Markéta Cajthamlová je přední česká architektka. Její tvorbu najdete v ročenkách architektury, odborných časopisech i v knihách o nejkrásnějších domech. Přesto tato milá dáma vystupuje skromně. Rozhovory poskytuje výjimečně a věnuje se systematické každodenní práci bez vidiny velkých ocenění. Největší radostí je, jak sama říká, když se klientovi v domě prostě dobře bydlí. Povídali jsme si v jejím krásném ateliéru v pražských Dejvicích.
- Velkou část architektů si dokážu někam zařadit. Koucký, Lábus, Rajniš... Mají určitý mediální obraz. Někdo je zarytý ekolog, jiný trochu buřič, další nedostupný kliďas. Ani za roky, co sleduji vaši práci, ale nevím, kam zařadit vás. Jaká kategorie sedí na Markétu Cajthamlovou?
To já asi taky nevím, jestli na mě sedí nějaká kategorie. Možná taková tichá voda. Svoji práci nikam moc netlačím.
Zrovna pan profesor Lábus mě hodně přemlouval, abych šla učit na Fakultu.
Jenže já ráda dělám intenzivně a dobře jednu věc. Nepotřebuji dělat na několika projektech. A nepotřebuji pro své vnitřní uspokojení ani velkou popularitu nebo propagaci své práce.
- Na Fakultě architektury ČVUT jste ale nějaký čas učila.
Chvíli i na letní škole v Liberci. Ale člověk by měl najít nějakou vnitřní rovnováhu a věnovat se nejen práci, ale také životu. Po škole jsme s mým partnerem několik let hodně pracovali. Na maximum. Pak jsme odjeli na nějaký čas do Kanady (byli tam v letech 1989–1991, pozn. autora) a až tam jsem pochopila, že život není jen práce.
- To je trend, který ale v Česku stále není úplně zažitý.
Není. Možná, že mladší generace už to má jinak, ale moje generace jede pořád a na doraz. A to se na vás prostě v tomhle věku podepíše. Možná s tím souvisí i snaha být vidět, kterou já prostě nemám. Nemám tedy asi tak velký hlas a odpovědnost vůči společnosti. Věřím ale tomu, že i každodenní systematická, dejme tomu obyčejná práce má smysl, je nezastupitelná.
- Mluvíte o odpovědnosti architekta vůči společnosti, ta je zmiňovaná poměrně často.
Ano, je určitě velká a podceňovaná. Je to samozřejmě v každém z nás, jakou míru zodpovědnosti si připustí. Ale zásah architekta do prostředí má obrovský vliv na okolí. Možná se o tom málo mluví. Občas je zmiňovaný sociální aspekt, ale už se tolik nemluví o výtvarnu, o krásnu, o jeho vlivu na společnost.
- Zkuste být konkrétnější, prosím.
Prostředí vás formuje od malička a pořád. Když děti vyrůstají v hezkých domech, mají od raného dětství nastavené správné vzory, hodnoty. Tak to vnímám na svých projektech, když vidím rodiny svých přátel, pro které jsem navrhovala dům. Možná, že je to moje sebestřednost, ale opravdu tomu věřím a přikládám velký význam. Když člověk vyroste v klidném, harmonizovaném prostředí, a když mluvíme o domech, tak v dobře navrženém, kvalitním, krásném domě, má to na něj pozitivní vliv. I estetika utváří naši duši.
- Po sametové revoluci v roce 1989 následoval stavební boom, kdy vzniklo obrovské množství nevkusných staveb. Myslíte, že nyní, tři dekády poté, je stav lepší, nebo že si určitou míru nevkusu přenášíme i do další generace?
Určitě si nějakou míru nevkusu táhneme s sebou. Ale nejsem si jistá, že je to jen devadesátými léty. Vnímám to asi v širším kontextu, trochu jiným pohledem. Existuje nějaký vkus severní, střední a jižní Evropy. Pak samozřejmě vliv Asie, Ameriky. Každopádně střední Evropa má nastavené nějaké kulturní a estetické hodnoty a vzhlíží k jiným.
- A to je z vašeho pohledu dobře, nebo špatně?
Je to jinak. Prostě je v nás asi zakódované napodobování. Po revoluci se projevilo extrémně. Ale nemyslím si, že by se ta doba z pohledu historie nějak vymykala. Chtěli jsme se něčemu vyrovnat, napodobit to. Dopadlo to neslavně. Chci tím ale říct, že je to spíše o zažitém vzorci chování, který je daleko silnější a hlavně delší než těch porevolučních třicet let.
- K jakým hodnotám bychom tedy měli v architektuře vzhlížet? Co pozitivního si můžeme vzít v naší historii, na jaký kontext navazovat?
