Život s architekturou

Na Fakultě architektury ČVUT v Praze jsme zastihli neustále zaneprázdněného pana profesora Vladimíra Šlapetu a povídali si o jeho životě s architekturou, nepříliš známých aspektech světové i domácí architektonické historie i o tom, jaké úkoly ještě našeho významného historika architektury čekají.

* Narodil jste se v roce 1947. Čtyřicátá léta jsou v architektonické historiografii obecně nepříliš reflektovaným obdobím. Jak se na ně díváte vy? Co znamenala čtyřicátá léta obecně pro rozvoj architektury ve světě či u nás? Jsou zde osobnosti nebo projekty, které se vám vybaví a které by zasluhovaly určitou pozornost?

Narodil jsem se v roce 1947. Do roku 1950 zbývaly už jen dva roky. Takže jsem to období ještě moc nevnímal. Myslím si, že čtyřicátá léta jsou nejenom pro architekturu velmi zajímavá. Byl to takový rychlý poválečný nádech. V architektuře v mnoha směrech zároveň. Pozorujeme tam jakýsi odklon od nadvlády bílého internacionálního stylu směrem k větší pestrosti materiálů. To byla tendence, kterou Le Corbusier začal už ve třicátých let se svými kamennými vilami. Hans Scharoun ve stejné době také směřoval k větší formální pestrosti. U něj to však bylo i z důvodů politických, protože funkcionalistická architektura - „Neues Bauen" byla v Německu po roce 1933 velmi potlačena. Hledal cestu jinam. U nás tyto tendence reprezentuje například Bohuslav Fuchs. On sám se později, v době protektorátu navrátil k inspiraci Kotěrou. Toje například vidět u projektu hotelu Vlčina ve Frenštátě. Byl jsem tam dokonce na svatební cestě a otec se tam také často stavoval, když nedaleko stavěl kostel. Na straně druhé architekti hledali návrat k určitému klasicismu, ale ne stalinského vzoru, ale klasicismu, který vycházel především ze skandinávských vzorů. Byly to například vlivy architektů Kaye Fiskera nebo Gunnara Asplunda. Když učil můj otec ve čtyřicátých letech na univerzitě v Olomouci, odebíral finské a švédské časopisy. Mohl tak okamžitě reflektovat to, co se dělo ve Skandinávii, především tvorbu Alvara Aalta, který tehdy vstupoval do svého tzv. červeného období. Otec například, ovlivněn Fiskerovou tvorbou, tehdy vytvořil návrh na velkorysou přístavbu divadla v Liberci. Odrazem architektonické situace čtyřicátých let je pak i soutěž na parlament na pražské Letné. Všechny tři vítězné návrhy byly svým způsobem klasicistní - Frágnerův se sousoším Vincence Makovského, projekt Čermáka a Paula ve spolupráci s Josefem Kaplickým a konečně Jan Víšek s Vilémem Zavřelem vytvořili návrh až „schinkelovského" charakteru. Byly to návrhy, které zároveň odmítaly „speerovský" klasicismus a elegantně pracovaly s monumentalitou a přirozeným měřítkem podle skandinávských a italských vzorů. Myslím si, že největší osobnosti té doby byli Josef Havlíček, který v Hradci Králové postavil sídliště Labská kotlina, a Bedřich Rozehnal, který stavěl najednou celou řadu moravských nemocnic. Byl důležitý i pro další generaci architektů, kteří prošli jeho ateliérem, jako byli Jaromír Sirotek, Ivan Ruller, nebo Zdeněk Řihák.

* Kde a kdy se ve vás probudila touha po architektuře?

