Architekt Petr Hájek navrhuje nejen stavby, ale i své vlastní hudební nástroje. V hudbě a tanci nachází inspiraci pro hybridně variabilní architekturu. Budovám obléká bundy a své studenty učí řešit situace, které nemají žádná pravidla.
Letos jste získal titul Architekt roku. Dle poroty je vaše tvorba svébytná a experimentální. Souhlasíte s tímto hodnocením?
Hledám jiné cesty navrhování architektury, než jsou ty běžně používané, z principu založené na základech typologie a regulace. Snahou je podívat se na problém jinak, z jiného, nového úhlu pohledu. Snad proto je naše práce považovaná za experimentální. S kolegy a studenty formulujeme nové hypotézy či teorie navrhování, a ty pak testujeme na konkrétních zadáních. Často se inspirujeme metodami či postupy převzatými z oborů mimo architekturu, například z přírodních věd nebo umění. Věda a výzkum v architektuře jsou tím zásadním, co naším oborem pohybuje kupředu.
Co pro vás ocenění jakožto Architekta roku znamená po stránce profesní a osobní?
Díky tomuto ocenění získáte prostor ve veřejných mediích, a tedy i lepší možnost komunikovat. To je podstatné, neboť architektura tohoto prostoru nemá mnoho. V porotě soutěže zasedli laureáti předchozích ročníků, špičkové osobnosti, které se architekturou zabývají s mnoha přesahy a kterých si velmi vážím. Cena je pro mě zvlášť důležitá tím, že mi ho udělila právě tato porota.
Na minulém benátském Biennale v Benátkách jste pro česko-slovenský pavilon vytvořil model Slovenské národní galerie. Proč jste zvolil právě toto téma?
Pavilon se zabýval odkazem staveb, které vznikly ve východní části Evropy v 70. letech a jejichž odkaz byl a je i v tuto chvíli ohrožený. Tyto stavby se bourají, téměř nikdo je nemá vůli udržovat. Nemohou se zachránit všechny, to není reálné. Některé však pro budoucnost zachovat chceme a musíme pro to něco udělat. Smyslem této výstavy bylo upozornit na to, že tento problém existuje a je nutné jej brát vážně. V té době začaly probíhat práce na rekonstrukci Slovenské národní galerie, takže se na tomto příkladu dal ukázat příběh se šťastným koncem, příběh zachráněné budovy. Budova této galerie je navíc něco mezi objektem a sochou, jakýsi manifest architektury na břehu Dunaje. Takže se její architektura dala lehce transformovat do ústředního exponátu, kolem kterého se téma moderovalo. Nejednalo se tedy pouze o model domu, ale o vytvoření objektu-média. Vznikl jakýsi totem, kolem kterého se můžete sejít a začít debatu. Debatu, jak se postarat o tyto památky, jak je skutečně zachránit. Smyslem tedy nebylo vystavit konkrétní architekturu. Smyslem bylo skrze ni říct: „Máme tento problém a chceme o něm mluvit, je nejvyšší čas.“
Původním záměrem bylo zpřístupnění celého modelu pro návštěvníky výstavy. Nakonec byl ale přístup do něj omezen, možné bylo chodit jen kolem a pod ním. Proč došlo k této změně?
Akce tohoto druhu mívají určité bezpečnostní podmínky. To je v pořádku a v zájmu všech stran. Je však veřejným tajemstvím, že v případě benátského Biennale pořadatelé kladou účelové překážky, za jejichž kladné vyřízení jsou vybírány poplatky. Přestože jsme měli posudek od českého statika s mezinárodní certifikací, stejně po nás chtěli za povolení vstupu do exponátu zaplatit několik tisíc euro. Do značné míry mi to (a nejen mně) připomínalo „výpalné“. Proto jsme zaplatit odmítli, a proto pořadatelé přístup do exponátu uzavřeli. Rovněž nás nutili, abychom model přišroubovali k podlaze, čímž by se však zničilo teraco na podlaze historického pavilonu. Tak jsme raději, po konzultaci s naším statikem, upevnění našvindlovali a dali jsme tam jenom matky, kotvy jsme do podlahy nenavrtali.