Dobré časy industriálu

Jak se mění náš vztah ke starým fabrikám a industriálním památkám? Je současná popularita industriální turistiky marketingovou bublinou, nebo začínáme jinak vnímat své dějiny?

Architekta Jaroslava Fragnera (1898– 1967) si dnes lidé spojují především s poválečnými rekonstrukcemi a dostavbami Betlémské kaple a Karolina, za první republiky ale podle Fragnerových návrhů vyrostlo také několik průmyslových areálů. Slabost pro industriální architekturu po něm zdědil syn Benjamin, který je od roku 2002 ředitelem Výzkumného centra průmyslového dědictví na ČVUT. S kým jiným probrat, jak (a zda vůbec) se mění vztah Čechů ke starým fabrikám i dalším drobnějším industriálním stavbám?

Hodnota industriální minulosti

Stihli už si majitelé uvědomit jejich potenciál, anebo bestie stále vítězí tak jako za socialismu a raného kapitalismu? Jsou příběhy part nadšenců, které zachraňují staré vápenky, pily, nádražní budovy nebo trafostanice pouze plivnutím do moře? Charakterizuje dnešní Česko příběh vzorně zrekonstruovaného lobečského pivovaru, nebo spíše kolejiště nádraží v Praze-Bubnech, které nechal developer preventivně "odblešit" od všeho, co sice tvořilo unikátní genius loci, ale zároveň mu komplikovalo budoucí výstavbu? "Mně se tohle hrozně těžko hodnotí. Při své práci se bohužel většinou setkávám s negativními příklady, neustále musím někoho přesvědčovat o hodnotě industriálních staveb, a to potom člověku situace možná připadá černější, než ve skutečnosti je," přemýšlí Benjamin Fragner. "Co se ale určitě zlepšilo, je informovanost a zájem veřejnosti. Dokonce bych řekl, že je to dnes určitá módní vlna, zaplať pánbů za ni," dodává. Stačí se rozhlédnout po jeho kanceláři na Fakultě architektury a letmo spočítat hřbety v posledních letech vydaných knih o industriální architektuře. Vedle řady průvodců a studií z produkce Výzkumného centra přibývají další knížky odborných institucí i mnoha amatérských nadšenců.

Nenápadný kolorit krajiny

Bez široké základny lidí, kteří starým fabrikám propadli, o víkendech je objíždějí s rodinami, lezou na komíny a pátrají po starých fotkách a plánech v archivech i na internetu, by byla výrazně řidší i on-line mapa Industriální topografie, již Výzkumné centrum vytvořilo. "Je to tak, spolupracujeme s velkým množstvím externistů, u kterých se zájem o konkrétní téma pohybuje až na hraně osobní posedlosti," směje se Fragner. Například příspěvky z oblasti pivovarnictví garantují spolumajitelé Černokosteleckého pivováru, komíny zase sleduje Fragnerův kolega z ČVUT Martin Vonka, který už na vysoké propadl komínolezení (rozhovor s ním si můžete přečíst na straně 18-19). Sám Benjamin Fragner není výjimkou, už od osmdesátých let se toulá po českém venkově a mapuje nejrůznější drobné industriální objekty, třeba nejstarší trafostanice. "Je to zajímavý fenomén, na kterém si uvědomíte, jak silně tyhle drobné stavby dotvářejí kolorit naší krajiny svou typologickou opakovaností, tím, jak jsou všudypřítomné," říká Fragner.
Právě bezejmenné stavby jako Fragnerovy elektrické "kapličky", menší drážní budovy, obecní vodárny a vodárenské věže, cihelny za vesnicí i lokální pivovary, skladištní budovy, opravárenské provozy, rozpadlé vápenky nebo benzinové pumpy jsou v dnešní době těmi nejvíce ohroženými. Hold jim vzdává poslední knižní počin Výzkumného centra s poněkud krkolomným názvem Přehlížené drobné zapomenuté industriální stopy v krajině a sídlech. "Při práci na mapě a s ní spojené databázi, když jsme projížděli český a moravský venkov, jsme si uvědomili, kolik vedle velkých továren v bývalých průmyslových centrech v Praze, na Liberecku, v Ostravě, o kterých se mluví i píše v tisku, existuje přehlížených objektů lokálního významu, které mohou být také ohroženy. Cítili jsme to jako určitý dluh." Za vším hledej peníze Zatímco na venkově většinou scházejí finance na opravy, ve velkých městech je problémem astronomická výše cen pozemků, na nichž průmyslové stavby stojí. Pro toho, kdo směřuje za krátkodobým výtěžkem, jsou budovy nepohodlnou přítěží. "V Brně jdou přesně z tohoto důvodu k zemi pozoruhodné industriální stavby připomínající zaniklý textilní průmysl," uvádí příklad Fragner. V Praze jsou to zas třeba v úvodu zmiňované železniční brownfieldy, v bubenském kolejišti přežila jen památkově chráněná vodárna pro parní lokomotivy, bourat se bude i na Smíchově. "Nedémonizujme ale situaci v Česku, developeři obdobně uvažují v celé Evropě. Vezměte si třeba londýnské doky, které bývaly dávány za vzor. Když se na věc podíváte důkladněji, zjistíte, že i tam byla převážná část industriálních budov, skladů, dílen a továren zbořena a zůstalo jen pár ohnisek," upozorňuje Fragner. I u nás podle něj přibývá developerů, kteří si uvědomují, že zachování části historických budov může být docela dobrý byznys. "Bývá to sice zpočátku složitější a nákladnější, ale v dlouhodobější perspektivě se to i komerčně vyplatí, uchovávají specifický charakter, kterým se čtvrť odlišuje od jiných míst. Sleduji určitý posun, i když za mě se toho zachovalo málo, hodně staveb dostalo na frak." Zbavit se té "ostudy" Problém českého industriálu spočívá také v tom, že se mnoho továren po roce 1989 stalo předmětem majetkových spekulací. Zastavila se v nich výroba a po třiceti letech chátrání jsou de facto nad hrobem. Pak stačí, aby přišel nějaký aktivní komunální politik a nasliboval, že obec "té ostudy" zbaví. Co se podle Fragnera naopak zlepšilo – a to i ve srovnání s mnohými západoevropskými zeměmi –, je institucionální váha jeho tématu. Vzhledem k tomu že stát spolufinancuje výzkum průmyslového dědictví, nelze tak lehce bagatelizovat jeho výsledky. Sám Fragner se díky svému působení ve Výzkumném centru průmyslového dědictví dostal do komise, která se zabývá prohlašováním kulturních památek. "Snažím se tam lobbovat za industriální objekty," usmívá se Fragner, ale hned dodává, že všechny stavby jistě chránit nelze. Změna se musí odehrát v hlavách jejich majitelů. Ta nepřijde ze dne na den, takže návštěvu těch nejohroženějších industriálních památek by člověk neměl zbytečně odkládat.

Benjamin Fragner český historik architektury a industriální archeolog, jeden ze tří synů významného architekta Jaroslava Fragnera a jeho manželky, herečky a fotografky Věry Gabrielové. Je kurátorem, organizátorem a spoluautorem řady odborných akcí a výstav. Zabývá se dějinami techniky a teorií architektury a urbanismu.