Nevýhody zadání obracíme ve výhody řešení

Holešovické centrum Dox letos slaví deset let své existence a zároveň bylo rozšířeno o nový komplex budov s multifunkčním sálem nazvaným Dox+. Architekta Petra Hájka jsme se zeptali nejen na specifika této v mnoha ohledech výjimečné stavby, ale také na způsob práce a přístup k projektům realizovaným studiem Petr Hájek Architekti.

Smyslem realizace budov Dox+ bylo rozšířit program Centra pro současné umění Dox o další obory, jako jsou tanec, divadlo a hudba. Pomyslným srdcem nového komplexu je experimentální sál s taneční zkušebnou. Díky zkušebně se Dox+ stal domovskou scénou souboru Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského. Směrem do ulice Poupětova byla navíc zrekonstruována původní budova dřevařských podniků ze 70. let minulého století. V té jsou nyní Škola architektury Archip, pracoviště Fakulty umění a architektury Technické univerzity Liberec a Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, produkční centra, kancelářské zázemí a restaurace.
"Hlavní sál je vlastně sálem v sále. Je totiž obklopen prstencem foyer, který může sloužit jako dozvuková komora. Otevřením dveří do sálu se zvětší objem akusticky aktivního vzduchu a objem sálu tak, že se významně prodlužuje doba dozvuku na spodních frekvencích, což je potřeba pro určitý druh hudby. Třeba na flétnu je potřeba dlouhá doba dozvuku," uvádí Petr Hájek.
Prstenec foyer je dále doplněn technologií akusticky variabilního stropu. Jechich kombinace umožňuje významně proměnit zvukové parametry sálu a to doslova na míru pro různé hudební nástroje a produkce. Variabilita je zajištěna prostřednictvím v České republice speciálně vyvinuté technologiíe otočných třístěnů umístěných v sestavách do podhledu. Každá stěna těchto prvků má přitom zcela odlišné akustické vlastnosti: jedna zvuk pohlcuje, druhá odráží, třetí rozptyluje. Jejich natáčením a kombinací lze sál ladit a zvuk distribuovat na požadovaná místa.
Sál lze akusticky vyladit podobně jako hudební nástroj a doslova jej propojit s účinkujícími umělci. Proměnlivost zvukových parametrů je pro univerzální využití sálu zásadní. Každá produkce tak probíhá v optimálních podmínkách. Například v tanečních sálech se velmi často podceňují právě akustické parametry prostoru a bývá upřednostněna kapacita a dobrá viditelnost. To je však chyba, neboť akustika je pro moderní tanec často naprosto klíčová.
"Také taneční podlaha v sále je hodně speciální, protože musí být měkká. Jsou tři druhy tvrdosti podlah.
A měkkost je důležitá nejenom pro jednotlivé tanečníky, ale taky kvůli tomu, že oni se potom lépe orientují v tom, že někdo třeba stojí za nimi. Protože jak podlaha pruží, dokážou vnímat postavení ostatních tanečníků. V moderním tanci je důležité přesně vědět, v jakých konfiguracích se nacházejí ostatní, protože tancují na milimetry nebo centimetry. Ve zkušebně to mají ‚natejpované‘ a tejpy se potom přenášejí na hlavní scénu, aby vše mohli zopakovat úplně přesně," pokračuje ve vysvětlování předností zdejších prostor a technologií Petr Hájek a pokračuje: "Na podlahu je položen speciální středně tvrdý povrch z dřevěných desek, který zmírňuje rázy při doskocích u tanečních představení. Stejná podlaha o stejných rozměrech je navržena také ve zkušebně. Při zkoušce i při představení tak mají tanečníci zajištěny stejné podmínky." Skládací výsuvná tribuna hlediště umožňuje čtvercový půdorys sálu kompletně uvolnit. V rozloženém stavu nabízí kapacitu 280 míst, kterou lze rozšířit volně stojícími židlemi až na 570.
V zadní části se nachází takzvaná novinářská lávka sloužící divákům, kteří nechtějí vstoupit do sálu, ale třeba jen na chvíli nahlédnout. Akusticky má přilehlé stěny upraveny tak, aby případný tlumený hovor nerušil při představení.

