MIROSLAV ŠIK: Reference a praxe

MIROSLAV ŠIK: Reference a praxe
Mezinárodně úspěšný architekt a pedagog Miroslav Šik střídá v čele Školy architektury AVU Emila Přikryla. K této příležitosti jsme si s ním povídali o jeho studiu, pohledu na architekturu a zkušenostech z působení na prestižní švýcarské univerzitě.

* Studoval jste ve Švýcarsku u Aida Rossiho. Co vás tento slavný italský architekt naučil?

Doba byla postmoderní a Rossi byl jednou z nejvýznamnějších postav celé éry. I tak byl hodně specifický. Nešlo mu o historismus nebo nějakou eklektickou hru, ale primárně o architekturu města. Říkal tomu „Uarchitettura della cittá". Cokoliv architekt dělá, dělá na pozadí města, ve kterém pracuje. Tato kontextualita byla prvním bodem, který mě Rossi naučil. Do dneška v tomto duchu více či méně pokračuji. Druhým bodem byla kritika pozdní moderny, kritika architektury masové a prefabrikované. Z tohoto hlediska ztratila moderna své fluidum a Rossi představoval určité cesty, jak jít dál. Ukazoval nám vybrané kapitoly dějin. Vyprávěl nám o lombardském klasicismu, ale zároveň nás upozorňoval na kouzlo industriální architektury. Byl jedním z prvních, který vytušil krásu industrie. Dále byl také silně inspirován italským racionalismem dvacátých let. To všechno dohromady byl Rossi. Řešil kontext stejně tak jako historické reference. Všechno to, co jsme se od něj naučili, jsme pak aplikovali na prostředí Švýcarska.

* Co přesně znamená výraz „L'architettura della cittá" nebo, jak také říkáte, architektura jako kolektivní dílo?

Rossiho nikdy nezajímal tolik vnitřek architektury, ale spíše to, jak působí navenek a jak se chová v městském prostředí. Její výraz, její veřejný prostor, to je všechno součást města, a proto je to zároveň součást kolektivní práce. Šlo mu zejména o to chápat tu jednotlivou věc komplexně a brát na sebe zodpovědnost za celek. To slovo kolektivní bylo od počátku, obzvláště ve Švýcarsku, velmi kontroverzní, ale ujalo se. Rossi rád mluvil o obrazech města, které se vytvářejí v každém z nás a jsou založené na touhách, snech a našich myšlenkách a potřebách.

* Co konkrétně vás Rossi učil?

Rossiho způsob výuky byl nejdříve založen na napodobování mistra. Studenti pracovali s referencemi. Již postavená a prožitá architektura funguje jako základní reference. Z ní se pokaždé vychází, v kontextu místa a času. Byl přesvědčený, že už neexistuje styl, ale místo toho se konkrétní reference vážou na urbanistický a typologický kontext. V té době už architektura nevycházela ze slova nebo teorií, ale vždycky z jiné architektury. A podobné se tento systém aplikoval na libovolném místě, ať už jste pracoval vCurychu nebo Basileji. Já jsem pravděpodobně jediný z mých spolužáků, který u tohoto referenčního způsobu zůstal. Je to tzv. „referenční navrhování". Reference se ale neustále může měnit. A je zajímavé, že právě aktuálně nejmladší generace studentů se zase vrací k postmoderně osmdesátých let, kde jsme my začínali.

* To je zajímavé. Například v současném designu je postmoderna a především práce Ettora Sottsasse a skupiny Memphis z osmdesátých let velmi oblíbená a slouží jako jeden z hlavních referenčních zdrojů pro mladé designéry.

Ano, to sedí i v architektuře. Je zajímavé, že tyto reference, pokud se použijí a zhodnotí v současné práci, tak se úplně nezničí, nevyhodí, ale jsou stále použitelné a zase se po určité době objeví a jsou plné emocionální síly. Nikdy tak nejsme schopní ty věci zcela morálně zničit. Je to neuvěřitelný proces. Tím, jak dnes neočekáváme utopii nebo futuristickou budoucnost, tak se čím dál více vracíme. Říkám tomu tzv. „zbytková konzumace". Řada starých věcí je ještě plná příběhů. Antika, klasicismus, to jsou styly, které se spotřebovaly již několikrát za sebou. Ale vždycky jinak. Každá doba to nějakým svým způsobem ozvláštní. Myslím si, že bez referencí už lze jen těžko něco vytvořit. Například moji kolegové ze Švýcarska, architekti Valerio Olgiati a Christian Kerez mi tvrdí, že jsou schopní pracovat bez referencí. Já ale o tom silně pochybuji.

* Kdy jste začal působit jako pedagog?

Své studium jsem ukončil v roce 1979. Poté jsem dělal ještě vědeckou činnost. Po diplomu jsem se ještě asi tři roky věnoval teorii a historii na institutu GTA (Institut fůr Geschichte und Theorie der Architektur). S jedním mým kolegou jsme se zabývali švýcarskou architekturou v období druhé světové války. Tehdy se mě zeptal Fabio Reinhart, který tam byl profesorem na tři roky, jestli bych nechtěl dělat jeho asistenta. Od roku 1983 jsem tak začal pracovat jako pedagog. Vedle toho jsem se snažil dělat soutěže a živit se jako architekt. Od ČVUT v Praze jsem pak dostal nabídku učit od podzimu 1990. Samozřejmě jsem tehdy souhlasil. Mé švýcarské i české působení se v té době propojilo. Studenti se navzájem potkávali a pracovali spolu. Po dvou letech jsem ale na ČVUT skončil, protože se mi zintenzivněla práce v Curychu, vyhrál jsem nějaké soutěže a práce jsem měl dost.

