Zbourat a zapomenout?

Pro jedny jsou to architektonické perly, pro jiné jen studené betonové kostky, připomínající časy nesvobody. Češi k normalizačním stavbám stále nenašli vztah. Po hotelu Praha či obchodním centru Ještěd se má bourat i pražský Transgas. Kolik staveb ještě musí jít k zemi, abychom si uvědomili, že tvoří historii stejně jako barokní kostely nebo funkcionalistické vily?

Druhý týden v srpnu v osmaosmdesáti letech odešel poslední žijící autor Nuselského mostu, architekt Stanislav Hubička. Jeho stavba z roku 1974 je svědkem doby, na niž se nevzpomíná s nadšením. Tomu také odpovídá způsob, jakým společnost přistupuje ke stavbám, které během ní vznikly: zbourat a zapomenout. Kdyby se naši předci chovali podobně k barokním kostelům, produktům doby temna, asi bychom tu dnes neměli polovinu památek. Masivní architektura betonu a kovu ve stylu brutalismu je unikátem a podle mnoha architektů si zaslouží zachovat pro budoucí generace, ať už si o její estetické hodnotě myslíme cokoli.

Nebourejte to!

Minulý týden začalo další kolo sporu o demolici komplexu Transgas na pražské Vinohradské třídě. O osudu budovy kde naposledy sídlilo klientské centrum VZP, by mělo být rozhodnuto nejpozději v polovině září. Na jejím návrhu pracoval vedle architektů Jiřího Eisenreicha,
Iva Loose a Jindřicha Malátka i Václav Aulický, autor Žižkovského vysílače. Loni byla zbořena jeho budova telefonní ústředny vedle dejvického hotelu Diplomat (stavba 1975 až 1982). Tehdy se vyjádřil, že její demolici chápe, protože pro stavbu v této podobě již není využití. O bourání Transgasu nicméně řekl: "Bude to pro mě tragédie. Nemůžu to zakázat, můžu jen prosit – nebourejte to."
Proti zbourání souboru budov bývalého ministerstva paliv a energetiky a plynárenského dispečinku, kam měl nastoupit do práce Otík z filmu Vesničko má středisková, se poslední rok vzedmula vlna odporu z řad architektů, akademiků i veřejnosti. Bývalý ministr kultury Daniel Herman i přes prvotní příslib, že tak učiní, ale stavbu nakonec odmítl prohlásit za národní kulturní památku a dal volnou ruku novému vlastníkovi stavby, společnosti HB Reavis miliardáře Ivana Chrenka. Developer namísto opravy unikátní stavby ze 70. let, kde byla vůbec poprvé použita dnes znovu moderní předkorodovaná ocel typu Atmofix, nechal vypracovat projekt od architekta Jakuba Ciglera, autora nových pražských staveb Quadrio nebo Florentinum. Znalecký ústav Apogeo náklady na novou stavbu odhadl na 2,2 miliardy korun. Nový komplex by měl stát v roce 2021, podle odborníků ale půjde o tuctovou kancelářskou novostavbu. Přitom jen o pár metrů dál stojí památkově chráněná budova bývalého Federálního shromáždění od architekta Karla Pragera (stavba 1966–1974), kterou si pro výstavní účely upravilo Národní muzeum.

Hnusná "komoušská" stavba

"Jako soubor budov reprezentujících instituce minulého režimu je pro mnoho obyvatel této země Transgas odsouzen už z principu coby,hnusná komoušská stavba‘. Obhájci demolice často patří ke starší generaci, která má s minulým režimem osobní zkušenost a msta na jeho reliktech jim přináší osobní potěšení," vyjádřila se minulý týden předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková. Zastánce má podle ní stavba naopak v mladší generaci, která si do ní nepromítá osobní pocity. Pod peticí za zachování Transgasu se podepsaly čtyři tisíce lidí, jedním z nejsilnějších hlasů na jeho obranu je sochař Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky, mapujícího normalizační umění ve veřejném prostoru. "Je to jeden z nejzdařilejších a nejodvážnějších architektonických celků postavených u nás v druhé v polovině dvacátého století. Z globálního pohledu je Transgas poklad internacionální brutalistické architektury, která je již na Západě všeobecně obdivována a stále častěji státně chráněna," řekl TÝDNU a dodal: "Je jasné, že unikátní soubor nemůže soukromý investor nahradit kvalitnější stavbou, což by měl být jediný možný argument pro zbourání zdravé budovy. Naopak zveřejněná vizualizace stavby, která vznikla bez veřejné architektonické soutěže, jasně ukazuje, že unikátní architektura Transgasu má být vystřídána pokleslým stavebnictvím na základě rychlého projektu a levné technologie využívané pro administrativní a rezidentní zástavbu, u které jde především o maximální komerční vytěžení parteru."

