Datum zveřejnění: 
29. 11. 2018

Vít POHANKA, moderátor
V panelácích bydlí třetina obyvatel České republiky. Upravují se a zateplují. Jejich životnost plánovaná původně na pár desítek let se hodně prodloužila. Ale jednou definitivně doslouží a bude to dřív, než u jiných typů budov. Co bude, až se paneláky stanou neobyvatelnými. O tom je dnešní pořad Zaostřeno, při jehož poslechu vás vítá Vít Pohanka.
Stojím u sochy Mamlase na návrší u Žďáru nad Sázavou. Ale nepřivedl mě sem tenhle svébytný výtvor zdejšího rodáka Michala Olšaka, který má své zastánce, stejně jako odpůrce. Já se teď dívám na Žďár zasažený víc než jiná česká a moravská města bouřlivým rozvojem po druhé světové válce. Vznik podniků žďárské strojírny a slévárny na konci 40. let přinesl doslova překotnou bytovou výstavbu v následujících desetiletích. Přímo v srdci malebné krajiny Vysočiny tak vznikl pro někoho možná zajímavý, ale pro většinu lidí spíš odpudivý slepenc sídlišť. Nejdřív se stavělo z cihel, později jako jinde v republice samozřejmě z panelů. A i když si tenhle druh výstavby spojujeme hlavně s velkými městy, změnily paneláky možná ještě výrazněji vzhled malých měst. Jak to bylo konkrétně tady ve Žďáře, na to se jdu zeptat do regionálního muzea historika Miloslava Lopaura.
Žďár se velmi rychle začal rozrůstat s tím, jak se postavila továrna Žďas. Jak se řešila ta bytová výstavba nejdřív v 50., 60. letech a pak později?

Miloslav LOPAUR, historik
V podstatě jakmile vznikal Žďas, tak bylo vlastně potřeba k tomu vybudovat celkové sociální zázemí toho. To znamená, že v okamžiku, kdy se rozhodl stavět Žďas, tak se rozhodlo také o tom, že se musí postavit bytové domy. Takže od roku 1950 začala výstavba i sídliště Stalingrad, který vlastně prioritně sloužil pro ubytování zaměstnanců Žďasu. Proto tam vlastně vznikaly byty dělníků, byty technických, technických úředníků, učitelů, protože se vlastně s tím začala budovat i objekty občanské vybavenosti.

Vít POHANKA, moderátor
Stojíme teď na náměstí, je tady vidět krásně typická krabicová výstavba z dob komunismu. Kdy se vlastně ve Žďáře začaly stavět první klasické panelové domy?

Miloslav LOPAUR, historik
Bylo to v 70. letech. Ještě na začátku 70. let v první etapě výstavby přednádraží se stavěly skeletové bytovky se zděnou vyzdívkou. U přednádraží, jo? V letech, myslím, 71, 76. Teprve výstavba Libušína na začátku 80. let je prvním případem panelové výstavby. A potom druhá fáze výstavby přednádraží v 80. letech, k nimž lze ještě přiřadit Pánov, který se také stavěl v 80. letech, zhruba se jednalo o 1 500 až 2 000 bytů, což představovalo zhruba 20 % bytového fondu města.

Vít POHANKA, moderátor
Z náměstí jsem poodešel o několik set metrů dál. Přímo bytovou panelovou zástavbou sídliště Libušín vede silnice, po které projíždějí i těžká mnohatunová nákladní auta. Doprava se za socialismu moc neřešila. Obchvat se nepostavil. Po roce 1989 už to bylo složité kvůli výkupu pozemků a dodnes vede hlavní silniční tah přímo přes náměstí a sídliště. Podle Miloslava Lopaura se na tom určitě podepsal právě bouřlivý rozvoj města.

Miloslav LOPAUR, historik
Ten růst byl vlastně geometrický. Za 10 let, mezi lety 48 až 1960, vzrostl počet dvojnásobně na 10 tisíc obyvatel. A za dalších 10 let to vzrostlo na dalších 15 tisíc. A potom už to překročilo těch 20 tisíc obyvatel. No, takže v druhé polovině 80. let tady ve Žďáře žilo 23 tisíc obyvatel. Nepočítám připojené vesnice. To znamená, že to vedení města muselo od začátku 50. let řešit tuhle otázku. A muselo vlastně kvůli tomu měnit opakovaně směrné plány. Dneska bysme řekli územní plán města. Tak ho měnili opakovaně. Až možná v tom byl trošku chaos. Jo? Protože vlastně každým rokem prostě přicházely nové a nové požadavky na ty byty. Také se na ně dlouho čekalo. Největší boom budování bytů spadá do let 1965 až 1976. Jo? Kdy, kdy vzniklo nejvíc bytů. A bylo to asi opravdu rekordní. Protože já vám bohužel neřeknu, kolik se za rok otevřelo bytů. To vám neřeknu tady, jo? To byste se museli podívat do nějakých statistik. Ale mám dojem, že mezi roky 1948 a 1988 bylo otevřeno 6 tisíc bytů. Minimálně. Jo? Spíš víc. Protože se bourala stará bytová zástavba taky. Takže jich bylo víc ještě. Možná 6,5 tisíce až 7 tisíc bytů se postavilo za 40 let. To je poměrně, bych řekl, slušné číslo.

