Vysoká studijní úmrtnost trápí studenty, zatěžuje stát a brzdí ekonomiku. Školy si však stále hýčkají talenty – přestože se jich ke státnicím mnoho nedostane.
Téměř 60 procent pokusů vystudovat bakalářský obor v Česku končí neúspěchem. Podíl neúspěšných studií navíc už druhé desetiletí roste. V imatrikulačním ročníku 2001 – jednom z prvních, který měl možnost hlásit se na bakaláře – předčasně skončilo přes 40 procent pokusů získat bakalářský titul. O deset let později to bylo 55 procent a nezdá se, že by se růst studijní neúspěšnosti měl zastavit.
Na technických školách je navíc číslo podstatně vyšší: rekordmankou je Technická fakulta České zemědělské univerzity s devadesátiprocentní studijní neúspěšností.
„Studium na Technické fakultě je náročné a úspěšně ho dokončí pouze ti studenti, kteří jsou ochotni se učit novým věcem a mají schopnost technického uvažování,“ vysvětluje tamější proděkan pro studium Zdeněk Aleš. „Na druhou stranu nezaměstnanost našich absolventů je oproti ostatním vysokým školám velice nízká a na trhu práce je po nich vysoká poptávka.“
Problém vidí v tom, jací studenti na školu přicházejí.
„Úroveň vzdělání nových studentů vykazuje značný rozptyl, a proto se snažíme zvyšovat úspěšnost studia v prvních semestrech organizováním vyrovnávacích kurzů, které pomáhají hůře připraveným studentům zvládnout požadovanou látku,“ dodává.
„Tvrdit, že všichni neúspěšní studenti jsou hloupí, líní nebo ‚na studium nemají‘, je extrémně zjednodušující,“ myslí si Šimon Stiburek, bývalý analytik ministerstva školství a spoluautor loni vydané publikace Studijní neúspěšnost na vysokých školách. „Schopnosti a kompetence získané v předchozím vzdělávání jsou samozřejmě jeden z velmi důležitých faktorů, ale zároveň školy opouští spousta velmi inteligentních, talentovaných a ambiciózních mladých lidí, kteří jsou nespokojení s tím, co škola nabízí, necítí se dobře v jejím prostředí nebo mají pocit, že jsou nuceni se učit nesmysly,“ nabízí další z možných scénářů Stiburek. „Může za ni především nesoulad představ a očekávání od studia a jeho skutečné podoby.“
„Vyrovnávací kurzy jsou smyslupné opatření, ale jejich dopad bude omezený, dokud se školy nenaučí lépe pracovat s motivací studentů,“ tvrdí Stiburek.
Nedokončená studia představují mimo samotné studenty problém pro stát, který řadu z nich dotuje zbytečně; absolventi chybí také ekonomice. Zaměstnavatelé se přitom často shánějí právě po studentech oborů s nejvyšší neúspěšností.
„Končí se v prvním roce, ne u státnic, jak si myslí akademici“
Studentů, kteří bakaláře nedokončí, je méně; zatímco neúspěšných studií je téměř 60 procent, neúspěšných studentů „jen“ kolem 40 procent. Ukončené studium totiž často neznamená definitivní konec vysokoškolského vzdělávání, častěji jde o přechod na jiný obor nebo jinou školu.
„Velká část odchodů je takzvanou odloženou volbou, kdy studenti nastoupili do více studií a jedno z nich opustí,“ vysvětlují autoři zmíněné publikace. „Může za ni především nesoulad představ a očekávání od studia a jeho skutečné podoby.“
Podle Stiburka navíc školy často využívají první ročník jako prodloužené přijímací řízení.
„Přijímací zkoušky, pokud vůbec nějaké dělají, použijí jen jako hrubé síto a studenty často protřídí třeba na konci prváku. Tím opět přispívají k nízké efektivitě systému. Student zjistí až po roce, že ho vlastně škola nechtěla,“ doplňuje Stiburek.