Samozřejmě jste se narodil do rodiny známých architektů, ale přece jenom, co bylo tím hlavním hnacím motorem? Do rodiny jsme se narodili jako dvojčata ke dvěma starším sourozencům. Vyrůstali jsme v relativně malém, ale krásném bytě s terasou v Olomouci, který byl zařízen vestavěným otcovým nábytkem. Otec se za války hodně věnoval návrhům interiérů, protože se tolik nestavělo. Zařizoval interiéry pro své přátele, účastnil se výstav Svazu českého díla a navrhoval divadelní scény pro moravská divadla. Byla to jedna z mála činností, které mohli architekti tehdy dělat. To prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, bylo tedy po této stránce velmi silné. Měli jsme v bytě i klavír, který si otec sám navrhl a vyrobil ho Petrof. U nás v rodině hrála velkou roli hudba. Chodili k nám výborní hudebníci, například profesor Stupka, šéfdirigent Moravské filharmonie. Na architekturu by se hodil můj bratr Ivan, měl velký talent, ale když viděl, že Šlapetové jsou označováni jako socialismu nepřátelská „pátá kolona" naší architektury, rozhodl se studovat kameru. Když jsem pak o 9 let později přišel na studia do Prahy, byl to právě bratr, který mě uvedl do filmových a divadelních kruhů. Tehdy jsem tam potkal fantastické lidi, aktéry „nové vlny" šedesátých let. Mne do 15 let bavil pouze sport. A to tak, že jsem jako dvanáctiletý kluk chodil k Emilovi a Daně Zátopkovým trénovat a dostal jsem od Dany Zátopkové i oštěp. V 15 letech se to vše zlomilo a já začal číst krásnou literaturu, především Thomase Manna a Stendhala. To byl velký obrat. Vždycky mě také bavily dějiny a měl jsem dobrou paměť. A Olomouc nabízela úžasnou polaritu mezi naším moderním domovem a historickou architekturou města. Silným zážitkem byla pak během studia má setkání s Bohuslavem Fuchsem. Když jsem končil školu, pozval mě do Brna a požádal mě, abych o něm napsal monografii pro západoněmecký Bauhaus Archiv. Staral se také, abych dostal místo v Brně, ale brzy poté náhle zemřel, a tak u toho všeho sešlo.

* Vystudoval jste architekturu, ale už mnoho let se zabýváte spíše historií architektury. Co jste jako architekt postavil? Nebylo vám to líto, že nebudete architekturu praktikovat?

Jako architekt jsem začal pracovat v Ostravě v projektovém ústavu, zaměřeném na sportovní a školní stavby. Bylo tam hodně zajímavých lidí, kteří měli špatné kádrové posudky. Dělal jsem projekt na učňovskou školu do Žiliny, kuželnu, tělocvičny a podobně. Společně s jedním kamarádem - stavebním inženýrem - jsme ale během toho postavili několik rodinných domů. Ten nejlepší jsme navrhli pro jednoho ostravského lékaře. To bylo kolem roku 1972. Nakonec jsem v Ostravě pracoval jen přesně 9 měsíců, po kterých se mi narodila dvojčata. Poté jsem nastoupil v Praze do Národního technického muzea, a tak přišla chvíle zabývat profesionálně historií, což byl zájem, ke kterému jsem tíhl od počátku. A byl jsem nakonec rád a zanechání kariéry architekta jsem nelitoval. Tím spíše, když jsem viděl, jak malé možnosti tehdejší architekti měli. I v roli historika architektury jsem měl velké problémy. Vedení Svazu architektů až do začátku osmdesátých let škrtalo můj podpis pod mými příspěvky - jméno Šlapeta vadilo zřejmě i v další generaci. Největší problém jsem měl, když jsem připravil článek o československé architektuře pro švýcarský časopis Archithese 6/1980. Málem mě kvůli tomu vyhodili z muzea - vyvázl jsem s písemnou důtkou za nedovolené publikování v zahraničí.

* Co byl časopis Archithese?

Archithese byl významný švýcarský časopis, který vedl Stanislaus von Moos. Byl tehdy profesorem na curyšské univerzitě a bydlel v krásném bytě po Sigfriedovi Gíedionovi, který navrhl Marcel Breuer. V roce 1980 se rozhodli udělat speciální české číslo, které se jmenovalo „Avantgardě zwischen West und Ost" a já jsem byl osloven jako jediný český spolupracovník. Nakonec o celé věci jednalo prezidium svazu architektů a výsledkem bylo, že ředitel svazu napsal dopis mému řediteli v muzeu, že jsem tímto článkem poškodil kulturu socialistického Československa.