To je těžké říct, v dnešní době globalizace, internetu, sjednocování, sdílení. Máme vlastně jeden celosvětový vzor, směr. Naše kultura je hodně definovaná barokem. Jeden teoretik architektury kdysi řekl, že u nás baroko nikdy neskončilo. Baroko tu bylo dlouho, mocně zastoupené a zase je to vlastně napodobení směru jiné země.
- Ale vždyť tu byl například velmi silný meziválečný směr funkcionalismu.
To ano, ale byl příliš krátký na to, aby ho lidé nasákli. Trval dvacet let. Po revoluci se hodně říkalo, že není na co navazovat. Někteří architekti naopak měli tendenci navazovat silně právě na meziválečné období funkcionalismu. Já to ve své práci asi podvědomě dělám také. Jenže na co navázat? (chvíli přemýšlí) Na selský rozum, obyčejnost.
- Současná výstavba ale není obyčejná, respektive není jednoduchá. Zpřísňují se energetické nároky, z domů se v podstatě stávají tak trochu stroje.
Já jsem tím už asi pověstně známá, že tyto tendence ohledně energetické náročnosti nemám ráda. Připadá mi to jako slepá ulička. Tedy rozhodně u rodinného bydlení. Něco jiného je veřejná výstavba, ale u rodinného bydlení je fenomén úspor naprostý nesmysl.
- To říká řada architektů.
Chápu, že postavit komplet prosklenou administračku je z hlediska ekonomiky a ekologie neefektivní. Ale troufám si říct, že třeba už u bytovky není zákonná restrikce v oblasti energetiky na místě.
- Proč?
Bydlení má jiné, vyšší priority, které důrazem na mnohdy absurdní technické parametry mohou utrpět. Lidé chtějí ušetřit pár tisíc korun na provoz, argumentují ekologickým dopadem a pak jezdí autem typu SUV za dva miliony. Rozumný přístup k energetice je podle mě jinde než v obalování domů polystyrenem.
- A kde jsou?
Ať lidé začnou šetřit zdroji v obecné rovině, ať začnou sami u sebe. U svých vzorců chování. Důležité je vystoupit z nějakého svého povrchního komfortu. Jestli opravdu chtějí pomoci planetě, ať si koupí menší auto a v zimě si doma vezmou svetr. Dřív bylo doma 18 stupňů, dneska vytápíme na 26. Každý topenář vám řekne, že energie, kterou musíme vynaložit na vytopení nad 20 stupňů, neroste úměrně. Stoupá daleko razantněji. Nemůžu se zbavit toho, že řada názorů v oblasti alternativních zdrojů je spíše lobby. A daří se jí proto, že jsme moc pohodlní. Sice mluvíme o ekologii, ale zároveň bychom chtěli mít doma těch 26 stupňů.
- Mluvila jste o hodnotách bydlení – jaké jsou ty největší?
Prostor a světlo.
- Hodně prostoru?
V ideálním případě ano. Respektive spíše bych řekla dostatek. Hodně prostoru je svoboda duše. Duše zmáčknutá do malého prostoru je malá. I když samozřejmě není vždycky možné se rozmáchnout. Pak musí být prostor alespoň správně zorganizovaný.
- Vy pracujete především na rodinných domech.
Stalo se to jakousi mojí doménou, ano.
- Naplňuje vás to? Jsou rodinné domy tím, co vás baví? Nebo byste chtěla pracovat na jiných projektech?
Pořád mě to baví. Příběhy klientů jsou vždycky zajímavé, pokaždé jiné. Navíc se u rodinných domů nemusíte tolik trápit se státními úředníky.
- Nemáte s nimi dobré zkušenosti?
Upřímně, mé zkušenosti jsou spíše negativní. Nemůžu se zbavit dojmu, že je úředníkům celý ten proces povolování vlastně úplně jedno. Oni si plní úkoly a vy se buď vejdete do nějaké tabulky, nebo vám povolení nedají. U rodinných domů to naštěstí tak problematické není. Navíc klienti mají velký zájem, aby projekt dopadl co nejlépe. Volají, ptají se, debatujeme, někdy je to až skoro psychoanalýza. Ale pořád v tom vidím smysl.
- Co je pro vás to nejvíc určující při návrhu? Místo, životní příběh klienta?
Obojí. Místo je zásadní, osobnost klienta samozřejmě také. Čím víc klient ví, co chce, tím je návrh jednodušší.
- Není to spíše komplikace, když má člověk až moc přesnou představu o svém domě?