Vít POHANKA, moderátor
No, a tenhle chaotický odkaz tady ve Žďáře socialismus nechal příštím generacím. Město se s ním snaží posledních skoro 30 let nějak vyrovnat. A týká se to i těch panelových domů, mezi kterými teď stojím. Podobně jako jinde v republice se byty většinou privatizovaly, dostaly postupně nové zateplení, nátěr, přidaly se nové balkony, někde lodžie, a výtahy. Ale jsou to pořád paneláky a jejich životnost měla být podle původních očekávání asi 30 až 50 let. Na tuhle hranici už se hodně sídlišť dostalo nebo brzy dostane. Případně je dokonce za ní. Máme se tedy bát, že se postupně dostanou do havarijního stavu? Profesor Jiří Witzany je bývalý rektor Českého vysokého učení technického a vedoucí katedry konstrukce pozemních staveb. Panelovou výstavbou se zabývá celou dlouhou profesní dráhu.

Jiří WITZANY, profesor, bývalý rektor Českého vysokého učení technického, vedoucí katedry konstrukce pozemních staveb
Ta životnost panelových objektů je problém, který je zcela stejný u ostatních druhů staveb. To znamená, pokud ty stavby jsou průběžně opravovány, pokud jsou nějaké chyby, vady, které se projevují v důsledku nějaké diagnostiky a prohlídky, jsou odstraněny, tak já si troufám říct, že ta zbytková životnost nebo reziduální, říkáme, životnost jako, která ještě je před námi, v případě těch panelových objektů, se bude pohybovat minimálně 50, 75 let dále.

Vít POHANKA, moderátor
Profesor Jiří Witzany, kterého ještě uslyšíte v hlavním rozhovoru pro dnešní Zaostřeno. Žádná okamžitá krize s konstrukcí panelových domů tedy nehrozí. Ve Žďáře ani jinde v Česku. Vůbec nejvíc se jich postavilo v Praze, kde v nich žije asi 44 % obyvatel, tedy skoro polovina. To je poměrně víc než v českém průměru. Architekt Jan Kasl je bývalý primátor za ODS. V Praze se podle něj nenaplnily pesimistické scénáře, že panelová sídliště, jako je to největší Jižní město, představují časovanou sociální bombu.

Jan KASL, architekt, bývalý primátor Prahy /ODS/
Myslím, že v Praze naštěstí nemáme žádná skutečně problémová sídliště ve smyslu Chánova či jiných vybydlených, opuštěných či vyloučených lokalit. Takže pražská sídliště jsou všechna svým způsobem zakomponována do struktury města. A některá jsou prostě obytnější, obyvatelnější a příjemnější, některá jsou méně příjemná. Z těch naopak, jak se mě ptáte, nejlepších je to možná to první. Solidarita Praha 10. Ale zrovna tak jsou to Kobylisy nebo Petřiny, které sice mají primitivní domy, ale jsou úžasně umístěny. A lidé, kteří bydlí v Petřinách u stanice metra, tak jsou velmi spokojeni.

Vít POHANKA, moderátor
Hlavním problémem do budoucna může být způsob privatizace bytů.

Jan KASL, architekt, bývalý primátor Prahy /ODS/
To možná je jedno z těch spornějších témat. Protože zprivatizovaný panelák s 12 vchody, 12 patry a 250 byty je problém v stávající legislativě vůbec zrekonstruovat, dokázat se o něj starat, efektivně ho spravovat.

Vít POHANKA, moderátor
A znát to bude zřejmě hlavně právě na Jižním městě, které má 80 tisíc obyvatel.

Jan KASL, architekt, bývalý primátor Prahy /ODS/
Bude potřeba silných finančních prostředků, které právě tím, že to nejsou, že se třeba rozpadla ta družstva, která v zahraničí v Dánsku, ve Skandinávii obecně, v Německu s 5 tisíci byty, družstvo s 5 tisíci byty umí řešit problém nové výstavby, přestěhování těch svých družstevníků a třeba zbourání toho nevyhovujícího objektu. Tam podle mě, kde bude docházet k tomu, že se bude stěhovat, že bude odcházet ta úspěšnější, bohatší, řekněme, střední třída, a budou ty panelové domy sloužit jako to bydlení pro ty, kteří budou shánět levnější byt v Praze, tam může dojít k intervenci, bude to muset být asi město, a stát by se neměl zříkat své odpovědnosti, panelové domy byl státní program, to si žádná obec nevymyslela, proto také by měl stát být připraven možná v horizontu 50 let, možná víc, intervenovat ve smyslu přestavby celých částí těch sídlišť.

