Vladimír Šlapeta: Naší současné architektuře chybí silná identita, jakou měla za první republiky

Vztah Vladimíra Šlapety k Brnu se utvářel od dětství.
Zasáhlo do něj, a stále zasahuje, mnoho faktorů a peripetií, které by vydaly na poutavou knihu. S emeritním děkanem Fakulty architektury VUT a specialistou na český funkcionalismus jsme se sešli ve vile Stiassni nejen proto, že patří k památkám brněnské moderní architektury. Vladimír Šlapeta se totiž rozhodl věnovat svou odbornou knihovnu Centru obnovy památek architektury 20. století, která před lety vznikla právě v areálu vily Stiassni.

- Jak vzpomínáte na dětství v Olomouci pod vlivem otce architekta?

Zajímavost dětství byla v polaritě mezi moderností našeho bytu, kde otec nenechal nic náhodě a navrhl i piano, které vyrobila firma Petrof, a historickou architekturou Olomouce. Otec nebyl po roce 1948 ušetřen těžkých existenčních problémů, a tak bylo velké štěstí, že náš byt nebyl velký a měli jsme ho v pronájmu, takže jsme tam mohli zůstat. Rodiče se nám snažili dát to nejlepší, otec poslouchal vídeňské zprávy, chodili k nám zajímaví lidé, hlavně spousta hudebníků a výtvarníků, to byl veliký dar.

- Co z toho vás nejvíce ovlivnilo?

Já jsem měl zájem o výtvarné umění, ale do 15 let jsem neznal nic jiného než sport. To se zlomilo na gymnáziu, dobře jsem se učil, takže nebyl důvod, abych nešel na architekturu.

- Očekávalo se to od vás?

Ne, očekávalo se to od mého staršího bratra, který ale viděl marné úsilí našeho otce v politicky obtížné době, a tak šel raději studovat kameru. Stal se součástí nové filmové vlny a natočil 42 celovečerních filmů. Já jsem šel na vysokou o 9 let později. Brno nepřipadalo v úvahu, na VUT byl tehdy rektorem Vladimír Meduna, velký protagonista stalinského socialistického realismu, který se zasloužil o vyhození profesorů Fuchse a Rozehnala, tak jsem šel studovat do Prahy.

- Jako činný architekt jste působil jen dva roky. Kdy jste se začal zajímat o historii architektury?

Už v posledních ročnících jsem dělal pomocnou vědeckou sílu na katedře dějin architektury a vyhrál jsem celostátní studentskou soutěž v Brně na téma zpracování staveb zahraničních architektů v Československu. Patřila tam i vila Tugendhat, ale tenkrát se o tom nemluvilo. Udělal jsem vlastně první soupis těch staveb. Když jsem končil studium, chystal právě Bohuslav Fuchs výstavu svého učitele, profesora Jana Kotěry, a vyzval mne, abych mu pomáhal. Vymyslel si, že by mne doporučil jako asistenta na FA VUT a zároveň bych mohl napsat Fuchsovu monografii pro západoněmeckého nakladatele, prestižní Bauhaus Archiv. Nedlouho potom bohužel umřel. Stačil mne ovšem ještě upozornit, že v Národním technickém muzeu v Praze se brzy uvolní pozice vedoucího architektonického oddělení a já jsem to místo potom skutečně dostal, protože v muzeu tehdy ještě nevěděli, že mám nežádoucí kádrový původ. Takže jsem se stal správcem největší architektonické sbírky s výkresy Zítka, Hlávky, Kotěry, Gočára, Roškota a jiných – a to byla velká výzva. Tam jsem pak 18 let vyvíjel výstavní činnost, která se postupně dostala i za hranice, nejprve do Polska, pak do Rakouska, Švýcarska, Německa, Anglie a nakonec i do USA.

- Jak bylo tenkrát možné vyvážet český funkcionalismus do zahraničí?