Jako zbourat Karlštejn

Obětních beránků je více a scénář bývá podobný: "Ošklivou betonovou budovu" koupí nový vlastník, nevyhovuje jeho požadavkům a rozhodne se ji zbourat. Vzedme se vlna odporu z řad odborníků, ti podají žádost o památkovou ochranu na ministerstvo kultury, ale to ji zamítne. Tak to bylo i s dejvickým hotelem Praha od architektů Jaroslava Paroubka, Arnošta Navrátila, Radka Černého a Jana Sedláčka (stavba 1975–1981), který v roce 2014 dala zbourat skupina PPF. Nahradila ho soukromou školou Open Gate. Tehdy se také ozvaly hlasy proti, stavba měla nicméně i vlivné odpůrce – například architekty Zdeňka Lukeše nebo Rostislava Šváchu.
O pět let dříve se bouralo také v Liberci. Stroje najaté nizozemskou společností MultiDevelopment Corporation a Tescem srovnaly se zemí obchodní dům Ještěd (stavba 1978–1979), známý z filmu Grandhotel režiséra Davida Ondříčka. O zapsání stavby architekta Karla Hubáčka, rovněž autora hotelu na Ještědu, na seznam národních kulturních památek, se tehdy snažil architekt Jiří Suchomel z Technické univerzity Liberec. Ministerstvo to ale zamítlo. Dnes na místě normalizačního "obchoďáku" stojí nový svatostánek konzumu – Forum Liberec.
Podle Karouse jsou podobné budovy na světě asi jen tři, z nichž jedna stojí v Japonsku. "Je to, jako kdybychom si zbourali Karlštejn," říká o zaniklé liberecké stavbě, řazené někdy také do stylu metabolismus. Jeho slova se ale vztahují i na sportovní halu ve Frýdku-Místku od Oskara Chmiela (stavba 1971–1986), které místní neřekli jinak než "bílý motýlek". Nový vlastník, společnost EuroMall FM, ji zboural v roce 2013.

Turistické cíle

Namále měla nedávno také budova české ambasády v Berlíně od manželů Machoninových. Ministerstvo zahraničí dalo loni vypracovat posudek, zda ji zbourat, nebo opravit. Vláda nakonec rozhodla o rekonstrukci, měla by začít za tři roky a přijde na více než 700 milionů korun. "Důvodem, proč uvažovali o zbourání, pravděpodobně také bylo, že obsahuje větší množství azbestu," míní Anna Vohlídalová, česká architektka žijící v Berlíně. Rekonstrukce se podle ní vyplatí více: "Stavba má masivní betonové podlaží, které by demolici zkomplikovalo." Navíc se o její zachování zasazovali i němečtí architekti. "Naše brutalistická ambasáda je tam velmi ceněna, je vnímána jako jedna z nejvýraznějších staveb sedmdesátých let," řekla vnučka architektů Marie Kordovská.
Její prarodiče se u nás proslavili také budovou karlovarského hotelu Thermal, která je každoročně dějištěm mezinárodního filmového festivalu a jejímž vlastníkem je stát. Rekonstrukce hotelu, na niž je podle ministryně financí Aleny Schillerové vyčleněno 580 milionů korun, by měla začít na podzim a po prázdninách by měl být znám i jeho budoucí provozovatel.
Před dvanácti lety prošla rekonstrukcí další pražská stavba Machoninových, Dům bytové kultury. Podle některých architektů ale oprava nenávratně zničila původní interiéry. Další obchodní dům Machoninových – Kotva – se i dnes snaží s normalizační tváří pracovat a na unikátní architekturu láká potenciální zákazníky z řad turistů. Ti u nás vyhledávají i stavby Karla Pragera, vedle zmiňované budovy Federálního shromáždění především Novou scénu Národního divadla.

