Češka navrhuje věznice v celé Evropě

Mezi architekty tak trochu vybočuje. Nenavrhuje totiž domy, administrativní budovy, galerie nebo obchodní centra, ale vězeňské objekty. Jejich výstavbě se ve světě věnuje jen hrstka odborníků a architektka Andrea Seelich patří ke špičce. Podílela se na projektech věznic v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Belgii či Moldávii a v Jiřicích nedaleko Lysé nad Labem navrhla vůbec první otevřenou věznici u nás.

Sedíme v jedné z učeben na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v pražských Dejvicích. Právě zde probíhají obhajoby závěrečných semestrálních prací zdejších studentů architektury. Za úkol měli vytvořit projekt tzv. otevřené věznice, kde se mimo jiné, na rozdíl od klasické uzavřené věznice, odsouzení aktivně podílejí na svém celodenním programu.
Konzultantkou budoucích architektů byla právě Andrea Seelich, devětačtyřicetiletá odbornice na vězeňskou architekturu, která v oboru pracuje více než dvacet let. Během nich projektovala řadu věznic v Evropě. U nás stojí za první tzv. otevřenou věznicí. Ta v roce 2017 vznikla v Jiřicích na Nymbursku.
"Obor, jenž se mimo jiné věnoval věznicím, se u nás přestal vyučovat před více než sto padesáti lety. Stalo se tak v návaznosti na reformu technického učení v dnešní střední Evropě. Není tedy v podstatě nikdo, kdo by se mu detailněji věnoval," podotýká architektka, která by ráda české vězeňství změnila po vzoru západní Evropy.

Česku ujel vlak

Podle jejích slov je u nás vše v této oblasti zkostnatělé, a proto se jen obtížně prosazuje něco nového. "V Česku se poslední klasická věznice postavila před sto čtyřiceti lety, a to v Plzni na Borech," upřesňuje Andrea Seelich, jež žila řadu let v zahraničí, především ve Vídni. Před třemi lety se natrvalo vrátila do rodné Prahy, aby pomohla naplnit Koncepci vězeňství do roku 2025, která má mimo jiné snížit stavební dluh v této oblasti. Vězeňství a vězeňskou architekturu zpracovává mezioborově jako architektka, poradkyně pro ministerstva, kurátorka výstav či v odborné akademické diskusi na evropských univerzitách.

Děda seděl na Pankráci

"Vyrůstala jsem v Rakousku, USA a Švýcarsku, matka se provdala za Rakušana, a tak pro mě jako pro dítě bylo absurdní, že existuje nějaká čára, kde na jedné straně je demokracie a na druhé nesvoboda. Fascinovalo mě, jak tenká tato čára je a jaký obrovský vliv na lidské životy a chování lidí obecně má," říká architektka. Převážnou část dětství prožila s matkou ve Vídni a do Československa jezdila jednou za měsíc za otcem. Během revoluce se pak vrátila do Prahy, překládala pro rakouské noviny, posléze vystudovala architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Bořka Šípka, Martina Rajniše a Jiřího Pelcla.
K architektuře měla vždy blízko, jelikož její otec Mojmír Horyna (†2011) byl uznávaným historikem umění a odborníkem na barokní architekturu. Otázka týkající se odnětí svobody a její dopad na člověka se pro ni stalo jedním z klíčových témat i kvůli rodinné historii. "Moji příbuzní zažili koncentrační tábor, můj dědeček, který se během druhé světové války aktivně podílel na protifašistickém odboji, byl zavřený i v pankrácké věznici a často mi o tom vyprávěl," vzpomíná.
O tématu diplomové práce měla proto jasno. Jako jediná z ročníku se tehdy rozhodla vypracovat projekt věznice. Šla se proto podívat na Pankrác, kde byl zavřený její dědeček. "Pamatuji si, že si odtamtud odnesl kartáč, na kterém bylo napsáno ,věz. Pankrác‘, používal ho pak na čištění klobouků. Když jsem se ocitla na místě, kde byl vězněný, byl to velmi silný pocit. Opět taková tenká čára mezi svobodou a nesvobodou," svěřuje se Andrea Seelich.
"Při výběru tématu diplomové práce jsem si říkala, navrhneš galerii, nebude se líbit, nikdo do ní nebude chodit. Navrhneš dům, a když v něm lidem nebude dobře, mohou z něj kdykoli odejít. Mají vždy možnost svobodné volby. Uděláš špatnou věznici, ale ti lidé v ní musejí zůstat." "Jak zaměstnanci, tak vězni. Zaměstnanci většinou déle než odsouzení," vysvětluje architektka, která nakonec výstavbě věznic zasvětila profesní dráhu.
Po skončení studia v Praze se vrátila zpátky do Vídně, kde v rámci svého doktorského studia začala pracovat ve věznicích. "Abyste mohla být dobrým vězeňským architektem, nestačí vystudovat architekturu, kriminologii a penologii, tedy vědy zabývající se výkonem a účinností trestu, ale musíte dobře znát a pochopit každodennost výkonu trestu, a to lze jen z praxe," říká mi s tím, že je velmi obtížné zprostředkovat pocit odnětí svobody.
I přesto se o to snaží a své studenty proto bere pokud možno do věznice. "Minulý rok jsem přednášela ve škole Bauhaus ve Výmaru, shodou okolností tam před pár měsíci vyklidili věznici, tak jsme měli možnost strávit tam celý den. Projít si areál z pohledu vězně, zaměstnance i návštěvy," nastiňuje práci se studenty.