* Jak jste se dostal do kontaktu s těmito zahraničními osobnostmi?

Už v době, kdy jsem byl v projektovém ústavu v Ostravě jsem se toužil někam podívat nebo někde pracovat v zahraničí. Tehdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla velmi zajímavá Vídeň. Moje sestra byla provdaná ve Francii, poslala mi pozvání a já jsem ale jel pouze do Vídně. Tam jsem utratil honorář za můj nekrolog o Bohuslavu Fuchsovi, uveřejněný v časopise Bauwelt. Bylo to asi 150 marek, se kterými jsem tam tehdy přežil. Díky tomu, že jsem znal Fuchse a spolupracoval s ním na výstavě Jana Kotěry, tak mě rakouská společnost architektů oslovila, abych ve Vídni o něm udělal přednášku. Tehdy jsem tam byl nejmladší v celém sále. Oni si mě zapamatovali a díky tomuto kontaktu jsem pak získal mnohé další. Bylo to pro mě velmi důležité, protože jsem si vytvořil mé první vlastní zahraniční vazby, nezávislé na mém otci. Poté jsem také organizoval výstavy finské architektury v technickém muzeu. Zázrakem jsem dostal stipendium na dvoutýdenní cestu do Finska, kde jsem poznal celou tamní elitu. Oni pak ve Finsku uspořádali výstavy Kamila Roškota, brněnských funkcionalistů a Pavla Janáka.

* Váš otec a strýc byli velmi kvalitní architekti. Jaký je aktuální odkaz Lubomíra a Čestmíra Šlapetv?

Do známé Liškovy vily jsem se léta nedostal. Chodil jsem vždy kolem ní na fotbal na Bazaly, dokonce jsem viděl dr. Eduarda Lišku, jak tam pracoval na zahradě. Podařilo se mi navštívit ji až po otcově smrti. Oslovil mě totiž jeden americký badatel, který psal doktorát o Hansi Scharounovi, a protože věděl o jeho úzké spolupráci s mým otcem, chtěl vidět i šlapetovské vily. A tak jsem do té vily poprvé vstoupil. Byl to pro mě obrovský zážitek. Najednou jsem viděl otcova ducha, ve kterém se spojuje intimita a zároveň velkorysost svobodného volného prostoru. Jako architekt měl velký cit pro měřítko, byl to výborný konstruktér a všechny ty aspekty byly v rovnováze. Na Moravě se o šlapetovských vilách trochu vědělo. Žili ještě otcovi spolužáci z průmyslovky a také Bohuslav Fuchs je velmi cenil. Praha ale otce totálně přehlížela. Koncem padesátých let se dostal otec do Lipska a poslal pohled Richardu Neutrovi, kterého oba bratří poznali během pobytu v New Yorku. Chtěl ho pozvat do Prahy, ale nemohl se opřít o žádnou instituci, protože byl krátce před tím vyloučen ze svazu architektury a pak byl celý život v podstatě pronásledován. Ale nakonec v létě 1963 Neutra přijel, navštívil i nás v Olomouci a měl dokonce přednášku ve svazu architektů.

* Váš otec a strýc jsou pro mě jedni z nejzajímavějších architektů naší historie. Jsou to představitelé organické architektury. I možná díky tomu nemají takové postavení jako někteří jejich současníci. Proč myslíte, že organické tendence stály vždy u nás na okraji zájmu. Proč je česká architektura posedlá určitým čistým stylem? Nebo není?

