Zkoumá pražské stavby, které nevznikly

Mrakodrap naproti Národnímu divadlu, budova parlamentu na Letenské pláni a na Vyšehradě krematorium. I tak mohla vypadat Praha, kdyby vznikly některé odvážné návrhy z konce 19. a začátku 20. století. Klára Brůhová (33) strávila pět let v archivech, aby tyto často divoké vize českých architektů prozkoumala. Napsala o nich dvě knihy, Praha nepostavená a Pražské vize, a s těmi nejzajímavějšími teď seznámí i nás.

"Architekturu jsem začala původně studovat s tím, že budu navrhovat stavby. Záhy mi však došlo, že lepší službu společnosti udělám, když se budu věnovat spíše její historii," vypráví s úsměvem rodačka z Českých Budějovic, která kromě architektury na pražském ČVUT vystudovala také dějiny umění na Univerzitě Karlově a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
K tématu pražských vizí se dostala docela obyčejně. "Rozhodla jsem se, že chci na fakultě architektury pokračovat i v doktorském studiu. A jedním z vypsaných témat pro disertační práci byly právě nerealizované projekty pro Prahu," vypráví Klára. Rozhodla se, že se zaměří na návrhy z konce 19. a začátku 20. století plus období nově vzniklé Československé republiky. "V této době se Praha chtěla vyrovnat důležitým evropským metropolím a vymanit se ze stínu Vídně," přibližuje. "V tomto ohledu byl vztah k Vídni nejednoznačný. Byl to sice symbol mocenské nadvlády, ale zároveň kulturní město, jakým chtěla být i Praha," vysvětluje. A odvážné stavby architektů jí v tom měly pomoci.

Začalo to Josefovem

Brůhová se pustila do studia dobových odborných časopisů, kde se často dopodrobna popisovaly architektonické soutěže, vítězné i neúspěšné projekty. V archivech nakonec strávila pět let, stálo to však za to. Nejen že svoji disertační práci úspěšně obhájila, vedle toho získala také cenu rektora i Cenu Josefa Hlávky pro výjimečné studentské práce.
Zároveň jí komise doporučila, aby svůj text vydala knižně. Její disertační práce s názvem Praha nepostavená tak vyšla předloni.
"Následně mě oslovilo nakladatelství Paseka s tím, zda bych nechtěla vydat knihu i pro veřejnost. Celý text jsem přepsala, aby byl srozumitelnější, a doplnila další projekty, které se mi do disertační práce nevešly. Navíc knihu doprovodil ilustracemi výtvarník Jan Šrámek. Knížka vyšla pod názvem Pražské vize s podtitulem Fantastické stavby, které nikdy nevznikly," ukazuje mi Klára obě knihy.
Následně jimi začíná listovat a vrací se do doby odvážných pražských projektů. "Bylo to období, které přálo velkým plánům na proměnu Prahy," popisuje Brůhová.
"Jednou ze zásadních událostí je asanace Josefova," pokračuje. Její důvody byly nejen reprezentativní, ale také hygienické, o Josefovu se tehdy psalo jako o "hnusném labyrintu uliček naplněných vůněmi ze stok", a do jisté míry spekulativní. "Výsledkem byla v každém případě plošná demolice značné části Starého Města a vznik nové uliční sítě. Hlavní osou asanované oblasti se stala dnešní Pařížská třída, tehdy s názvem Mikulášská. Ta byla projektována po vzoru velkoměstských bulvárů," líčí architektka.

Parlament na Letné

"Asanace byla událostí, která ovlivnila městské plánování na dlouhá léta dopředu. Do Prahy sice vnesla jistou reprezentativnost, ale zároveň se proti ní vzedmula velká vlna nevole. Lidé protestovali, že se k městu má přistupovat daleko citlivěji, že se při ní zničilo něco, co už se nedá vrátit " popisuje Klára Brůhová.
"Asanace byla také silným impulzem pro vznik Klubu za starou Prahu v roce 1900. Tomu se v dalších letech dařilo promlouvat do podoby Prahy a v mnoha případech ochránit její historický ráz. A i v těchto diskusích byla asanace silným argumentem." I to je důvod, proč řada dalších odvážných projektů zůstala jen na papíře. Samotná Pařížská třída třeba mohla pokračovat daleko velkoryseji.
"Začíná velmi pompézně na Staroměstském náměstí, ale na druhé straně končí na vltavském nábřeží. Tam se větví do stran a směrem dopředu vlastně ústí do křoví letenského svahu," přibližuje. Architekt Jan Koula proto na konci 19. století plánoval prokopat letenský svah a hlavní třídu protáhnout až k dnešní ulici Milady Horákové. Po stranách průkopu pak na Letné chtěl postavit vilovou čtvrť. Městu se nápad líbil, avšak nakonec jej odmítlo realizovat kvůli "napětí městských financí". Letná, nezastavěný zelený prostor na dohled z centra města, však architekty lákala i nadále. A když v roce 1918 vznikla Československá republika, začala je přitahovat ještě víc.
"Když vznikla nová republika, hlavní město na to nebylo připravené. Chybělo například sídlo parlamentu nebo budovy jednotlivých ministerstev. Zároveň bylo nutné znovu promyslet území Prahy jako celku," popisuje Brůhová. V roce 1920 tak vzniká Státní regulační komise, která se má starat o územní regulaci celé Prahy, a začíná vypisovat řadu architektonických soutěží.
Hned ve stejném roce se tak koná soutěž, jejímž cílem je kromě jiného najít místo pro budovu československého parlamentu – a všichni soutěžící do jednoho ji umísťují právě na Letenskou pláň.
Se svým projektem vítězí architekti František Vahala a Vratislav Lhota. Jenže jak všichni víme, žádná budova parlamentu dnes na Letenské pláni nestojí. "Vítězství v soutěži zdaleka neznamenalo, že stavba skutečně vznikne," vysvětluje architektka. "O projektech se vždy velmi obšírně diskutovalo, to je samozřejmě dobře. Ale často se debatovalo tak dlouho, že k samotné realizaci už nedošlo," dodává. Podobně skončila i soutěž z roku 1928, která na Letnou chtěla umístit dokonce celou vládní čtvrť.

