Michael Šebek: Kdo chce hrát první ligu, musí cestovat

Všude dobře, doma nejlíp, platí podle Michaela Šebka, až když člověk pozná svět. Vedoucí katedry řídicí techniky Fakulty elektrotechnické ČVUT sám považuje cestování za naprosto nezbytné. "Obohacuje život, dává rozhled i nadhled, bez cestování nelze rozumět světu." Ideální by prý bylo, kdyby každý Čech strávil aspoň rok v zahraničí.
"I kdyby to bylo na státní útraty, tak si myslím, že by to zemi moc pomohlo," říká vysokoškolský pedagog.
Přitom zážitky z první "velké cesty" nemá nejlepší. Ještě jako školák byl s rodiči v šedesátých letech pod stanem na francouzské Riviéře, včetně Saint-Tropez.
Po peripetiích, zda vůbec sanitka odveze příslušníka východního bloku, skončil s vysokými horečkami v nemocnici v Cannes.
"Mamka spala v pokoji na podlaze, otec si postavil stan na trávníku před nemocnicí. Málem jsem tam umřel, protože se stále dohadovali, kdo operaci slepého střeva zaplatí," vzpomíná, jak se ho po měsíci ujal jeden lékař a operoval. S drény, kterými vytékal hnis, se vrátil domů a apendix mu vyndali až v motolské nemocnici. "Táta chtěl v Praze na ministerstvu zdravotnictví operaci zaplatit v korunách, ale odsud ho vyhnali. Takže jsme francouzské nemocnici dodnes dlužní."
V současné době cestuje Šebek jak soukromě, tak pracovně. A důvod? "Kdo chce hrát v jakémkoliv oboru první ligu, musí cestovat." Curych: I lyžování klape jako švýcarské hodinky

Michael Šebek působil na zahraničních univerzitách v Nizozemsku, Skotsku, Itálii a Švýcarsku. V Curychu přednášel přes rok na prestižní technické univerzitě ETH, kde byl jeho kolegou dnešní prezident této školy nebo současný viceprezident německé vědecké organizace. "Při takových cestách si na akademické půdě člověk vytvoří síť známostí a ty si udrží na celý život.
Moji kolegové jsou dnes na špičkových místech po celém světě."
Jak slavná je curyšská univerzita, dokazuje příběh jeho ženy. V nemocnici čekala dlouho na ošetření s banálním problémem. Až když se náhodou personál dozvěděl, že její muž je profesorem na ETH, hned ji s omluvou vzali. "Když jsme pak lékaře potkali, chtěl mě poznat s tím, že nezná žádného profesora z ETH. Ta univerzita si prestiž zaslouží. Kdybychom byli tak dobří, tak tu prestiž máme také," říká Šebek.
Ve Švýcarsku si také ověřil, jak disciplinovaná je to země. Třeba jednodenní výlet katedry na hory se neobešel bez itineráře. "Po příjezdu vlaku jsme měli sraz v restauraci pod lanovkou na jedno pivo. Pět minut poté už jsme měli nástup do lanovky. A plán se dodržoval."

Himálaj: V Nepálu žijí nejchudší lidé světa

V pánské partě vyráží Michael Šebek často do hor. Před pěti roky byl v Nepálu s kardiologem Petrem Widimským a právníkem Otou Rynešem. Z Káthmándú doletěli do města Pókhara, které proslavili hippies, a odsud "lehčím" trekem vyrazili k Annapurně. "Pro nás starší pány byl trek docela náročný," říká dnes 65letý šéf katedry na ČVUT. Každý z trojice nesl batoh s věcmi denní potřeby. "Měli jsme totiž průvodce i nosiče. To se tam považuje za slušnost, protože je to možnost výdělku pro místní lidi."
Příroda, chrámy, lidé, vše, s čím se cestou setkal, v Šebkovi zanechalo velký dojem. "Sekretářka tvrdí, že jsem se úplně změnil. Ten jiný styl života, duchovno, buddhismus zřejmě měly nějaký vliv," vzpomíná hlavně na místní obyvatele. "V horách jsou lidé tak chudí, že jsem to nikde jinde neviděl. V chudých částech světa bývá nepořádek, ale tam se vůbec nepovalují odpadky. Například PET lahve hned zabudují do nějaké zdi."
Vrcholem cesty byla pro Šebka vyhlídka z kopce Poon Hill, odkud sledoval východ slunce. "Jako na dlani byly osmitisícovky Dhaulágirí, Annapurna, sedmitisícovka Mačapučare a další. V těch 3,5 tisících metrech jsem z radosti ještě vyskočil do výšky."

Amerika: Univerzity více spolupracují s firmami

V roce 1992 byl Michael Šebek poprvé na americkém kontinentě a pojal to netradičně. Přednášel na tamních univerzitách a z honorářů si hradil svatební cestu. Začal univerzitou v kanadském Torontu a pokračoval školami v USA. Na Texaské univerzitě v Arlingtonu potkal celoživotního přítele – profesora Franka Lewise. "Máme společné vědecké výsledky, jezdí k nám přednášet, lidé z naší katedry byli za ním, měli jsme dokonce společný česko-americký projekt," naznačuje Šebek prospěšnost cest akademiků.
Má-li porovnávat americké a české vysoké školy, pak především zdůrazňuje propojení těch amerických s reálným životem. "Dělají skvělou teorii, publikují vynikající články, ale mají také průmyslové a armádní projekty. K tomu se naše katedra trochu blíží," říká k financování.
Příjem katedry řídicí techniky, které šéfuje, tvoří z 13 procent výuka a zbytek plyne z výzkumných kontraktů pro podniky. "Světové firmy zajímají převratné myšlenky, zadávají si u škol to, na co nestačí. České firmy by spíš chtěly ve spolupráci se školou něco konkrétního zadrátovat, naprogramovat. Moc do budoucnosti nemyslí, spíš aby přežily do druhého dne," uvádí Šebek.