Základem je bezpečnost

V oboru vězeňství se Andrea Seelich pohybuje řadu let a za tu dobu navštívila přes sto evropských věznic. Její odborná monografie
(Handbuch Strafvollzugsarchitektur, Springer 2009) propojující architekturu, zákonodárství, psychologii a penologii je jedinou svého druhu nejen u nás, ale i ve světě. "Při projektování věznice musím propojit několik oborů najednou. Nejde jen o architekturu, ale také například o psychologii," objasňuje s tím, že její profese tak zahrnuje nejen rozhovory s odsouzenými, zaměstnanci vězeňské služby, ale také ministerskými úředníky a politiky.
"Bez toho to nejde. Když projektujete věznice v různých zemích, musíte znát i jejich různé zákony, tradice v oboru a tendence vývoje kriminální politiky. Je to velmi inspirující činnost, protože pak můžete přenášet a aplikovat dobrá řešení z jedné země do druhé," objasňuje.

Barvy i materiál

Ačkoli se může zdát, že navrhování věznic oproti klasické architektuře nedává naprosto žádný prostor umělecké kreativitě a fantazii, podle architektky je opak pravdou. "Čím striktnější podmínky, tím víc musím zapojit fantazii. Zemské přitažlivosti se musí držet každý architekt, u vězeňské architektury se k tomu ještě přidává bezpečnost. Vnější a vnitřní, stavební, technická a sociální," vykládá.
Při návrhu postupuje prý jako každý architekt. "Rozdíl je jen v tom, že jako vězeňská architektka vím, co chci od prostoru i od lidí, kteří se v něm budou pohybovat. Správným výběrem barev mohu tak zaměstnancům poskytnout příjemné pracovní prostředí, vězňům více simulovat život na svobodě, tím že rozliším pracovní, volnočasové a ubytovací prostory, vždy v souladu se znalostí působení barev, povrchů a světla," vysvětluje Seelich. Materiál vybírá tak, aby pozitivně motivoval a zároveň byl ekonomický. Materiál podle ní stimuluje dotykově, to má vliv na látkovou výměnu v organismu, může to zvyšovat či snižovat stres. Pracuje ale rovněž s pohledovými osami.

Přeplněné věznice

"Řeším, zda náhodou není vidět z cel do kanceláří zaměstnanců věznice, kam umístit kancelář ředitele, tedy mocenské centrum. Znám věznice, kde nad kanceláří ředitele jsou patra s odsouzenými. Ti pak řediteli pomyslně skáčou po hlavě. Je to samozřejmě extrém a v každodenním provozu si ředitel svou věznici uhlídá, ale toto architektonické řešení ho při práci nepodporuje," tvrdí.
Další důležitý aspekt je rovněž rozvržení vnitřního prostoru. Zaměstnanci potřebují podle architektky co nejkratší vzdálenosti, pro odsouzené je naopak každý metr navíc vítaná změna v jednotvárném životě.
"V potaz je nutné vzít jak psychologii, tak provozní záležitosti," říká architektka, podle níž navrhování věznic, stejně jako například nemocnic či psychiatrických léčeben, patří u nás k dlouhodobě opomíjeným oblastem.
"Znám mnoho kvalitních pracovníků vězeňské služby a mrzí mě za jakých podmínek svou profesi musí vykonávat. Jejich schopnosti by se určitě více zúročily, kdyby se odstranil nízký počet metrů čtverečních na osobu," myslí si architektka, podle níž je právě přeplněnost největším problémem tuzemského vězeňství.
V ČR se kapacita vyměřuje na čtyři metry na osobu, v západní Evropě je to však podle ní většinou osm až dvanáct metrů, což představuje parametry doporučené Evropským výborem pro zabránění mučení (European Committee for the Prevention of Torture).
V Česku je nyní 35 věznic, z toho deset vazebních. Žádná z nich není podle slov Seelich ideální. Vězeňská služba ČR nedávno oznámila, že připravuje výstavbu nové věznice na jihu Čech a vejít by se do ní mělo až osm set odsouzených. "To není ideální řešení. Z bezpečnostního hlediska by počet vězňů neměl přesáhnout pět set. Méně než tři sta bývá neekonomické, ale více než pět set vede k anonymitě," upozorňuje architektka.

Příprava na život venku

"Ve světě, například ve Skandinávii nebo Německu, je zcela běžný koncept, že na jednu uzavřenou věznici připadají dvě pobočky otevřené. Jsou zde umístěni méně nebezpeční vězni, kteří si například hledají práci mimo areál věznice. Vykonávají i charitativní činnost, oddlužují se, a tím se kvalitně připravují na život pro propuštění."
"Nekončí tak na ulici, ale mají reálnou šanci začlenit se do společnosti a nepáchat další trestnou činnost." V Německu je model otevřených věznic v provozu více než sto let. "První den výkonu trestu se považuje i za první den přípravy na propuštění, bez ohledu na délku trestu," podotýká.
Podle ní může kvalitně vyprojektovaná věznice pozitivně ovlivnit jak chování odsouzených, tak chování a výsledek práce. "Nejde tedy jen o podmínky pro odsouzené, ale i pro práci zaměstnanců, což přispívá ke snížení recidivy. A to je důležité pro celou společnost, která vězeňství platí ze svých daní. Jen tak lze zabránit dalším obětem trestné činnosti, a tou se může stát kdokoli z nás," zdůrazňuje nakonec.