V roce 1978 jsem napsal první článek o organické architektuře, ve kterém byla poprvé v českém odborném časopise publikována Liškova vila a další projekty. Ve své době ty vily vycházely pouze ve společenských časopisech. Jméno Šlapeta bylo totiž na desetiletí zakázané. Liškova vila nebo vila doktora Čelakovského od Vladimíra Grégra se lišily od hlavního trendu avantgardy, a proto je časopisy architektonických spolků nezveřejňovaly. Organická architektura byla u nás trochu přehlížena. Ve světě tomu bylo ale jinak. Je zajímavé, že například Čelakovského vila od Grégra vyšla ve francouzské revui L'Architecture ďAujourďhui již roku 1936. Liškova vila v roce 1939 v rakouském technickém časopise a potom až v osmdesátých letech ve finském almanachu Abacus ve švýcarské revui WERK-Bauen und Wohnen.

* Nedávno jsem si koupil novou monografii Hanse Scharouna a poprvé viděl jeho naprosto fantastické projekty rodinných domů z konce 30. let, které spojují organickou architekturu s určitým vernakulárním tvaroslovím. Myslím, že bychom takových věcí nalezli i pár u nás. Nestálo by takové téma za zpracování? Pozdní tvorba Bohuslava Fuchse, Karel Caivas atd...

To je pravda, jsou to krásné projekty. U nás tento přístup zosobňují kromě Šlapetů také Vladimír Grégr, Bohuslav Fuchs, Karel Honzík, Karel Caivas, někteří Gočárovi žáci i další. Publikoval jsem je v rozšířené verzi článku o organické architektuře z Umění a řemesla 3/1978 ve finském almanachu Abacus v Helsinkách a v maďarské architektonické revui Magyár Epitoemuevészet. Maďary to zajímalo vzhledem k tehdejší organické tendenci Imré Makovecze. Je tedy zřejmé, že u nás tato tendence existovala, ale projekty byly málo publikované, protože vznikaly těsně před válkou nebo za války.
Architekti byli v té době inspirováni švédskou modernou, Hansem Scharounem a Frankem Lloydem Wrightem. Řada z nich se bohužel nerealizovala.

* V rámci české historie architektury se věnujete někdy takovým okrajovým tématům. Proč? Zaujalo mě, že jste psal o manželech Oehlerovvch. Jaká jsou témata, která čekají ještě na zpracování? O co by se měli současní mladí historici architektury zajímat?

Zajímá mě to, protože chci oživovat paměť, která je zkroucená a pokřivená komunismem. To mě lákalo od počátku. Věnuji se tomu, protože je důležité objevovat nové věci a zároveň vracet pravdu do české historie, jejíž výklad natolik utrpěl za minulého režimu. I proto jsem se ve své práci pro studentskou vědeckou soutěž zabýval realizacemi zahraničních architektů u nás, v době, kdy se vědělo pouze o vile Tugendhat a Loosově vile. V té studii jsem odkryl celou řadu jmen zahraničních architektů, kteří pro nás navrhovali - Erich Mendelsohn, Heinrich Lauterbach, Thilo Schoder, Peter Behrens, Walter Sobotka, Johannes Duiker, Mart Stam a mnozí další. Tu studentskou soutěž jsem vyhrál a poté rozšířil na disertaci a obhájil jen s velkými potížemi, mimo jiné proto, že jsem její téma použil ve zmíněném článku pro časopis Archithese. A tak jsem na obhajobu musel velmi dlouho čekat. Disertaci jsem odevzdal již Tak dlouho trvalo, než jsem dostal tehdy povinné povolení okresního výboru KSČ. Určitě jste navštívil mnoho domů po celém světě. Mě jako milovníka modernistické architektury baví ji především prožívat a domy hledat a zkoušet je navštěvovat. Mám za posledních pár let mnoho krásných příběhů, kam jsem se všude dostal. Vy jich musíte mít mnohem více. Jaké návštěvy jaké architektury vám utkvěly v hlavě? Jak jsem se zmiňoval, navštívil jsem mnohokrát Finsko, a tam jsem dokonce spal v posteli Alvara Aalta v jeho vlastním domě v Helsinkách. Dvakrát jsem také přespal ve vila Mairea v Noormarkku a v domech Schminke a Mohrman od Hanse Scharouna. Poprvé jsem pobýval ve vile Mairea v osmdesátých letech, ještě když žila paní Maire Gullichsen. Nikdy předtím jsem v tak velikém domě nebyl, poprvé jsem viděl umyvadlo ve skříni, a to v pokoji, kde visely dva malé obrazy od Georgesa Braqua. Všechno v domě bylo absolutně původní. Strávil jsem tam čas s paní majitelkou i jejími velmi vzdělanými dětmi. Dokonce jsem tam objevil obraz od Josefa Šímy. Gullichsen totiž zorganizovala kdysi jeho výstavu ve Finsku. Atmosféra té vily byla neopakovatelná. Problémem je, když se pak z těchto domů stanou muzea. I přesto, že jsou interiéry původní, určitá autenticita zmizí. V Americe jsem byl v několika vilách Usonian od Franka Lloyda Wrighta, jeho vlastním domě nebo domě Robie v Chicagu. Byl jsem i v Brazílii, na Kubě, v Japonsku a navštívil jsem krásné domy v Sydney v Austrálii.

