Skóre: 0.66
100 LET ČESKÉHO PRŮMYSLU V SAMOSTATNÉM STÁTĚ
Až na tragický konec je osud českého průmyslníka Emila Kolbena (1862–1943) čítankovým příkladem spojení odborných znalostí, podnikavosti a houževnatosti člověka, jehož jméno nesou v tovární značce ČKD u nás i v řadě zemí dosud fungující stroje a systémy, a nám bližší pojmenování "Kolbenka" ponese do budoucna i na místě jeho původní továrny právě budovaná nejmodernější čtvrť Prahy…
PĚTADVACETILETÝ INŽENÝR ŠÉFKONSTRUKTÉREM U EDISONA
Emil Kolben, narozený ve Stránčicích u Prahy, vystudoval s vyznamenáním německou malostranskou reálku a České vysoké učení technické. Zvláště si oblíbil přednášky profesora Domalípa o elektrotechnice prožívající revoluční vývoj v podobě obloukovek, žárovek, prvních elektráren a tramvají. Čeští vlastenci věřili Křižíkovým plánům prosazujícím stejnosměrný elektrický proud, kdežto Kolben, mající z rodiny blíže k Rakousku, přál spíše střídavému proudu a instalacím, s kterými se do Prahy tlačily vídeňské a německé firmy. Technika prozíravě vyslala několik nadaných absolventů na studijní cesty do prosazujících se elektrotechnických firem v Evropě i ve Spojených státech. Kolben využil příležitosti studijních cest nabízených do prosazujících se vedoucích zahraničních firem a po krátkém pobytu u švýcarského Oerlikonu se pustil za oceán. Když se dočetl o velkém požáru v Edisonově továrně, usoudil, že budou potřebovat nové pracovníky, a podal si žádost o přijetí přímo k němu. Za měsíc se teprve pětadvacetiletý "elektroinženýr" stal jeho asistentem, a když legendární Edison rozpoznal jeho znalosti a osobní vlastnosti, jmenoval ho šéfkonstruktérem oddělení elektrických drah a tramvají. V článku pro "Elektrotechnický obzor" Kolben vzpomínal na Edisona jako na svého nejlepšího učitele, který neúnavně přenášel na všechny svůj zápal a přicházel s novými nápady od rána až do večera. Kolben se v USA podílel nejvíce na vývoji tramvajových elektromotorů a brzd.
PŘECHOD DO TÁBORA "STŘÍDAVÝCH"
Aniž se znepřátelil s Edisonem, u kterého pracoval plné čtyři roky, když poznal, že pro budoucí plošnou elektrifikaci je výhodnější střídavý proud umožňující díky transformátorům přenosy na větší vzdálenosti, což v té době prosazoval u Edisona zaměstnaný Chorvat Nikola Tesla, přešel Kolben do tábora "střídavých". Ti zvítězili při rozhodování o dálkovém přenosu elektřiny z tehdy největší elektrárny na Niagarských vodopádech. O správnosti nastoupené nové cesty s vysokým napětím a transformátory se Kolben přesvědčil u velkorysého německého pokusu roku 1891, kdy AEG s Oerlikonem dokázaly zásobovat Mezinárodní elektrotechnickou výstavu ve Frankfurtu nad Mohanem trojfázovým proudem ze 175 km vzdálené elektrárny na rýnském vodopádu v Lauffenu. To už ale sám působil u švýcarského Oerlikonu, odkud po krátké době přešel do světoznámé společnosti Brown & Boveri, která jej bez zdržování přijala jako šéfkonstruktéra. Na výpočtech a konstrukci alternátorů, transformátorů a střídavých motorů pro ně spolupracoval i později, když s několika společníky založil roku 1896 v Praze-Vysočanech vlastní továrnu, která se vedle Křižíkova závodu stala kolébkou českého elektrotechnického průmyslu. Začal s 25 zaměstnanci a dílnu postupně rok od roku rozšiřoval. Vedle alternátorů a elektromotorů se pustil i do výroby vodních turbín a lokomotiv.
I EDISON POCHVÁLIL "KOLBENKU"
Kolben jdoucí cestou střídavého proudu k získání zakázek začal přesvědčovat průmyslníky o přednostech střídavého rozvodu, pro který dodával všechny potřebné komponenty – od alternátorů přes transformátory, trojfázové motory, vypínače a instalační prvky. Obrovskou novinkou bylo, že každý obráběcí stroj nebo jeřáb už měl vlastní elektromotor. K něčemu podobnému se ostatní strojírny dopracovaly až o mnoho let později. Stroje z Vysočan šly dobře na odbyt. Jednalo se o promyšlené konstrukce, na kterých se podepsaly Kolbenovy zkušenosti z USA a Švýcarska. "Americkou" organizaci výroby Kolbenovi pochválil sám Edison, když "Kolbenku" navštívil při cestě Evropou 16.–19. září 1911. Při stavbě velké veřejné elektrárny v Praze-Holešovicích, na kterou roku 1897 Sbor obecních starších uvolnil 2,5 mil. zlatých, se naposledy v Čechách rozhořel boj "stejnosměrných" (zastoupených Křižíkem a Donátem) a "střídavých" (Kolben podporovaný prof. Domalípem). Odborná komise po tuhých bojích naštěstí pro budoucí Prahu rozhodla pro střídavý systém a Kolbenka dostala zakázku na pět obřích alternátorů po 800 kW, ale i na několik motorgenerátorů na výrobu stejnosměrného proudu pro tramvajovou síť. Každý z alternátorů měl hmotnost 65 t a pro jejich výrobu musel Kolben přistavět další halu.