Umění, nebo barbarství?

V zahraničí jsou totiž brutalistické stavby velmi ceněny. Aktuálně je připomíná například newyorská výstava v Muzeu moderního umění (do ledna 2019), jež se zaměřuje především na ty v bývalé Jugoslávii. Záchraně brutalistických staveb se věnuje také iniciativa SOS Brutalism Architekturzentra ve Vídni, kde na začátku srpna skončila výstava věnovaná "betonovým monstrům". Centrum ale stále pořádá komentované prohlídky po stavbách, jako jsou kongresové centrum v Bad Gasteinu, Oblatenkloster ve Vídni nebo škola Mariannhill v Landecku. Podobné iniciativy fungují i v bývalém socialistickém bloku. Například v Rumunsku se snaží stavby chránit iniciativa Socialist Modernism, již provozuje Bureau for Art and Urban Research. Na Facebooku od roku 2014 dokumentuje i zahraniční stavby, jako je třeba bývalý státní cirkus v Kišiněvu v Moldávii. Obdivovatelé brutalismu z celého světa se sdružují také ve facebookové skupině The Brutalism Appreciation Society, jež čítá skoro 60 tisíc členů.
U nás význam normalizačních staveb propaguje například sdružení Architektura 489, které loni vydalo průvodce Brutální Praha po stavbách z období 1948 až 1989. Happening za záchranu Transgasu loni zorganizoval spolek Bolt958, když nechal budovu symbolicky "vybuchnout" v červeném kouři. Za památkovou ochranu stavby se v otevřeném dopise na začátku srpna zasazovali také Klára Brůhová, pedagožka Ústavu teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT, historik a teoretik umění a architektury Rostislav Švácha, Lukáš Beran z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT a další.
Nekompromisní přístup k brutalismu má ovšem i vlivné zastánce. Patří mezi ně například sochař Jaroslav Róna nebo architektka Eva Jiřičná. "Jde o stavby, které byly projevem omezeného dobového urbanismu, který cíleně boural přirozenou kulturu měst a vytvářel až bezcitně solitéry," vyjádřila se dříve k Transgasu Jiřičná a Róna loni v rozhovoru pro TÝDEN řekl: "Jsem radikální odpůrce staveb z tohoto období, boural bych je hned, jednu za druhou. Nevážím si jich a jsem toho názoru, že tehdejší architekti neměli ohledy k historii měst a svým brutalismem prokazovali barbarství." Prior v centru Jihlavy i karlovarský Thermal přitom označil za zločin. "Architekt Karel Prager zničil Troju výškovými budovami, chtěl dokonce probourat Rudolfinum skleněným tunelem, postavil Novou scénu, kterou bych nechal klidně odstranit, i když tam vytvořil skleněnou fasádu můj profesor Libenský." Transgas považuje Róna za strašný a vůbec mu nevadí ani to, že zbořili hotel Praha. Je jasné, že památková ochrana brutalistických staveb bude ještě během na dlouhou trať.

---

Brutalismus

Termín poprvé použil anglický historik architektury Reyner Banham v roce 1954, když popisoval školní budovu od manželů Smithsonových v Hunstantonu v Norfolku. Jako brutalisté byli v tomtéž roce označeni i mladí architekti na konferenci v Provenci, když obvinili starší generaci v čele s Le Corbusierem a Walterem Gropiem, že ztrácí zájem o moderní architekturu. V Československu se v té době stavělo ještě ve stylu socialistického realismu. Návrhy na budovy v brutalistickém stylu u nás vznikaly od 60. do 80. let minulého století, většina realizací spadá do let sedmdesátých. Brutalistické stavby upoutají svým objemem, použitím železných konstrukcí, přiznaným potrubím a především neopracovaným betonem. Ten dal také směru jméno (z francouzského béton brut neboli drsný beton). U nás bývají brutalistické stavby spojovány s komunistickým režimem, ale stavělo se tak i na Západě. V současnosti probíhají debaty o tom, zda si zaslouží památkovou ochranu.