vždy si udržujte odstup

Architekti mají dnes větší svobodu, říká historik Zdeněk Lukeš, který nás provází českou architekturou od vzniku republiky po současnost

Nekteré stavby vzbuzují ve své dobe odpor, abychom je pak pozdeji zuby nehty chránili. "Cím dál víc je patrné, že vždycky ten styl, který práve skoncil, je jaksi zavržen, aby potom po case byl zase rehabilitovaný," ríká historik architektury Zdenek Lukeš. Jak se uplynulých sto let propsalo do domu kolem nás a které z nich byly milníky architektury?
Porevolučnímu období jsme venovali nejméne pozornosti. Snad má Zdenek Lukeš pravdu a v budoucnu bude co hodnotit.

- > Jak to bylo v období vzniku první republiky? Vymezovali se tehdy architekti proti předcházejícím stylům?

Po roce 1918 architekti meli pocit, že nová republika musí přinést úplne nový styl architektury, ale generačně se rozdvojili. Starší generace se vzhlédla v nové móde, která prišla z Francie, ríkalo se jí art deco, a tu transformovali do jakéhosi národního slohu, dekorativismu. Ikonická stavba tohoto stylu je pražská Gočárova Legiobanka v ulici Na Porící. Charakteristickým rysem byly barevné fasády s všelijakými obloučky a kroužky. Tento styl byl trošku inspirovaný i lidovou architekturou. To byl vlastne takový dominantní styl raných let první republiky strední a starší generace, ke které patrili treba Gočár, Janák, Novotný, Stockar, Machon, Kozák a rada dalších.

- > A ti mladší?

Hned po válce nastupuje velice výrazne mladší generace architektu ovlivněných zejména Bauhausem, nemeckou avantgardní školou, potom švýcarským teoretikem a architektem Le Corbusierem, který žil v Paríži, a také ruským konstruktivismem a holandskou architekturou. Ti národní styl ignorovali a nesnášeli, dokonce se mu posmívali a říkali, že to je "rohlíčkový" styl. Takový Janákův palác Adria byl pro ne neco odpudivého. Vytýkali svým profesorům: "Vy jste jen transformovali secesní tvarosloví do geometrického, ale je to porád ozdobná architektura." Prosazovali nové zásady konstruktivismu a funkcionalismu, to byla jednoduchá cistá architektura zbavená dekoru, působící svými proporcemi a moderními materiály, jako byl beton, ocel nebo sklo.

- > Takže v architekture panovala za první republiky tak trochu schizofrenie?

Architektura se rozdelila na dve paralelní vetve. Pravda je, že styl art deco byl zprvu velmi úspešný, na rozdíl od předválečného kubismu. Dokonce až v podkarpatském Chustu je Masarykova kolonie, domečky úplne stejné, jako jsou na Ořechovce. Styl art deco skutecne ovlivnil architekturu v celé republice, ale jak byl populární, tak se rychle vyčerpal a už v polovine 20. let se jeho predstavitelé dostali do slepé uličky. Přejít hned k funkcionalismu bylo pro ne težko akceptovatelné, takže hledali nejaké východisko, a jedním z tech východisek byl takzvaný moderní klasicismus.

- > Kde se treba projevil?

Perfektne si ty dva styly mužete srovnat, když se podíváte na dve Janákovy stavby, které stojí vedle sebe. Jednou je palác Adria na rohu Národní trídy a Jungmannovy ulice a hned za ním jen o dva roky mladší budova Škodových závodu, kde je dneska magistrát, ta už je ve stylu neoklasicismu. Do této generace patřil treba také Jože Plečnik, který prišel v roce 1920 na Hrad. Ten ovšem celý život nemenil styly a neoklasicistou byl vždy.

- > Dva styly nám vydržely celou první republiku?