Zakrátko začal vysočanský závod dodávat jak alternátory, tak dynama a motory všeho druhu do Anglie, Ruska, Holandska, Španělska i Německa. Na pařížské výstavě roku 1900 si vysloužila Kolbenka jednu zlatou a dvě stříbrné medaile. O úplné vybavení městských elektráren se hlásila česká i moravská města. Kolbenka postavila elektrárny např. v Náchodě, Soběslavi a v Berouně. Velké transformátory a alternátory objednal Londýn, Rumunsko, Novoje Sělo a Jekatěrinodar v Rusku. 800 zaměstnanců Kolbenky mělo co dělat, aby zakázky včas plnilo. Po uzavření smlouvy s firmou Ringhoffer se zasloužil o výstavbu automobilky Praga, z jejíchž bran od roku 1908 vyjížděly první automobily. Roku 1921 se Kolbenova firma spojila s Českomoravskou strojírnou a tak vznikla Českomoravská-Kolben-Daněk s emblémem ČKD.
KOLBENOVY "VÝBOJE"
Stejně jako Křižík i Emil Kolben sestrojil elektromobil, kterým od roku 1906 dojížděl ze středu města do tehdy ještě vzdálených Vysočan. Vzhledem k akumulátorům však musel nerad použít v tomto případě výhodnější stejnosměrný motor. Elektrické lokomotivy začal vyrábět po dalších čtyřech letech, a když roku 1927 přičlenil karlínskou strojírnu Breitfeld-Daněk, vznikl obří průmyslový podnik ČKD. Stále neúnavně zkoumal a vymýšlel veškeré způsoby využití střídavého proudu a úspěšně spolupracoval s americkým Westinghousem. Roku 1936 nabídl Kolben Elektrickým podnikům města Prahy zdarma na zkoušky dva trolejbusy vlastní konstrukce. Báječně se osvědčily zejména na kopcovitých linkách na Ořechovku a Hanspaulku.
KOLBENOVO JMÉNO ZŮSTÁVÁ NEJEN V ÚSPĚŠNÝCH VÝROBCÍCH ČKD
Na rozdíl od Křižíka se Emil Kolben nezapojoval ani do veřejné, natož vlastenecké činnosti, protože inklinoval spíše k Vídni. Křižíka si ale vážil a litoval, že odmítl spojení jejich závodů v jeden koncern, který by byl českou obdobou Siemense nebo AEG. Jeho přínos pro prestiž české elektrotechniky a strojírenství doma i ve světě byl nesporný. Kromě ČKD založil Kolben i kablovku v Hostivaři (pozdější Kablo-Hostivař), elektroinstalační společnost v Hostivaři (pozdější TeslaHloubětín) a další. Málo je známo, že pod ČKD spadalo i letecké oddělení závodu Praga, které začalo pro předválečné Československo dodávat velké série cvičných a vojenských letadel. Přitom všem stačil Kolben napsat desítky vědecko-technických článků, kterými rozšiřoval silnoproudou elektrotechniku do praxe. Během plodného života si vysloužil desítky vyznamenání od rakouských i českých organizací a hodnostářů. Rakouský císař mu roku 1910 udělil Řád železné koruny, od roku 1919 byl členem Československé státní obchodní rady.
TRAGICKÝ KONEC NEJEN KOLBENA, ALE I JEHO RODINY A ÚSPĚŠNÉHO ZÁVODU
Tvůrčí život Emila Kolbena tragicky přetnula nacistická okupace. Vzhledem k židovskému původu hned druhý den po vpádu německých vojsk – 16. března 1939 – musel rezignovat na všechny funkce a jeho obrovský majetek byl zkonfiskován. Nacisté vědomi si jeho světové proslulosti ho však nějaký čas nechali v klidu v ústraní. Podnik okamžitě orientovali na válečnou výrobu tanků, vojenských vozidel a letadel. V době heydrichiády však vyvlekli víc jak osmdesátiletého starce z bytu a odtransportovali ho spolu s dcerou Lilly, synem Hanušem a vnukem Jindřichem do Terezína, kde po třech týdnech zemřel 3. července 1943. Během holocaustu podobně zahynulo i 26 členů jeho rodiny.
Hlavní vysočanský závod, přejmenovaný okupanty na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG, orientovaný na výrobu tanků a stíhačů pro Wehrmacht, spolu s nedalekým závodem Aero na výrobu bojových letounů spojenci v březnu 1945 do základů vybombardovali.
Těžce poškozené závody byly na podzim roku 1945 znárodněny a poměrně rychle obnoveny. Právní forma podniku i závodů se několikrát měnila. V Libni se vyráběly parní a později motorové lokomotivy, ČKD-Tatra na Smíchově držela světový primát téměř 14 000 celkově vyrobenými tramvajemi, z nichž některé ještě dosluhují v zemích bývalé RVHP. Po pádu komunismu u nás se podnik postupně štěpil na holdingy, které většinou ztrácely odbyt na světovém trhu, a v rámci privatizace se podnik po roce 1994 postupně rozpadl na různé závody. Proslavená Kolbenka byla rozprodávána nebo pronajímána, přeměněna na nákupní zóny apod. O slavné historii vypráví několik pamětních desek ve Vysočanech, Kolbenova ulice a stejně pojmenovaná stanice metra, také ale chystaná nejmodernější pražská čtvrť s prvky smart city ve Vysočanech, jež hrdě ponese jméno "Čtvrť Emila Kolbena".