Kutilové 21. století

K pájkám, šroubovákům a svěrákům přibrali 3D tiskárny, lasery i umělou inteligenci. Při výrobě vychytávek se nezavírají v garážích, ale scházejí v makerspacech. "Hračičkové" 21. století. Moderní kutilství zažívá boom a některé nápady se časem změní v prosperující byznys.

Pracuje s neuvěřitelnou přesností a téměř potichu. Pečlivě nanáší tenké vrstvy roztaveného modrého plastu jednu na druhou a ty se postupně mění ve figurku ze hry člověče, nezlob se. Okolní 3D tiskárny rovněž nezahálejí. Jedna z nich právě vytváří sošku zlatého vepře, jiná sofistikované součástky, které poslouží k výrobě další 3D tiskárny. "Dokonalá věc, jde na ní vytisknout snad všechno, na co si vzpomenete," vypráví mladík Jan s nefalšovaným kutilským zápalem v očích a dodává: "3D tisk je jeden z nejvýraznějších nástrojů moderního kutilství. Něco mezi pájkou a počítačem."
Procházíme prostorami pražského PrusaLabu, jenom pár dní starou a s 350 metry
čtverečními největší otevřenou kutilskou dílnou v Česku. O pár metrů dál míjíme profesionální lasery, frézy, soustruhy, routery nebo vakuové lisy. Špičkové vybavení připomínající zázemí specializované technologické společnosti je tady k dispozici široké veřejnosti. Každému, koho baví kutění, pokusy s moderními technologiemi nebo si chce prostě jenom vysoustružit zlomenou nohu od kuchyňské židle. "Celý nápad vychází z mé osobní zkušenosti. Když jsem jako devatenáctiletý propadl hardwaru a začal s ním všelijak experimentovat, brzy jsem narazil na jeden zásadní problém: neměl jsem potřebné vybavení a vše si musel kupovat, což bylo hodně nákladné," popisuje majitel dílny Josef Průša.
Také on začínal jako kutil a jeho příběh potvrzuje, že s trochou štěstí, nadání a vytrvalosti lze domácí pokusy změnit v úspěšný byznys. Od spojování elektrických obvodů pájkou to za osm let dotáhl do pozice jednoho z největších světových výrobců 3D tiskáren. V minulém roce dosáhla jeho společnost Prusa Research příjmů ve výši 721 milionů korun a byla vyhlášena devátou nejrychleji rostoucí technologickou firmou v Evropě, na Blízkém a Středním východě a v Africe. "Do naší dílny může přijít kdokoli a hrát si zde s profesionálními nástroji, ke kterým by se běžně nedostal," vypráví osmadvacetiletý Průša a dodává, že experimenty s elektronikou ho stále fascinují. "Obecně je mi sympatická jakákoli rukodělná činnost. V dnešní době, kdy se dá skoro všechno koupit, si lidí, kteří něco vymyslí a pak sami udělají, vážím." Také proto se rozhodl pomoci uspořádat v Čechách historicky první ročník festivalu Maker Faire, celosvětově nejznámějšího setkání kutilů, bastlířů, modelářů a všech, kteří rádi experimentují a vytvářejí nové věci (viz Vzduchové dělo, roboti i světelná show).