Když se v polovine 20. let vyčerpal styl art deco, byly tu i další možnosti – ceští Nemci treba casto projektovali ve stylu nemeckého expresionismu. Nekterí predstavitelé art deco a neoklasicismu nakonec také prešli k avantgarde. Ta to vyhrála na celé cáre, címž jsme se odlišovali od ostatních zemí. Podobný vývoj jako u nás byl v Nemecku, ale jen do nástupu Hitlera, pak byl s avantgardou konec. Dokonce na budovu Bauhausu v Berlíne podnikla útok jednotka SS. Pred Hitlerem utekli predstavitelé Bauhausu, jako architekti Ludwig Mies van der Rohe, Walter Gropius a Hannes Meyer, do Ameriky. Mayer pres sovetské Rusko, protože byl hodne levicový a skoncil pak jako trockista až v Mexiku. Takže nemecká avantgarda skoncila už na pocátku 30. let a byla nahrazena těžkopádným nacistickým klasicismem.
Totéž v další totalite v Rusku, kde Stalin a maršál Ždanov zavedli jediný povolený styl: socialistický realismus, což byl zase takový podivný historismus.
> Takže jsme se od jiných zemí lišili… Československo až do války bylo zcela výjimecné v rámci Evropy v podpore avantgardního umení. Samozrejme to skoncilo s válkou. Po ní do roku 1948 ješte dozníval funkcionalismus. Behem tech trí let se toho moc nepostavilo, ale asi nejkrásnější stavba z tohoto období je detská nemocnice v Brne od architekta Bedřicha Rozehnala, kterého pak komunisti mimochodem zavreli. Po roce 1948 byl pak u nás po vzoru Sovětského svazu jediným povoleným stylem socialistický realismus.
> Jaké jsou nejvýznamnější stavby z této doby?
Napríklad hotel International v pražské Podbabě, hotel Jalta na Václavském námestí, hornické mesto Ostrava-Poruba, na Slovensku pak Nová Dubnica, to bylo takové vzorové socialistické zemědělské mesto. Naštestí to období trvalo velmi krátce a skoncilo v podstate rokem 1958, kdy jsme se poprvé po letech dostali z izolace a zúčastnili se svetové výstavy v Bruselu. Ceskoslovenský pavilon navrhli shodou okolností tri architekti Čubr, Hrubý a Pokorný, kterí patrili ješte k mezi válečné avantgarde, a ti udělali moderní stavbu z oceli a ze skla. Ceskoslovenský pavilon dokonce získal Zlatou hvězdu jako nejlepší z celé svetové výstavy. A to bylo duležité, protože bruselské expo bylo první svetovou akcí tohoto typu po válce, zúčastnily se jí skoro všechny státy. V této konkurenci to vyhrál ceskoslovenský pavilon, samozrejme nejenom díky architekture, ale i díky náplni. Nejvíce zaujal vnitřní svet, který vytvorili architekti a výtvarníci. Byl velmi kultivovaný, jeden z nejvetších úspechu tam mel treba Jirí Trnka. Udelal strom s dutinami, v nichž byly jeho loutky. Objevila se tam i Laterna magika nebo takzvaný polyekran. To predtím nikoho nenapadlo, vetšinou byly pavilony koncipované jen jako přehlídka výrobku. My jsme se – upřímně receno – moc nejakými špičkovými výrobky chlubit nemohli, tak to umelci nahradili hravostí a vtipem. To byl doslova návrat zpátky do Evropy.

> Co na to komunisté?

Komunisté vubec nevedeli, jak se k úspechu mají postavit, jestli se tím mají chlubit, nebo jestli je to nebezpecné. Je symptomatické, že o výstave vyšla velká monografie až v roce 1962. I tam ale musely být úlitby – nejskvělejší byl samozrejme pavilon SSSR, nejhorší ten americký. Ta zlatá šedesátá léta mela svého predchudce práve v bruselském pavilonu v roce 1958.

> A dál?

Ješte musím zmínit jednu zásadní vec, na kterou se dost zapomíná. Sám vím, že je treba dnes težké vysvětlit studentům, že v roce 1948 byly zestátněny všechny architektonické ateliéry a všichni architekti povinne museli do projektových ústavu, kterým se tenkrát posmešne ríkalo továrna na architekturu. Takový "projekták" mel treba 120 architektu, kterí navrhovali vetšinou paneláky, protože nic moc jiného se nestavělo. Prominentní týmy mohly delat navíc i nejaké kulturní domy nebo ambasády. Vlastne první soukromý architektonický ateliér založil Martin Rajniš v roce 1987, a to mu všichni říkali, Martine, ty ses zbláznil, vždyt te zavřou. On na to naštestí kašlal.

> Byl to takový architektonický pankáč?

On tenkrát vyhrál velkou mezinárodní soutež na svetovou výstavu ve Vancouveru, kde delal mezinárodní pavilon dopravy. A pak se rozhodl založit vlastní studio. Kupodivu na to nikdo nijak nereagoval, komunistický režim se již zacal rozkládat. Takže on byl takový první novodobý avantgardista, který se nebál založit vlastní atelier, ale jinak se k soukromé praxi architekti vrátili až po roce 1989. Pak to šlo velmi rychle. Behem pul roku se projektové ústavy rozpadly. Ale zpet. Takže v 60. letech architektura vlastne už sledovala znovu nikoli to, co se deje v Moskve, ale to, co se deje na Západe. Nekterí moji starší kolegové se dokonce v roce 1968 dostali na praxi někam na Západ.

> Takže to uvolnění se projevilo i v architekture?

Jenomže bohužel mezitím bytové výstavbe zacala dominovat panelová technologie, která neumožnuje delat nejaké kreativní veci, byt se o to nekterí architekti pokoušeli. Treba Jan Línek s Vladem Milunicem se snažili z panelu udelat neco zajímavějšího, osvěžit tu panelákovou šeď.