Ono to možné nebylo. Navíc, když jsem tehdy napsal článek, jméno Šlapeta vždycky škrtli, takže v 70. letech mi vyšlo asi 40 článků bez mého podpisu. Publikovat pod značkou mě ale moc nebavilo, byla to značná prestižní ztráta. Tak jsem texty začal posílat poštou do ciziny a kupodivu přední světové časopisy je otiskovaly. Tehdejší předseda Svazu architektů napsal řediteli NTM, že poškozuji naši kulturní politiku a že by měl zvážit mé další působení v muzeu. Naštěstí ředitel vycítil, že je za tím něco osobního, a dal mi jen důtku za nepovolené publikování v zahraničí, takže jsem ten kritický moment ustál. Zásadní zlom nastal, když se mi v roce 1983 podařilo vyvézt výstavu brněnské architektury do Finska, to byla historie na celý román.

- Vyprávějte, prosím.

Výstava byla řádně naplánovaná, ale najednou jsem se dozvěděl, že je zakázaná, protože prý peníze na mou cestu použil náměstek ředitele na demontáž jiné výstavy v Dubrovníku, aby se mohl vykoupat v moři. Kuriózní bylo už to, že jsem výstavu o Brně dělal z Prahy. Tehdy jsem udělal něco, co je proti pravidlům. Část výstavy na fotografiích jsem téhož odpoledne poslal do Helsinek a druhý den jsem řekl řediteli, že exponáty už jsou tam, takže bude složité výstavu rušit. Navíc velvyslancem ve Finsku byl tehdy syn prezidenta republiky Ján Husák. Ředitel tedy rozhodl, že výstava se konat bude, ale beze mě. Měl jsem právě cestu do Lublaně a odtamtud jsem poslal zprávu do Finska, co se stalo. Finové mi zaplatili vlak Praha–Moskva–Helsinky, takže jsem strávil dva a půl dne na cestě, ale udělal jsem výstavu o Brně i s obsáhlým finsko-anglickým katalogem. Ten se dostal mimo jiné do Londýna a o čtyři roky později jsem byl pozván prostřednictvím Jana Kaplického na Architectural Association v Londýně, abych udělal výstavu československého funkcionalismu. To pak byla i má letenka do Ameriky.

- Pokuste se vysvětlit své zaujetí pro český funkcionalismus.

Jednak jsem v tom vyrůstal a pak jsem viděl, jak jsou jeho tvůrci pronásledovaní – Rozehnal ve vězení, Fuchs podmíněný trest, o mém otci se nesmělo psát. Tak jsem si řekl, že musím zachovat tu paměť. Funkcionalismus získal díky tomu zpět prestiž, kterou měl kdysi dávno, a je o něj pořád zájem. Nešlo přitom jen o naši architekturu, zahrnul jsem tam celý středoevropský okruh. Třeba vloni mě pozval německý ICOMOS, abych měl hlavní přednášku na kongresu o Berlíně za železné opony a srovnání západo- a východoberlínské architektury.

- Díky svým zahraničním stykům jste byl po převratu zvolen děkanem FA na ČVUT.

To období nebylo jednoduché. Bylo nutné angažovat lidi z praxe, a přitom citlivě zacházet se současným personálem, aby byla zachována kontinuita výuky. Otevřel jsem na škole zahraniční styky, protože jsem je měl. Pokud jsem jel ven a přednášel, přirozeně to zvyšovalo prestiž školy a zájem o studium na ní.

- Vyměňovali jste si dojmy s Ivanem Rullerem, který byl ve stejné době děkanem v Brně?

Samozřejmě, a nejen o architektuře. Říkalo se, že v té době byla historicky nejlepší spolupráce brněnské a pražské školy. Naše vztahy se projevily i tím, že když Ruller jako děkan skončil, navrhl mi, abych se o funkci ucházel, protože ve volbách nikoho nezvolili. Tak jsem se v roce 2006 stal děkanem v Brně. Celkem 13 let jsem strávil činností, která vypadá na oko velmi leskle, ale ve skutečnosti je to danajský dar, šťastnější jsem byl v muzeu. I Janu Kristkovi jsem při jeho nedávném jmenování řekl, že mu začíná jízda na neosedlaném tygru.