Trochu jiné fitko

Otevřených dílen, kde se mohou kutilové scházet a pracovat, v Česku za poslední dobu rychle přibývá. Mnohdy se nazývají anglickým termínem makerspace, jenž vyjadřuje prostor pro tvoření. Jejich návštěvníci jsou označováni jako makeři. "Je to mladé slovo s relativně širokým významem. Vejde se do něj nejen kutil a bastlíř, ale také inovátor, modelář, experimentátor, vynálezce, hračička. Může to být kluk i holka a zabývá se nejen technikou, ale klidně pracuje s textilem, sklem, papírem nebo třeba s jídlem," přibližuje Jiří Zemánek, propagátor novodobého kutilství a vyučující na katedře řídicí techniky Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze.
Makerspacy nabízejí uživatelům vedle potřebného prostoru také odpovídající náčiní – od obyčejných šroubováků, kladiv, pájek či svěráků až po náročnější a drahé stroje typu laserů nebo fréz. Mnohdy pořádají i různá odborná školení či tematické workshopy, na nichž se mohou návštěvníci naučit konkrétní pracovní postupy nebo technologie a poté je v praxi využít. Nabídka je široká: od šití a pájení přes výuku truhlářských či kovářských technik až po programování či tvorbu robota s umělou inteligencí. "Když provázím návštěvníky našimi dílnami, na rovinu říkám, že jsme prostor, kde můžou prášit, smrdět a dělat hluk. A o to při většině úkonů spojených s tvořením, ať už děláte se dřevem, nebo kovem, právě jde," říká Jan Honomichl, vedoucí plzeňského Makerspace DEPO 2015.
Vyučený umělecký kovář přirovnává otevřené dílny k fitness centrům pro kutily: v obou případech jde o veřejně přístupný, stroji vybavený prostor, který lze po zaplacení členského poplatku navštěvovat a náčiní využívat. A stejně jako vás ve fitku před použitím náročnějších strojů zaškolí trenér, také v makerspacu absolvujete před prací se složitějším vybavením potřebný výklad. Poplatky za členství závisejí na strojích, jež chce zájemce používat,
a času, který plánuje v dílně strávit. Například v PrusaLabu vyjde měsíční členství na 700 korun, studenti platí polovinu. Za tuto cenu získá člen 24 hodin tiskového času na 3D tiskárnách a dvakrát 15 minut práce na laseru. Menší nástroje, jako jsou například pájky či horkovzdušné pistole, mohou členové využívat bez omezení. V DEPO 2015 stojí roční členství 900 korun
a zahrnuje povinné bezpečnostní školení, čtyři úvodní hodiny v dílně (pro studenty či seniory osm hodin), šatny, konzultaci s mistrem a materiál. Každá další hodina přijde na 50 korun. "Zájemci k nám stále přicházejí, a nově tak nabízíme i workshopy pro rodiče s dětmi v našem řemeslném ateliéru. Jde o prostor, který je vybaven jen bezpečným ručním a bateriovým nářadím. Program probíhá pod vedením naší mistrové a můžete si zde vyrobit různé drobnosti," přibližuje Honomichl.
Od klasického kutění v garáži či sklepě se otevřené dílny liší ještě v jedné věci. Snaží se okolo sebe vytvořit komunitu, jejíž členové se budou scházet, radit si a diskutovat své nápady. Honomichl podotýká, že čas společně strávený v dílně je lákavý pro mladou i starší generaci, pro úspěšné podnikatele či manažery, muže i ženy. "Ty u nás rozhodně nejsou výjimkou a řekl bych, že se možná pouštějí do smělejších kutilských projektů než muži."