> Nestavěly se ale jen paneláky…

Ze Západu k nám dorazil brutalismus, ale úroven architektury u nás nemela takovou kvalitu, chyběly kvalitní materiály a detaily. Asi bych se neshodl s některými obdivovateli Karla Pragera a dalších architektu té doby, ale podle mého to nebyla kvalitní práce. Myslím si, že v tomto období takzvané normalizace u nás tech skutecne špičkových staveb vzniklo velmi málo a vetšina z tech, které vznikly, ješte pocházela z konce 60. let. To se týká i takzvaného Federálního shromáždení nebo treba hotelu Intercontinental.

> Ale to jsou odvážné stavby.

Jsou to ješte deti roku 1968. Kdyby toho nebylo, ani tyto projekty by nevznikly. Pak se už šrouby utáhly. Výjimkou byly podniky zahraničního obchodu. Ty mely valuty a mohly si dovolit zaplatit treba švédskou ?rmu. Najednou se otevrela ohromná možnost, takže si zacaly stavet domy, které byly zajímavé, typicky Kovo v Holešovicích nebo na Pankráci treba Motokov, ješte predtím Strojimport ve Vinohradské ulici.

> A jak se povedla Kotva, tu také delali Švédové?

Kotva je atyp, také díte 68. roku. Ve svete byly tehdy v móde polygony, mnohoúhelníky, čemuž odpovídá. Podobne Máj, ten sice už vznikal na zacátku 70. let, ale delali jej v Hubáčkově atelieru SIAL libereckého Stavoprojektu, kde byla prece jen svobodnější atmosféra. Abychom nebyli jenom pragocentristi, na svou dobu má evropskou úroven Hubáčkův vysílač s hotelem na Ještedu, hala Z na brněnském výstavišti od profesora Ferdinanda Lederera, geniálního konstruktéra. Další takovou skvelou stavbou v Praze byl plavecký bazén v Podolí od architekta Richarda F. Podzemného nebo treba Parkhotel od Zdenka Edela v Holešovicích ci betonové veže kostela v Emauzích od Františka M. Cerného, takže tu tehdy vzniklo pár špičkových staveb. V dobe normalizace už to bylo horší. Pak samozrejme vznikly takové ty atypy, jako byly Palác kultury a Hotel Praha pro komunistické funkcionáře.

> Pak prišel rok 1989….

Najednou bylo možné témer všechno. Navíc přibývá dalších a dalších stylu. V historii architektury pritom vždycky dominoval jediný styl, bylo nemyslitelné, že by byly dva vedle sebe, románský vystrídala gotika, tu renesance. Po baroku prišel klasicismus, pak historismus v 19. století, kdy se razila teorie, že všechno už se vymyslelo. Takže se dělala neogotika, neorenesance, dokonce i neobaroko. Pak se prece jen objevilo neco nového – nastoupila secese. Ve 20. století se to zacalo trošku komplikovat, protože najednou architekti mohli delat v jednom období dum treba i ve stylu historismu, secese nebo moderny. Tu prosadil Kotera, což je taková ta střídmá architektura z režného zdiva a z drsných omítek. Ideální monument z té doby je Mestské muzeum v Hradci Králové. No a pak se ješte objevil kubismus, který vynalezl v architekture Pavel Janák v roce 1911. Nekdy se architekti sami trochu schizofrenicky zabývali ruznými styly. Pak prišel rok 1918 a ješte se to zkomplikovalo, protože se objevil styl art deco a do toho doznívaly všechny ty predválecné styly. Pak prišla avantgardní architektura, neoklasicismus, to byly treba ty ministerské budovy od Engla, od Roitha, areál Emauzy. Stejne pak v tech 60. letech byla možností celá rada a dnes jich je ješte víc. Dnes mužete delat postmodernu, i když ta je pravda trošku vyčpělá. Mužete delat neofunkcionalismus, mužete delat to, cemu se ríká dekonstruktivismus, to je treba Tančící dum Franka Gehryho, nebo to, co delá Zaha Hadid, ale její architektura je natolik výlučná, že se dokonce pro její styl vžil úplne nový název – neofuturismus. Pak je tady ješte high-tech, který delá u nás Eva Jiřičná, organická architektura, tu reprezentoval treba Kaplický. Možností je rada a je v tom cím dál vetší zmatek.

> Ale funguje to, ne?