Je rozdíl mít představu o tom, jak má dům vypadat, a představu o osobních potřebách. Poznáte, když někdo staví druhý, třetí dům, nebo staví poprvé a do té doby bydlel v paneláku. Čímž se nechci nějak dotknout lidí, co bydlí v panelácích. Chci tím říct, když jste v domě předtím nebydlel, nemáte úplně představu o jeho fungování. Vy pak jako architekt musíte za takového klienta dům vymýšlet včetně principu fungování. Ve výsledku se pak s klientem ideově potkat můžete, ale taky nemusíte. Je taky otázka, jestli klient dům opravdu chce.
- Je to hodně důležité?
Určitě. Setkávám se s lidmi, kteří postaví dům prostě proto, že mají finanční možnosti. Ale vlastně až potom zjistí, že ta původně vysněná meta se minula s jejich očekáváním. Musíte se o něj starat, naučit se v něm bydlet. Vždycky se musím smát, když někdo říká, že dům je bezúdržbový. Není a asi nikdy nebude.
- Na vašich projektech je vypozorovatelný rukopis, ale domy se od sebe docela liší. S jakými prvky ráda pracujete opakovaně?
S horizontalitou. To je typické hlavně u bungalovů, kterých máme v portfoliu hodně. Pak určitě s velkými okny, rohovými okny. S přírodními, trvanlivými materiály. Což někdy bývá pro klienty finančně náročnější, ale když má dům vydržet desítky let, neměli byste na takovýchto věcech šetřit.
- Bunaglovy jsou v posledních letech hodně oblíbené. Co vy na to?
Podle mě je to ideál. Sice takové domy neposkytují až tak bohaté prostorové koncepce. Ale nechodit po schodech má své nesporné výhody, už z hlediska výhledu do budoucna.
- Když cítíte, že s klientem pravděpodobně nebudete na stejné vlně, pokusíte se zabojovat, nebo se raději rozejdete na začátku?
Moje práce je docela známá a stavebníci se informují. Takže než ke mně dorazí, tuší, co asi mohou očekávat. Že bychom se tedy nějak diametrálně rozešli, snad nehrozí. Rozcházíme se spíše v otázce financí.
- Za projekt?
Za celkovou stavbu. To je věc, která mě vždycky překvapí. Společnost je ještě pořád nepoučená, naivní. Mě to vždycky hodně překvapí. I lidem, kteří berou statisíce měsíčně, předložíte rozpočet na stavbu domu a oni řeknou: Ne, to není možné, to jste se zbláznila.
- Dům za dva, tři miliony od architekta je mýtus?
Když se budeme bavit o standardně velkém rodinném domě, ne o nějakém minidomě, tak je dneska mýtus už i dům za pět milionů. Cena materiálů roste, práce je drahá. Katalogový dům za to třeba postavíte, ale těžko můžete mít kvalitní prostorný dům od architekta.
- Jak se jako architektka na katalogové domy díváte?
Mohly by být pořád o dost lepší.
- Musí být podle vás každý dům od architekta?
Nemusí. Ale mohly by třeba ty katalogové domy být od architektů přednavržené. Může to být nějaká stavebnice, modulový systém, který bude propracovaný, bude nabízet nějaké kvality, hodnoty. Kvalitní základ. Ten je podstatný.
- Prozradíte, na čem momentálně pracujete?
Teď pracujeme na rodinném domě v Chorvatsku, to je pro mě zase něco nového. A pustila jsem se do projektu rekonstrukce menšího domku u Třeboně, kde je všechno špatně – mokré, shnilé, všechno se rozpadá. Já se v rekonstrukcích dost nerada hrabu.
- Nemáte je ráda? Architekti a klienti obvykle milují objevovat genia loci...
Když ale objevujete genia loci, kde není, a stojí vás to stejně nebo víc než novostavba... (smích). Ale v tomhle případě na tom domečku něco je. Tak jezdím do Třeboně a je to docela fajn. Uvidíme, zase je to výzva.
MARKÉTA CAJTHAMLOVÁ
(1959)
Vystudovala Fakultu architektury ČVUT, Školu architektury na AVU. Její profesní dráha začala v roce 1985 ve studiu Shape, v letech 1989–1991 žila a pracovala v Kanadě. V letech 1991–1999 vedla architektonickou kancelář se Lvem Laudermannem, od roku 1999 pracuje ve vlastní architektonické kanceláři. Její práce byla oceněna například několika Čestnými uznáními Grand Prix Obce architektů. Byla nominována do užšího výběru Klubu za starou Prahu za návrh polyfunkčního domu v Benešově, získala první cenu Ministerstva pro místní rozvoj za návrh rodinného domu v Konárovicích. Pracovala jako asistentka na FA ČVUT a v Letní škole architektury v Liberci, v letech 2005–2013 byla členem Vědecko-umělecké rady FA ČVUT.