- Jak složité je navrhnout na akustiku tak náročnou stavbu, jakou je Dox+? Máte nějaké předešlé zkušenosti? Nakolik spolupracujete s odborníky přes akustiku?

Jako architekti se nespecializujeme na konkrétní stavební typologie. Je to způsobeno tím, že práci získáváme většinou skrze architektonické soutěže. Naše práce je tak zajímavá tím, že pro každou stavbu musíme složit tým z nových odborníků. To je pochopitelné, neboť pokud řešíte muzeum, je to jiný druh práce, než když pracujete na hudebním sále. Ředitel Leoš Válka si nás vybral jednak díky naší zkušenosti s řešením různorodých staveb, protože potřeboval skloubit několik komplikovaných provozů a jednak díky naší zkušenosti s několika sály s proměnnou akustikou. Zaujalo ho řešení sálu v Arcidiecézním muzeu v Olomouci, kde se sál zvukově a scénograficky upravuje pomocí závěsů a sál v Jízdárně na Zámeckém návrší v Litomyšli, kde vlastnosti prostoru upravuje pojízdné jeviště. Na všech těchto realizacích řadu let spolupracujeme s Ing. Martinem Vondráškem, naším takříkajíc dvorním akustikem.

- S akustickými a dalšími užitnými parametry pracujete už v prvotní fázi architektonické studie?

Ano. Do konceptu každého návrhu jsou vždy vloženy klíčové parametry zadání. U koncertního sálu je to samozřejmě akustika, kapacita a proporce. Vše je navíc omezeno a ovlivněno fyzickými limity úkolu. V případě Doxu+ se nacházíme v obytném vnitrobloku, s jasnými hranicemi, do kterého musíte vložit sál, který je pochopitelně i zdrojem hluku. Tedy kromě toho, jak vše na místo poskládat účelně, musíte objem a materiály budov volit tak, aby hluk produkovaly co nejméně, nebo jej dokonce pomáhaly pohlcovat. Tak vznikla výsledná konstelace budov, zvukově pohltivá polstrovaná fasáda i zatravněné hlediště na střeše.

- Do jaké míry vás při návrhu ovlivnily předešlé stavby Doxu?

Nijak. Nebylo potřeba navazovat na galerii Ivana Kroupy ani Gullivera Martina Rajniše. Nezasahujeme ani nenavazujeme do žádné z předešlých etap. Budovy stojí bok po boku na své vlastní parcele a nemají v sobě příbuznost ani z hlediska architektury, ani z hlediska provozního.

- Podle čeho si vybíráte zakázky? Jaké typy staveb máte rád? A na čem nyní pracujete?

Řekl bych, že si nevybíráme. Málokdy jsme odmítli zakázku. Práce architekta je v tomto pasivní, protože čekáte, až vás investor osloví a bude vaši práci chtít. Nebo si ji musíte sami vybojovat v rámci nějaké soutěže. Nemuseli jsme zatím nikdy pracovat na něčem, co bychom nedělali rádi. Nyní dokončujeme rekonstrukci vodárenské věže v Praze 7, úpravy prostorů kolem Doxu+ a teras Paláce Lucerna v Praze. Navrhujeme na Muzeu živlů pro Pec pod Sněžkou, Kulturní v Kašperských Horách, Sportovní centrum na Holoubkovském rybníce, loft s galerií v Praze, dům s lávkou do Dobříše… Naše práce je různorodá a z našeho pohledu tím i zajímavá. V návrzích se snažíme nevýhody zadání obrátit ve výhody řešení. Jde o průsečík mnoha věcí, které nakonec budovu ovlivní. Víc než výtvarný koncept nás zajímají strategie a metody navrhování.

- Vizuální podoba je tedy pro vás podružná?