Já si myslím, že dobre. Je to trošku dukaz té dnešní zmatené spolecnosti, ale i dukaz urcité liberalizace. Architekti mají mnohem vetší svobodu, ale v každém stylu mužete udelat špatnou architekturu, prumernou architekturu a dobrou architekturu. Dokonce uznávám, že i ten socialistický realismus, který nám byl v 50. letech vnucen, dopadl ruzne. Treba hotel International je špatný barák, na druhé strane treba hotel Jalta, protože jej delal špičkový architekt Antonín Tenzer, má svoje kouzlo. Tak to je samozrejme v každém stylu, cili nekdo muže dělat špičkově high-tech a nekdo to delá blbe.

> Mne se zdá, že první republika byla sebevědomé období, ale nedokážu nejak charakterizovat to porevoluční období…

Ono to chce mít vždy odstup. Je potreba mít na vedomí, že stavby jsou casto oceněny až po delší dobe. Já si vzpomínám, že nekteré vzbuzovaly velký odpor verejnosti. Protestovalo se proti novému obchodnímu domu Ješted od Masáka a pak se zase protestovalo proti jeho zbourání. Stejne tak, když se stavel Máj, budil odpor, a dnes je památkově chránený. Cím dál víc je patrné, že vždycky ten styl, který práve skoncil, je jaksi zavržen, aby potom po case byl zase rehabilitovaný.

> Ale i ten socialismus musel mít nejaké osvícené diktátory, když vznikly ty brutalistní stavby typu Federálního shromáždění nebo i Ješted…

Vznik Ještedu je zajímavý. To mi vyprávěl kdysi Hubácek (Karel Hubácek, autor návrhu hotelu a televizního vysílače na Ještedu – pozn. red.). Když vyhorela chata na Ještedu, byla vnitroústavní soutež libereckého Stavoprojektu na novou chatu a soucasne s tím se tam mel postavit nový televizní vysílač a nejaká rozhledna. Úcastníci museli dodržet sedm podmínek. Sranda byla, že Hubácek nedodržel ani jednu. On jediný totiž prišel na to, že se dá umístit vež, hotel s vyhlídkovou restaurací a televizní zázemí do jedné jediné stavby. Porota si uvedomila, že to je geniální nápad, Hubácek tedy vyhrál, i když nesplnil podmínky.

> Forma vyhrává nad obsahem… Spíš jsem chtela ríct, že i z toho socialismu si ty stavby vybavím, vyvolávají ve mne nejaký dojem, ale z toho porevolučního období krome Tancíčího domu a Nového Smíchova me nic nenapadá…

Když budeme mluvit o meznících v architekture, tím Tančící dum je. Za Rakouska to byla Kotěrova budova v Hradci Králové, za první republiky je to, cemu se ríkalo první ceský mrakodrap, dnešní dum odborových svazu. Byla tam první americká klimatizace v Praze, sluneční terasy na streše pro úředníky, meli tam byty, restaurace a kavárny, obchody atd. Takže to na svou dobu byla velmi zásadní budova. Ješte možná významnejší byl ve své dobe o deset let dríve Veletržní palác. Dokonce Le Corbusier, když se v roce 1928 na nej přijel podívat, prý strašne žárlil, protože on vymyslel funkcionalismus, ale sám postavil jen pár rodinných domu a najednou přijel do Prahy a tady videl podle tech svých zásad postavený obrovský barák. Další takovou zásadní stavbou byl Baťův mrakodrap ve Zlíne. Nejenže to byla jedna z nejvyšších budov v Evrope, ale byla tam pojízdná Baťova pracovna ve výtahu, což byl naprosto úžasný nápad. Ale abychom nezapomněli na duchovní stavby, stavěly se krásné moderní kostely. Jeden z nejhezčích je od Plečnika na námestí Jirího z Podebrad, ale byly i funkcionalistické kostely, treba Gočár delal kostel sv. Václava ve Vršovicích. Revolucí v moderním bydlení byly vily Tugendhat v Brne od Miese a Müllerova vila v Praze od Adolfa Loose a Karla Lhoty. My ted asi zase budeme muset mít nejaký časový odstup, abychom ocenili, co z toho, co se postavilo po roce 1990, obstojí a co treba neobstojí.

> Jak si myslíte, že to dopadne?

Já si myslím, že 90. léta nebyla moc dobrá. Co se týče toho Gehryho (Frank O. Gehry, spolu s Vlado Milunicem autor Tančícího domu – pozn. red.), ten dum byl duležitý proto, že to bylo poprvé, kdy sem prišel svetove proslulý architekt a neco tady postavil. Zásadní bylo, že sem prišli zahranicní architekti, bylo jich málo, protože bylo málo mezinárodních souteží, a když už jedna konecne byla na knihovnu, tak to skoncilo, jak to skoncilo. V tomto smeru jsme na tom proti jiným zemím dost špatne. Naštestí to zachraňují soukromí investori, v Praze se vlastne po roce 1989 nepostavila jediná významná verejná budova, snad až na Národní technickou knihovnu v Dejvicích.