Já na tom dělám

Kutilství v jedenadvacátém století je však založeno nejen na používání nejmodernějších technologií – stále ještě se najdou lidé nacházející zábavu ve využívání osvědčených a desítkami let prověřených postupů. A rovněž tací, kteří chtějí zkušenosti ze stovek hodin strávených v dílně nebo sháněním materiálu předat dál. Právě vychovávání nových kutilů a ukázky starých technik v novém kabátě jsou motivací pro Františka Hanfa ze spolku Já na tom dělám. Další výzvou je ukázat v rámci tvůrčích dílen, že není nutné jen sedět za počítačem a věnovat se virtuálnímu světu. "Každé dítě umí ovládat tablet, ale někdy ani jeho otec neumí doma nic opravit. Lidé nejsou zvyklí tvořit rukama. My se jim snažíme ukazovat, jak na to. Navíc se snažíme posouvat klasické kutilství na vyšší úroveň," vysvětluje jeden ze zakladatelů spolku.
Má na mysli výrobu nových věcí z materiálů, které již svému účelu posloužily a měly by být vyhozeny (takzvanou upcyklaci). V celkem širokém portfoliu výrobků nechybějí peněženky ze starých audiokazet, poznámkové bloky z disket nebo opasky vyřezané ze starých pneumatik, za jejichž ekologickou likvidaci by jinak předchozí majitel musel zaplatit. Právě konstantní přísun odpadového materiálu a nadšení z vlastního výrobku jsou hlavní předpoklady pro úspěšné absolvování tvůrčí dílny. Na ní se účastník seznámí s postupem a základními technikami, jež jsou potřebné ke vzniku zcela nové věci. "Předělávat odpad na něco užitečného je pro nás nejsilnější motivací. Snažíme se tuhle myšlenku přenést i na naše návštěvníky. Provedeme je celým postupem a předáme naše know-how. Když se jim všechno podaří, mají k finálnímu výrobku vztah a to je pro ně ta přidaná hodnota," pokračuje Hanf, který svůj spolek založil tak trochu náhodou po hodnocení úspěchu vánočních dárků. Nápady na ně, jejich provedení i potěšení obdarovaných konzultoval se svým blízkým přítelem. Výsledkem byl vznik kutilského projektu, přičemž prvními výrobky byly náušnice z desetníků. Přes díly nábytku, kazetové peněženky a disketové bloky se dostali třeba až k falešným sejfům do knihovny vyrobeným ze starých knížek.
Inspirují se v zahraničí i od jednotlivých návštěvníků dílen, kteří často přicházejí s vlastními nápady na zdokonalování různých výrobků. Jinak tomu není ani v případě tašek a batohů vytvořených z použitých a vyhozených textilních bannerů. Dalo by se říct, že v poslední době jde o jednu z nejoblíbenějších tvůrčích dílen. O materiál prý není nouze: samy firmy se ozývají a bannery nabízejí. "Pozvali si nás na akci, již pořádala Praha 4, abychom udělali workshop věnovaný šití. Dají nám svoje odpadky a návštěvníci si z nich ušijí vlastní tašky. Je to pro všechny výhodná situace. Horší je to s jinými materiály. Staré kazety a diskety chodím občas nakupovat na bleší trh. Čím větší specifikace, tím složitější je materiály sehnat. Občas ulovím na internetu i nějaký poklad, například osmipalcové diskety. Ty jsem sehnal jednou za pět let," popisuje Hanf.

Kreativita do škol

Skrze spojení s většími organizacemi se o menších projektech, jako je Já na tom dělám, dozvídají noví lidé. Stále více jich navštěvuje i kreativní dílny a účastní se třeba akcí na firemních večírcích. Také díky tomu mají autoři projektu možnost expandovat a vymýšlet stále nové produkty a cesty, kterými by se chtěli ubírat. Jednou z nich je i cílený rozvoj kreativity a ruční práce na základních školách.
"Poskytování služeb pro komerční sféru nám zajistí finance, abychom se mohli vrhnout na projekt vzdělávání a edukace na školách. Nejpozději do dvou let bychom se chtěli dostat do fáze, kdy si na jedno pololetí vybereme školu a tam budeme každý týden jednu třídu učit kutit," vysvětluje František Hanf. V dětech by tímto způsobem rád vzbudil zájem o ruční práci. A také odvahu, zvídavost, snahu zdokonalovat se i za cenu toho, že se výrobky nemusejí napoprvé podařit a cesta k nim může být složitější. Základem je však nemít strach. "Dokonce ukazuji na dílnách lidem svou první peněženku z audiokazety, jež nebyla úplně povedená, aby viděli, že není čeho se bát," uzavírá Hanf.