Jedno Rudolfinum nestačí

Situaci nepomáhali ani samotní poslanci, kterým se Letná nezamlouvala. "Zdálo se jim, že je moc daleko od centra města. V roce 1929 si proto vypsali vlastní soutěž na budovu parlamentu." A pojali to poněkud svérázně: na jednu stranu požadovali místo v historické Praze, zároveň však potřebovali 37 tisíc metrů čtverečních. Stručně řečeno: nesplnitelný úkol.
Odborníci se s tím popasovali všelijak. "Architekt Jan Gillar vymyslel, že by se zbořily budovy naproti Národnímu divadlu a místo nich by vznikla vysoká věžová stavba. Rudolf Kříženecký zase přišel s tím, že by jedna komora zůstala v Rudolfinu a pro druhou by se postavila budova hned naproti, totožná kopie Rudolfina."
Symbolický je fakt, že přes všechny odvážné soutěže poslanci nakonec celou první republiku strávili na oné prozatímní adrese: v pražském Rudolfinu.
Klára Brůhová v archivech vypátrala i řadu menších projektů, které nechtěly zcela proměnit tvář města, ale měly být symbolem Prahy jako pokrokové metropole. Mezi tyto nápady možná trochu překvapivě patří i vize krematoria na Vyšehradě.
"Žeh byl uzákoněn až v roce 1919. Byl vnímán jako velmi hygienický a moderní způsob pohřbu," vypráví Brůhová s tím, že i tímto se nová republika chtěla odlišit od "zastaralého" habsburského mocnářství. Zmíněná Státní regulační komise chtěla umístit krematorium za Vinohradský hřbitov. Společnost přátel žehu, která tuto metodu pohřbívání prosazovala, to však považovala za málo důstojné místo. V roce 1927 proto vypsala vlastní soutěž a architekty vyzvala, aby navrhli krematorium na Vyšehradě.
Například Josef Kalous umístil stavbu hned vedle největší dominanty Vyšehradu, baziliky sv. Petra a Pavla. "Nakonec se však od umístění na Vyšehrad upustilo. Krematorium tak vzniklo na původně plánovaném místě, na rozhraní Strašnic a Vinohrad," dodává Brůhová. Následně vypráví o dalším symbolu československého pokroku: automobilismu.

Vize vystřídala krize

"V době první republiky byl motorismus na vzestupu, jenže centrum Prahy začínalo být auty zahlceno," popisuje. "Plánovači proto vymysleli okružní bulvár kolem centra. A jeho součástí měla být i široká komunikace vinoucí se Petřínem."
Z této silnice by pak lidé mohli př?et k dalšímu "výkřiku techniky": otáčivé restauraci v petřínské Seminářské zahradě. "To byl nápad pražského hoteliéra Karla Šroubka. Ten plánoval restaurační zařízení až pro 5000 hostů, i s velkým parkovištěm." Největší chloubou budovy měla být prosklená rotunda, která by se otáčela kolem dokola, aby si sedící hosté mohli užít Prahu ze všech stran.
Proti tomuto nápadu se však ostře ohradil Klub za starou Prahu, podle něhož má být Petřín "místem odpočinku", ne lokalitou pro "otáčivé vymyšlenosti". Podobně se centrum Prahy nedočkalo ani mrakodrapu v americkém stylu. "Jak známo, toužíme u nás všichni odedávna po Americe," usmíval se v dobových textech i Josef Čapek. "Nemyslím však, že by mrakodrap mohl býti spásou a příkladem české architektury," dodal. A historie mu dala za pravdu.
Odvaha nechyběla ani architektům, kteří chtěli přemostit Nuselské údolí. Například Jaroslav Polívka a Josef Havlíček se v soutěži roku 1926 opravdu zasnili: mostní pilíře měly být obestavěny obytnými dvanáctipatrovými domy s byty, kavárnami a obchody.
"Dvacátá léta přála takovému rozletu. Ta třicátá už se drží více při zemi. Je to samozřejmě způsobené i ekonomickou krizí, která přišla v roce 1929." Na Nuselský most si tak Pražané museli počkat až do roku 1973 – a žádné byty ani kavárny u jeho pilířů nenajdeme.
"Myslím si, že je dobře, že se řada těch velkých vizí neuskutečnila," pokouší se shrnout naše povídání Klára Brůhová. "V mnoha případech by totiž nutně narušily právě tolik ceněný historický obraz města." Oceňuje i to, že v Praze zůstala řada zelených ploch, ať už na Letné, na Petříně, nebo mezi budovami v centru města.
Ona sama dnes přednáší na Fakultě architektury ČVUT a vedle toho se pouští i do dalšího bádání – ráda by se věnovala hlavně poválečné architektuře, a to nejen té pražské. "I v této době najdeme řadu nerealizovaných projektů. Mnohé z těch pražských už popsala architektka Radomíra Sedláková ve své loňské knize Nereálný socialismus." Jak ovšem ukazuje i práce Kláry Brůhové, k bádání je toho v archivech pořád ještě dost.