Pokud to z toho vyplývá, tak jsem to řekl špatně. Pokusím se to vysvětlit lépe. Vizuální podoba je pro vnímání architektury zásadní. Mám rád architekturu, která má v sobě vnitřní sílu danou právě tím, že se podobá výtvarným dílům. Ale síly, které generují formu architektury, pro mě mají své pořadí. Na prvním místě není forma, vizuální podoba, do které se potom nacpe nebo zabalí obsah, ale první je naopak obsah, který poté formu vygeneruje. Když uvedu jako příklad fasádu Dox+, která vypadá jako čalouněný nábytek, úkol byl jednoduchý – pohltit maximum zbytkového zvuku ze dvora. To lze udělat mnoha způsoby, my jsme však zároveň chtěli, aby se budova podobala dvěma pohovkám, na nichž se dá ve dvoře dá sedět, které evokují pocit pohodlí a klidu. Na začátku všeho nestál estetický, ale technický problém.

- Máte tedy raději zakázky, které jsou výzvou, kde můžete dát větší prostor vlastní kreativitě a kde je málo omezení?

Omezení ve svém důsledku napomáhají obrábět a tříbit návrh. Takže ve svém důsledku podporují kreativní řešení. Největší omezení v procesu návrhu však nakonec definuje investor. Na něm nejméně z poloviny záleží, jak výsledek dopadne. On vymezí pravidla hry a hřiště. Že si vás vybere, že vám dá důvěru, abyste úkol zpracovali tak, jak chcete, a zároveň přijal stavbu za svou. Aby k ní přilnul. Pro mě je výzvou rodinný domek stejně jako Dox+. Samozřejmě že k rodinnému domu se dostanete mnohem snadněji, zatímco k takovéto stavbě někdy jednou za život. Naše profese je z velké části také o štěstí.
S jakými materiály nejraději pracujete? Mám hodně rád beton a mám rád také experimenty se současnými materiály, ať už jsou to plasty nebo určité druhy fólií, modifikace materiálů, které se používaly dřív, ale pak se na ně zapomnělo, nebo se používají jiným způsobem. Řekl bych, že beton je nejzajímavější v tom, že jeho formu můžete navrhovat svobodně. Beton má v sobě nezpochybnitelnou vnitřní sílu.
Když se podíváte na nádherné cihelné domy, milujete cihlu, když na dům někde v Kalábrii s bílou omítkou, budete milovat omítku. Ono to záleží na konkrétním úkolu a na tom, jak je vše navrženo a provedeno.
Mrzí mě, že stavebnictví zdegenerovalo de facto na kompletaci z polotovarů od velkých výrobců. Obecnými ingrediencemi jsou tvárnice, zateplení, omítková hmota, nátěr, tašky a okna nevalné kvality a detailu.
Z toho se dnes vaří ve stavebnictví a podle toho to tak vypadá. Častokrát pak i celkem zdařilý dům konfrontovaný s tímto typem materiálů vypadá druhořadě.

- Pomineme-li Dox+, na jaké další stavby jste pyšný?

Tím, že jsme autorský ateliér, a vždycky jsme byli, realizujeme stavby, kterým se věnujeme naplno. V portfoliu proto máme jen asi dvacet staveb zhruba za dvacet let existence a asi bych nedokázal vzít jednu a říct, že je pro mě důležitější než ty ostatní. Dal bych je všechny na roveň. Co bych však dokázal rozlišit, je prestiž těch staveb z hlediska toho, že je máte vůbec na stole, ať už jsou to úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě, Arcidiecézní muzeum, úpravy v Litomyšli, rekonstrukce teras Paláce Lucerna, Dox+ nebo vodárenská věž. Všechny ty stavby jsou pro mě nějakým způsobem důležité. Jsou to veřejné budovy, kde se dá hodně pokazit. Pokud bych měl říct, na co jsem pyšný, tak na to, že jsme se všemi investory zůstali přátelé, navštěvujeme se, a když se objeví problém, trpíme a řešíme ho s nimi. Necítíme se jako dodavatelé projektové dokumentace, ale jako partner při řešení určitého úkolu. Tudíž se předpokládá výrazný osobní vklad. Není tak možné, aby naše firma měla velký počet lidí. Existuje podle mého kritická velikost vnitřní komunikace. To jsem si vyřešil hned na začátku, je to daň za to, že chcete vše osobně kontrolovat a pokaždé projít celým martyriem zakázky od začátku až do konce.