- Jak se formoval váš vztah k Brnu?

Tatínek Brno miloval. Zažil zde dobu od svých 15 do 19 let, kdy byl jeho učitelem na průmyslovce Jaroslav Syřiště, chodil na nezapomenutelné koncerty a opery Leoše Janáčka, viděl zde růst první skvělé stavby Wiesnera, Kumpošta i Fuchse. To bylo také to nejsilnější, co jsem si ze své první brněnské návštěvy v roce 1958 uchoval, a taky první neóny na Kobližné. Později jsem se do Brna dostal s recitačním kroužkem na gymnáziu a během studií na ČVUT jsem sem jezdil za zajímavou architekturou. Tehdy bylo patrné, že se tady něco děje – všichni byli žáky Rozehnala nebo Fuchse a rostla zde nová vlna: Viktor Rudiš, Ivan Ruller, Zdeněk Duřpekt, Jaromír Sirotek, Milan Steinhauser, Zdeněk Řihák a další. Sám jsem taky jezdil za Bohuslavem Fuchsem a Bedřichem Rozehnalem a po letech jsem na brněnskou FA podával i svou disertační práci. Převzal ji ode mě 8. listopadu 1989 Miroslav Martinek, který měl v úmyslu mně jako nestraníkovi pomoci prosadit doktorskou disertaci, která by v Praze nemohla projít. Paradoxem bylo, že jsem pak práci obhajoval již jako děkan na ČVUT a Martinek už děkanem FA VUT nebyl, ale jeho přátelské gesto jsem mu nikdy nezapomněl. Už v 80. letech rostla v Brně nová generace architektů: Aleš Burian, Gustav Křivinka, Petr Pelčák a další. Pomáhal jsem jim založit sérii přednášek ve Stavoprojektu a také uspořádat dvě velmi navštěvované výstavy – k 85. narozeninám Vladimíra Karfíka a k nedožitým 85. narozeninám Bedřicha Rozehnala. Takže ten vztah k Brnu a spolupráce byly permanentní. Bylo skvělé, že tu byl ještě Ivan Ruller, protože předchozí generaci znal a navíc by klidně mohl fungovat v podmínkách první republiky, protože to odkoukal od svého tatínka. Mimochodem s Ivanem Rullerem jsem se seznámil na pohřbu Bohuslava Fuchse v září 1972. To jsem netušil, že jednoho dne se s ním budu za nás všechny loučit v kostele sv. Augustina.

- Dodnes obdivujeme, co postavili naši předci, ale jak hodnotíte porevoluční architektonickou produkci?

Jistě je tu řada kvalitních děl, ale nemají takovou sílu jako prvorepubliková architektura. Když se řekne Španělsko, Portugalsko, Finsko, lidé si vybaví určitý styl, ale u nás dnes není silná identita, jakou jsme měli za první republiky. Tehdy byla architektura součástí státní identity, důležitou roli hrála i vysoká kultura stavitelů.

- Už několik let přesouváte svou odbornou knihovnu do brněnské vily Stiassni. Proč právě sem?

Začalo to v době, kdy jsem byl v Brně děkanem a vilu Stiassni se podařilo získat pro Národní památkový ústav. Tehdy vznikla i idea, že by tu mohlo být centrum výzkumu architektury, a to byla současně možnost založit zde badatelskou knihovnu, kde by moje knihovna sehrála prioritní roli. Chtěl jsem, aby zůstala pohromadě, a tady se ta možnost naskytla. Vždycky když jedu z Prahy do Brna, vezu dvě tašky knih, je tu už asi 9 tisíc svazků, některé knihy jsou ještě po otci a po strýci. Dokonce jsme ve vile umístili i část obývacího pokoje naší rodiny, rohové sezení navržené mým otcem s čalouněním od firmy AKA, kterou provozovala rodina Bohuslava. Takže tu mám kousek svého domova.