* Nebyl to pro vás šok, když jste přišel na začátku devadesátých let učit do Prahy?

Ano, šok to byl. Byl to šok jak v osobní, tak i profesionální rovině. Byly to často detaily. Nebyly tu například dobré tiskárny, v obchodech nebyly ani pořádné tužky, které jsme běžně používali v Curychu. Ale přesto všechno, ti lidi, kteří u mě studovali, pochopili, o co jde. Studenti tady byli hodně idealističtí v té době. A zároveň chápali moji vizi architektury. Procházeli jsme industriálními lokalitami, periferií a společně jsme čerpali inspiraci. Pracovalo se mi tady dobře, až na ty malé praktické nedostatky.

* A co vaše působení na ETH (Spolková vysoká technická škola v Curychu)?

To začalo až na konci devadesátých let, kdy už jsem měl za sebou několik postavených projektů. Tehdy mě oslovili, abych si podal žádost na post profesora na ETH, kde jsem působil od roku 1999 až do dneška. Dohromady jsem zatím učil 30 let, bylo to 60 semestrů práce.

* Vaši bývalí studenti se k vám dodnes velmi hlásí. Je důležité se jim otevřít i osobně? A jak to vidíte dnes, kdy už jste přece jenom trochu starší než vaši studenti?

Když jsem začínal učit, tak jsem zároveň začínal jako praktikující architekt. Proto jsem měl ke studentům velmi blízko. Byl jsem jim velmi otevřený. Nežil jsem v žádném jasném schématu, neměl jsem rodinu, vypadal jsem stejně jako moji studenti. Věkový rozdíl mezi námi byl asi jen osm let. To nebylo nic. Moje první generace studentů se vlastně podílela na mojí celkové filozofii, vtahovali do toho své vlastní obrazy a nápady. Ale máte pravdu, dnes je to už jiné. Dneska už s nimi při závěrečných pracích nespím v ateliéru a mám svůj život.

* Proč jste se rozhodl právě teď nastoupit na místo vedoucího školy architektury na pražské AVU?

Mně je 65 let a ve Švýcarsku musíte jako profesor v tomto roce života skončit. Shodou okolností za mnou v tom stejném momentu přijeli studenti z Prahy a nabídli mi, jestli bych nechtěl nastoupit na AVU po Emilu Přikrylovi. Tak jsem se tam zajel podívat. Nejdříve to bylo trochu rozčarování. Odcházím z ETH, kde je přes 1000 studentů, jen u mě v ateliéru jsem jich měl 70. Na AVU je jen 15 lidí. Je to tu opravdu hodně malé a zároveň nemají samozřejmě tolik peněz. Tuto dimenzi jsem si nejdříve úplně neuvědomil.

* S jakým konceptem jdete na AVU?

Chtěl bych celou školu oživit. Chci se studenty vytvořit mnohem těsnější vztah k praxi. Chci, aby studenti odevzdávali komplexní práce, aby bylo vše dostatečně promyšlené, budu chtít od studentů detailní půdorysy, řezy a všechny fasády. Budu také vyžadovat mnohem techničtější propracování projektů, než tomu bylo na škole dříve, kdy byl ateliér zaměřen především na výtvarnou stránku disciplíny. Všechny projekty by měly mít takové standardy, aby byli studenti trénovaní na reálný svět architektury.

* Jak budou vypadat vaše semestrální úkoly?

Nebudou to ideové projekty, ale reálné problémy postavené na reálných souvislostech. Budeme hodně pracovat s prostředím Prahy, stejně tak, jako jsem se učil dlouhá léta prostředí Curychu. Minimálně polovinu úkolů bude tvořit bydlení. To je základ a hlavní problém současné architektury. Nechci, aby studenti navrhovali stavby čistě jako hmoty nebo výraz. Každý projekt by měl být navázán na reálná kritéria: Informace o klientovi a uživateli, zákony, regulace. Zároveň to nebude klasické rodinné bydlení, ale většinou půjde o problémy kolektivního a družstevního bydlení, o několikapatrové obytné domy, které jsou důležité pro zahušťování urbanismu. To jsou témata, která jsou aktuální například ve Švýcarsku, a já určitě budu chtít zprostředkovat jejich myšlení i tady. Rád bych se ale také kromě bydlení věnoval velkým projektům, kulturním zařízením či sportovním stavbám.

* Co jsou hlavní výzvy pro současné studenty architektury?

Je to především ekologie. Budu se snažit pracovat se studenty například na problematice solární energie. Rád bych pracoval se solárními panely, ale zcela jinak, než je běžné. Chtěl bych stimulovat studenty, aby tyto moderní technologie rafinovaně integrovali do samotné architektury. Už to nejsou jen klasické umělohmotné elementy, ale často to jsou velmi ušlechtilé prvky, například textilní nebo skleněné, se kterými se dá výtvarně pracovat. Odkazuji se v tomto duchu k hnutí Arts & Crafts. Chci držet krok s průmyslem a vývojem technologií. Architekti a designéři by měli tyto průmyslové výrobky kultivovat stejně, jako to dělal například William Morris na konci předminulého století.