- Kdy pro vás tedy zakázka končí?

To je těžká otázka. Jsou typy staveb, které jsme postavili a nemají žádné problémy, takže se tam občas potkáme, když nás majitelé pozvou, nebo tam zajedeme třeba se studenty. A pak jsou typy budov, které jsou složitější, mění se i podmínky jejich užívání, takže musíte něco doplnit, rozšířit, zvětšit. Některé věci se musí vyměnit, některé dožijí nebo se neosvědčí a řekl bych, že u těch větších staveb tento proces probíhá vlastně pořád. Příkladem může být třeba hlavní nádraží, jehož spoluautorkou je profesorka Alena Šrámková. Ta de facto, pokud se tam něco děje, o tom ví, sleduje to, spolupracuje na řešení. Administrativně naše práce končí kolaudací. Fakticky však záleží na tom, jak si vše nastavíte a jak si konkrétní problémy připustíte k tělu. Stavby vnímáme jako autorské dílo a jako o autorské dílo se o ně staráme. Když nastane problém, snažíme se ho vyřešit. Ve svém vlastním zájmu se snažíme stavby zachovat tak, jak jsme je původně navrhli.

- Zmínil jste přestavbu vodárenské věže na Letné. To je přece jenom jiný druh práce než Dox+. Jak ji vnímáte?

Pro mě je to v obecné rovině stejná množina problémů, stejná množina otázek. Pomohl bych si příměrem k vaření: ingredience se změnily, ale přístup a metoda práce ne. Pořád se hledá nejlepší řešení, pořád se projekt předělává, dokud není takový, abychom si mohli říct: teď je to dobře. Je řada lidí s tak velkým talentem, že dokážou vše udělat napoprvé. Já nejsem ten případ, ale umím rozeznat kvalitu věci a definovat ji ve chvíli, kdy ji zpracujeme v několika variantách a je možné řešení porovnat. Pak dokážu, celkem bezpečně, rozpoznat tu nejlepší z nich.

- Na závěr bych se ještě vrátil k vašemu vztahu k betonu. Někdo ho miluje, jiný zatracuje. Co se vám na betonu a na práci s ním líbí?

Líbí se mi svoboda. Beton je de facto taková zajímavá matrice, která v sobě otiskne všechno, s čím přijde ve své tvárné hmotě do kontaktu. Žádný beton není úplně stejný, takže každá stavba z něj má punc originálu. To se mi líbí, že je v tom něco syrového a originálního, že jde o jedinečnou věc. Pak si myslím, že v betonových prostorech je určitá síla, vnitřní síla architektury, která je možná nám všem nějak společná. Já nevím čím. Možná právě proto, že připomíná jeskyně. Když beton vyztužíte, můžete udělat téměř jakýkoliv tvar či konstrukci. Jde o univerzální materiál, který má nekonečně mnoho krásných podob. ?

Jako architekti se nespecializujeme na konkrétní typologii, nestavíme jenom určitý druh staveb, ale protože naše práce často vychází z architektonických soutěží, je velmi různorodá, ale ve své podstatě tak pro každou stavbu musíme složit nový tým. Petr Hájek (48) Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a následně Školu architektury AVU. Od roku 2004 působí na Fakultě architektury ČVUT jako vedoucí ateliéru navrhování budov, v roce 2016 zde byl jmenován profesorem. Je zakladatelem Laboratoře experimentální architektury (LEA) a od roku 2012 je vedoucím ateliéru na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Od roku 2010 je předsedou správní rady nadačního fondu Art-Now. Od roku 2009 je jednatelem projekčních kanceláří HŠH architekti (nyní HXH architekti) a Petr Hájek Architekti. Dox+ rozšiřuje pražské Centrum současného umění Dox o multifunkční sál pro divadlo, tanec, hudbu a performanci.