Vít POHANKA, moderátor
Říká bývalý pražský primátor architekt Jan Kasl. Nejenom technickou stránku podoby českých a moravských panelových sídlišť proberu s profesorem Jiřím Witzanym z Českého vysokého učení technického.
Nikdo nemůže říct, že by Československo v letech 1948 až 89 neřešilo bytovou otázku. Jak dává najevo také tenhle úryvek z propagačního krátkometrážního filmu Stavíme socialistické Československo z roku 1985.

/ Ukázka /

Vít POHANKA, moderátor
Stavělo se opravdu hodně. Jenže všeobecně se vědělo, že je problém nejenom s kvalitou, ale také s urbanistickým začleněním sídlišť do měst, jejich vzhledem, dopravní dostupností. Bylo to stejné skoro v celém bývalém sovětském bloku. Podle profesora Jiřího Witzanyho ze Stavební fakulty ČVUT ale byly světlé výjimky.

Jiří WITZANY, profesor, bývalý rektor Českého vysokého učení technického, vedoucí katedry konstrukce pozemních staveb
Já myslím, že největší rozdíly bychom nalezli zejména teda v tehdejší NDR, kde už tehdy byly aplikovány třeba ve Výmaru, a i v dalších částech v Berlíně, projekty prefabrikovaných domů, které se snažili přizpůsobit uliční zástavbě, které měly v tom parteru umístěné nějaké služby a obchody, ta, ten čelní fasáda byla přizpůsobená tomu okolí tvarově i prostě materiálem, takže tam ten jaksi vývoj probíhal poněkud, řekl bych, méně typizovaně. A ukázal, že ta panelová výstavba má prostě šanci přizpůsobit se běžné městské zástavbě na vytváření těch jednotlivých částí, těch parterů, těch měst. Tak to bych viděl takový hlavní jako protiklad proti tomu, co běželo tady, ty stálé tedy jaksi individuální mohutné objekty, které byly sestavovány v rámci nějakého toho urbanistického řešení toho sídliště do nějaký otevřené sídlištní zástavby.

Vít POHANKA, moderátor
V jednom z rozhovorů jste zmínil, teď cituji, "je škoda, že se nepodařilo realizovat zásadní změny v panelové výstavbě navrhované projektanty koncem 60. a začátkem 70. let minulého století." Konec citátu. Jaké zásadní změny ti projektanti tenkrát navrhovali?

Jiří WITZANY, profesor, bývalý rektor Českého vysokého učení technického, vedoucí katedry konstrukce pozemních staveb
Tak, já bych řekl jenom úvodem, že po válce byl všeobecný nedostatek v celé Evropě bytů. Zaprvé. Zadruhé ty uživatelé bytů už vyžadovali vyšší kvalitu. Chtěli mít vytápění, topení, chtěli mít hygienická zařízení a podobně. A v celé Evropě byla nasazena prefabrikace jako jedna z výkonných technologií, která měla uspokojit tu potřebu. Ale už v průběhu konce 60. a počátku 70. let přešlo se na rozptýlenou výstavbu, individuelní projekty, které se přizpůsobovaly požadavkům těch uživatelů, prostředí a podobně. U nás byl právě proveden velký pokus, abychom se také orientovali touhle tou cestou. A pak přichází období normalizace. A české stavebnictví se zpátky vrací do těch vyjetých kolejí těch 60. let a nadále se tedy převážně realizují ty typizované projekty, které neumožňovaly projektantům přizpůsobovat stavby individuelním požadavkům, doplňovat ty stavby některými prvky, které by trošku jaksi prolomily tu šedost, tu unifikovanost a uniformitu těchhle těch objektů, a vedly k tomu, že ta česká společnost začala tuto výstavbu přijímat s určitým, řekl bych, despektem.

Vít POHANKA, moderátor
Dnes se panelové domy různě upravují, zateplují a podobně. V čem jsou podle vás hlavní technické problémy při těch úpravách? Jsou třeba některé úpravy, kterých by se měli majitelé vyvarovat?