* Pracujete se studenty. Jak jsou na tom oni se znalostmi historie architektury. Zajímají se o to vůbec? Jaká ie dnes kvalita výuky historie moderní architektury na našich školách?

Současná generace to trošku podceňuje, myslím si. Ale to je vždycky tak u mladých lidí. Myslím, že ta potřeba seznamovat se více s historií se objevuje až později, s věkem. Vztah k historii se neustále vyvíjí. Současná generace ji podceňuje, protože se spoléhá příliš na současné technologie.

* Jak se díváte na dnešní zájem o brutalismus? Minulý týden jsem byl v Londýně a viděl v regálech knihkupectví mnoho nových knih právě o brutalismu. Zajímá vás to? Vstupujete do debat o záchranu těchto staveb například?

Jako studenti jsme v duchu brutalismu navrhovali. Je dobře, že je dnes tento směr tolik reflektován. Vůdčími osobnostmi u nás byli v Praze Vladimír Syrovátka dostavbou tribuny stadionu Sparta a Jaroslav Paroubek obytnými domy na Kotlářce, v Brně Ivan Ruller rodinným domem Ing. Petráčka na Masarykově čtvrti. Máme však ještě značné mezery ve zpracování celé historie čtyřicátých a padesátých let. Dnes mladá generace historiků adoruje určitou skupinu architektů a představuje je jako oběti komunistického režimu, ačkoliv byli často dlouhou dobu jeho silnými protagonisty, jezdili školit architekty, jak navrhovat v duchu doktríny socialistického realismu, redigovali časopis Sovětská architektura nebo psali neuvěřitelné útoky proti Le Corbusierovi, Jaromíru Krejcaroví a Ladislavu Žákovi a teprve později „prozřeli" a udělali kotrmelec zpátky k tradici naší moderní architektury a k navázání na světový vývoj. Zdaleka jsme ses touto historií ještě nevyrovnali, a tak nás to nepochybně ještě čeká jako důležitá výzva. Snaha zachránit stavby brutalismu bývá bohužel někdy marná - smutným příkladem je nádraží v Katovicích, poničené přes velké mezinárodní protesty.

* Na čem teď momentálně pracujete?

Protože jsem asi před 10 lety spolupracoval na zapsání berlínských sídlišť na seznam UNESCO, byl jsem nedávno požádán, abych udělal hlavní přednášku na kongresu ICOMOS v Berlíně o tématu srovnání vývoje západního a východního Berlína v poválečné době. Bylo to velmi složité téma. Přednáška pro 500 německých architektů a památkářů se konala v budově berlínské radnice. Letos mě pozvali na další přednášku, abych prezentoval přehled o evropských meziválečných sídlištích. Nedávno jsem měl také přednášku v Lublani o vztahu Plečnika k Praze. Ukázal jsem především vliv na jeho žáky. Rád bych také vydal malou knížku dopisů Hanse Scharouna. Chtěl bych ji vydat německy, česky a anglicky. A Álvaro Siza Vieira by mi k nim poskytl své půvabné kresby Prahy, protože ten nejkrásnější Scharounův dopis je věnován právě Praze.