Hypotézu o odložené volbě na straně studentů i prodlouženém přijímacím řízení na straně školy podporují také data o tom, kdy studenti školu ukončí. Většina studií napříč univerzitami, fakultami i obory se uzavře v prvním ročníku. Zásadní roli nemá ani obtížnost samotného přijímacího řízení.
„Studijní neúspěšnost se soustředí do prvního ročníku jak v oborech, pro které je typická velká otevřenost k uchazečům a přísné zkoušky v nižších ročnících nahrazujících přijímací řízení, tak v oborech, které jsou na vstupu poměrně selektivní,“ upozorňuje publikace. „Koneckonců, obdobné rozložení neúspěšnosti můžeme pozorovat u prestižních a výběrových dlouhých magisterských oborů v právu a lékařství. Není tedy možné vypozorovat přímou obecnou závislost mezi selektivitou přijímacího řízení a distribucí neúspěšnosti do jednotlivých let.“
„Koncentrace neúspěšnosti do prvního ročníku je často v přímém rozporu s intuicí mnoha akademických hodnostářů i odborníků zabývajících se vysokým školstvím,“ dodávají autoři. „Řada z nich se naopak domnívá, že neúspěšnost se soustředí v posledních ročnících studia, v bodě, kdy studenti musejí splnit dříve odložené studijní povinnosti, napsat závěrečnou práci a složit státní závěrečné zkoušky. Data ale žádný takový vývoj nepotvrzují. Studijní neúspěšnost ve třetích a čtvrtých ročnících bakalářského studia je ve srovnání s prvním a druhým ročníkem zanedbatelná.“
Technické školy: mezi devadesáti a čtyřiceti procenty neúspěšnosti
Mimořádně vysokou neúspěšnost v prvním ročníku má například Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská Českého vysokého učení technického. Téměř 80 procent započatých studií skončí v prvním ročníku, necelých 10 procent v následujících letech.
„Naše fakulta je náročná,“ obhajuje neúspěšnost Šárka Salačová ze zmíněné školy. „Nejedná se však ani tak o náročnost z hlediska probírané látky jako spíše o nároky na vlastní disciplínu. Pokud chcete věcem porozumět, potřebujete čas. To se však studentům těžko vysvětluje, když vidí své spolužáky z jiných škol, kterým stačí podívat se na celosemestrální učivo sotva tři dny před zkouškou. Mnohé studenty to odradí. Benefit kvalitní práce a jistoty uplatnění po absolutoriu je pro řadu studentů velmi vzdálený oproti nabyté svobodě po přísnosti středních škol.“
Na opačném konci je Fakulta informačních technologií Vysokého učení technického v Brně. Jako jediná z technických škol s výjimkou studia architektury má studijní neúspěšnost pod padesáti procenty.
„To nejpřísnější síto nastavujeme již v počátku, nikoliv v průběhu studia,“ říká Bohuslav Křena, fakultní proděkan pro efektivitu a akademické záležitosti. „Není naší strategií ani zájmem přijmout maximum studentů a až v průběhu studia zjišťovat, kteří z nich na něj skutečně mají. Navíc to k nám je blízko ze Slovenska, můžeme si tak vybírat mezi těmi nejlepšími z obou zemí.“
Dalším důvodem pro zanechání studia je – v IT oborech běžný – částečný nebo úplný přechod do zaměstnání. „Studentům jsme vyšli vstříc tím, že mají dostatek studijních materiálů a také mohou některé přednášky sledovat online nebo ze záznamu,“ jmenuje vstřícné kroky.
Porovnání se světem potvrzuje problémy českých bakalářů
Vysokou neúspěšností v Česku trpí hlavně bakalářské obory. Na pětiletých nebo obdobných magisterských studiích je nižší. Za rozdíl může zejména jiná oborová struktura „dlouhých“ magistrů – jde obvykle o výběrovější studia medicíny, práva nebo psychologie. Bakalářů je zároveň přibližně desetkrát víc než studentů v dlouhých magisterských studiích, proto je právě jejich neúspěšnost závažnější.
