úřadu. Jiné budovy, které zatím plán na využití nemají, budou podle nové koncepce posuzovány na základě vzorce, jehož hlavními veličinami jsou význam zastávky a její technický stav.
Šanci na rekonstrukci a další využití budou mít významnější stanice, které využívá vyšší počet cestujících, a zároveň ty, které nejsou příliš zanedbané a jejich oprava tak bude méně finančně náročná. U každé stanice a zastávky budou železničáři v pravidelných intervalech kontrolovat poměr významu zastávky a jejího stavu. Vyšší šanci na opravy budou mít nádraží v přestupních bodech na dálkové spoje.
Budovy, které pro železnici využití ztratí, nabídne SŽDC nejdříve státním institucím a následně obcím. Pokud žádná z veřejných institucí zájem neprojeví, nabídnou je železničáři k prodeji firmám nebo soukromým zájemcům. Posledním řešením je demolice.
Kromě celkové likvidace materiál počítá také s možností zbourání části nádraží, což je nazýváno optimalizací velikosti budov. SŽDC takové řešení podle památkářů nejnověji prosazuje u budovy místního nádraží v Prostějově. Místo demolice by budova mohla stát dál, avšak ve značně omezené velikosti – bez patra a bočních křídel.