---

Vzduchové dělo, roboti i světelná show

Největší světová přehlídka inovací a kreativity Prague Maker Faire se uskuteční 23. a 24. června v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti. K vidění tam budou jezdící i kreslící roboti, drony, svítící interaktivní objekty, šperky, hračky, dekorace, parní stroje ze skla, 3D tištěné objekty od modelu srdce po funkční modely letadel a ponorek a mnoho dalšího. Vystavovat budou jednotlivci, ale také školy, kluby a spolky. Představí se rovněž otevřené dílny a návštěvníky čekají tematické přednášky a vstoupení jako vědecké experimenty či světelné show. K vidění bude také největší vzduchové dělo na světě.

Češi jsou šikovní, ale uzavření

Vynikáme v improvizaci a vystačíme si s málem. "Na druhou stranu se svými projekty tolik nechlubíme," říká propagátor kutilství a kreativity JIŘÍ ZEMÁNEK z Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze.

- Vzpomínáte si na svůj první kutilský výtvor?

Jeden z prvních kontaktů s elektřinou proběhl v útlém dětství, když jsem připojil motorek určený na plochou baterii do zásuvky. Drátky jsem na motorku držel holýma rukama a výsledek asi uhádnete… motorek se neroztočil. Později následovala odposlouchávací zařízení, různá blikátka, laserový projektor a podobně.

- Čím je typický moderní kutil?

Vidím ho jako člověka, jehož baví tvořit, má kreativní duši a zajímají ho nové technologie. Chce vědět, jak věci fungují, rozebírá je a upravuje. Využívá digitální výrobu, kdy stačí udělat návrh fyzického objektu v počítači a o výrobu se více či méně postará sám stroj – populárním příkladem jsou 3D tiskárny. Rád se se svým výtvorem pochlubí, sdílí s ostatními, co se naučil, a baví ho učit se nové věci. Když nemá svoji dílnu, využívá nějakou sdílenou nebo otevřenou. Zapálený maker někdy promění svou vášeň v podnikání třeba díky nějakému crowdfundingovému serveru, přes který získá finance na rozjezd.

- Proč se v době, kdy si můžeme téměř všechno koupit, věnovat kutilství?

Protože je to zábava. Přeměnit nápad ve skutečnost je radost a přináší to zvláštní uspokojení. Můžete dát průchod své fantazii, vyrobit si něco, co nikdo jiný nemá, přizpůsobit si věci podle sebe, a ještě se při tom hodně naučit. Skoro bych řekl, že tvořivost je takové přirozené lidské nutkání. Díky větší dostupnosti věcí odpadla motivace něco vyrábět, protože to nemůžete sehnat. Na druhou stranu jsou na trhu skvělé věci, ze kterých můžete stavět, třeba různé programovatelné řídicí desky, barevné LED pásky, serva, bezdrátové moduly, vodivé nitě... Navíc je na internetu k dispozici spousta návodů, výukových videí a návrhových programů. Podle mě nikdy nebylo snazší začít něco vyrábět.

- Vyučujete na katedře řídicí techniky FEL ČVUT. Jaký vztah mají studenti k vymýšlení a realizaci vlastních nápadů?

Přijde mi škoda, že mnoho z nich se k realizaci nějakého svého nápadu dostane až na vysoké škole. Projektově orientovaná výuka by měla být na základních a středních školách základ, protože nejlépe se učíte, když pracujete na něčem reálném. Ideálně na něčem, co vás baví a zajímá. Studenti často přicházejí bez praktických dovedností a nemají zkušenosti s tím, jak si práci rozvrhnout a dotáhnout do konce. To ale samozřejmě neplatí pro všechny.

- Liší se pojetí kutilství v Česku a v zahraničí?

Nedávno jsem se o tom bavil s jedním Američanem, jenž žil také v Dánsku a nyní bydlí v Čechách. Jeho postřeh byl, že i když tu kutilství má tradici, lidé nejsou tolik zvyklí z toho dělat podnikání. Z mého pozorování jsou Češi dobří v improvizaci, umějí si poradit a vystačit s tím, co je. Na druhou stranu jsme trochu uzavření a svými projekty se tolik nechlubíme. Věřím ale, že se to bude měnit a že je v Češích kreativní potenciál, který se naplno ještě ukáže.