Jiří WITZANY, profesor, bývalý rektor Českého vysokého učení technického, vedoucí katedry konstrukce pozemních staveb
Většina těch objektů má pouze dveřní otvory. Tento nedostatek je odstraňován tím, že se v řadě případů provádí větší odpory, provádí se vyřezávání těch stěnových panelů a podobně. Bez jakéhokoliv, řekl bych, dozoru odborného, ať už mám na mysli stavební úřad, bez evidence těchto zásahů, a případně i bez stanoviska nebo vyjádření a příslušné dokumentace odborníka. Do téhle té kategorie, která mohou závažným způsobem ovlivnit tu statiku z toho objektu, a mohou dokonce vést v některých případech, řekněme, prostě k haváriím, tak bych ještě zařadil provádění různých drážek a otvorů třeba pro elektroinstalaci, kdy se přeřezává nosná výztuž panelu, kdy se zmenšuje uložení stropních panelů, protože ty další se provádí v tom styku mezi stropním panelem a stěnovým panelem, a celá řada takovýchto záležitostí, který jsou velice závažný. Takže tady by bylo potřeba, řekl bych, zintenzivnit činnost těch stavebních úřadů a správců těch jednotlivých objektů, aby byla evidence těchto činností, aby probíhaly řízeným způsobem.

Vít POHANKA, moderátor
Posloucháte pořad Zaostřeno, ve kterém se věnujeme minulosti, současnosti a také budoucnosti staveb z prefabrikovaných dílů, tedy z panelů. Jinak paneláků. Myslíte, že ještě mají nějakou budoucnost? Ptám se profesora Jiřího Witzanyho z Českého vysokého učení technického.

Jiří WITZANY, profesor, bývalý rektor Českého vysokého učení technického, vedoucí katedry konstrukce pozemních staveb
Ta prefabrikovaná technologie bezpochyby představuje určitý technologický pokrok ve srovnání se zděnými objekty. To, ty objekty jsou de facto prováděny s malými rozdíly, stejnou, stejnými postupy, říkám, s určitými rozdíly, jako se prováděly v 19. století. Jsou stejně tak, tak jako se prováděly, řekněme, v polovině minulého století monolitické stavby, tak dnes si v celé řadě jaksi kvalitnějšího způsobu zpracování, složení pomocí různých aditiv, betonové směsi, transport betonu, ale koneckonců pořád ta pracnost těch staveb je obrovská. Smyslem té prefabrikace mimo jiné bylo přesunout část té činnosti z toho místa, kde má být ten objekt realizován, přesunout do výroby. Myslím si, že pořád zůstává tahle ta otázka živá. To znamená, do jaké míry bude možné využít tu technologii pro zlepšení pracovních podmínek ve stavebnictví, zrychlení té výstavby, a můžu říct také pro její zkvalitnění. Takže já si myslím, že ta prefabrikovaná technologie má bezpochyby své místo. Určitě se nebude opakovat to, co bylo, to znamená, že dojde k jakési monotechnologii, která zaplní celá sídliště. Prostě bude to technologie, která buď se dokáže ekonomicky v nejširším slova smyslu, kvalitou a vším prosadit, takže když bude někdo do toho investovat, ten investor musí mít jistotu, že to bude využíváno těmi obyvateli, že to nezůstane prázdné. Takže v tomhle konkurenčním prostředí samozřejmě vytváří daleko větší tlak na to, aby ty stavby byly kvalitní.

Vít POHANKA, moderátor
Když se budou bourat panelové domy, je to větší problém technický, než když se bourá klasická cihlová budova?

Jiří WITZANY, profesor, bývalý rektor Českého vysokého učení technického, vedoucí katedry konstrukce pozemních staveb
To bourání probíhá zásadně dvojím způsobem. Jedno, že se znova ten objekt rozebírá od střechy dolů, a výsledkem jsou jednotlivé panelové dílce, které buď se bude hledat cesta, jak by se daly využít, nějaké zpevňování povrchové a tak dále, nebo dokonce že by se to opakovalo v další výstavbě, anebo probíhá demolice tak jako u těch ostatních, to znamená, že se v podstatě naruší, rozruší se ta konstrukce pomocí takových specielních zařízení, a pak se teda zpracuje ten rozdrcený beton do různé skupiny umělého kameniva, aditiv do betonu a tak dále, se použije, a výztuž se vrací zpátky do té /nesrozumitelné/. Obě dvě ty možnosti jsou, zatím jsou v té možnosti, kdy se teda ten objekt celý rozruší do těch vlastně základních surovin, tak samozřejmě energeticky náročnější představuje větší zátěž pro to okolní prostředí, a tam je vlastně podoba s takovou, klasickým bouráním cihelného objektu. Na rozdíl od toho, to rozebírání po jednotlivých panelech, pokud je děláno profesionálně, může znamenat podstatné omezení toho, té zátěže toho životního prostředí a rozebrání toho objektu zase do těch už ne základních surovin, ale dílců, a pokud ty dílce by byly použitelné, to znamená stupeň karbonatace betonu, koroze výztuže a tak další, je taková, že ty dílce umožňují další použití, pak je to otázka, jakým způsobem budou případně využity v nějakých dalších nových stavbách. Takže tam bych řek, že by to mohlo být dokonce jednodušší a méně náročné.      

Zdroj: 
ČRo Plus