Navazující „krátké“ magisterské studium následuje po úspěšném absolvování bakaláře, a má tak úspěšnost poměrně vysokou. Naopak nejnižší úspěšnost mají doktorské programy. U nich jsou ale příčiny jiné – spíš než motivace a schopnosti studentů hrají roli nízké příjmy a tlak na učení, kvůli kterým mají doktorandi méně prostoru na vědeckou práci.
Problém s českými bakaláři potvrzuje také mezinárodní srovnání: u nás opouštějí studium podstatně častěji, než je obvyklé ve vyspělých zemích. Srovnání s výběrem zemí OECD nás řadí vedle Estonska a Švédska k zemím s nejvyšší studijní neúspěšností. Ukazují to data o imatrikulačním ročníku 2013. Studenti v tomto ročníku by letos o dva roky překročili standardní dobu studia a můžeme tak předpokládat, že čísla už se nebudou příliš měnit.
Technické obory mají úmrtnost přes 60 procent, psychologie pod 15 procent
Data o studijní úmrtnosti sice umožňují srovnání univerzit, to by ale nedávalo smysl: největší rozdíly jsou mezi obory a u univerzit tak záleží hlavně na oborové struktuře. Podle publikace, která se zabývá studijní neúspěšností, mají nejvyšší neúspěšnost – kolem 60 procent – technické, přírodovědné a zemědělské bakalářské obory. Humanitní a ekonomické obory se pohybují mezi 40 a 50 procenty, ve zdravotnických, právních, pedagogických a uměleckých oborech je neúspěšnost kolem 30 procent; zdaleka nejnižší je s 15 procenty u studentů psychologie.
Zajímavější je proto ukazovat neúspěšnost fakult v rámci jedné vysoké školy. Například u Univerzity Karlovy mají nejnižší neúspěšnost lékařské fakulty, nejvyšší předvídatelně Matematicko-fyzikální fakulta a poněkud překvapivě také Fakulta humanitních studií.
Škola, které se i mezi jejími studenty přezdívá fakulta hledající smysl, trpí právě zmiňovanou odloženou volbou: široký profil fakulty přiláká spousty nerozhodnutých studentů, kteří nevědí, co vlastně chtějí studovat. Velká část z nich se teprve na škole rozhodne odejít jinam: v prvním roce skončí polovina zdejších studií.
Nejvíce vypovídá srovnání fakult stejného zaměření napříč univerzitami. Vedle porovnání technických oborů, které najdete výše, má zajímavé výsledky také například srovnání pedagogických fakult.
Neúspěšnost přes 60 procent u liberecké univerzity je mezi netechnickými obory neobvykle vysoká. Na druhé straně z porovnání vybočuje soukromá Univerzita Jana Amose Komenského s třikrát menším podílem ukončených studií.
„Nejsme tradiční kamenná univerzita,“ obhajuje vysoká čísla tisková mluvčí školy Barbora Jónová. „O to víc musíme a také chceme svou prestiž stále dokazovat, a to i náročností studia. Přísné nároky a standardní kritéria jsou pak možné příčiny, proč někteří školu nezvládnou dokončit. Pokud bychom z kvality absolventů měli slevit ve prospěch vyšší úspěšnosti, v budoucnu by se to mohlo obrátit proti nám.“
Jónová nastiňuje, jak se jednotlivé fakulty snaží zvyšovat úspěšnost studentů přes přísnější režim: například menší volnost v prvním ročníku, součástí je i povinná účast na přednáškách. „Ve vyšších ročnících pak přidání druhého opravného termínu státních závěrečných zkoušek nebo úprava poplatků za překročení délky studia. Nabízíme také studijní pomoc odborně méně zdatným, ale dostatečně motivovaným studentům,“ vysvětluje Jónová.
„Řada akademiků v Česku, ale i v okolních zemích, vnímá studijní neúspěšnost jako důkaz kvality – čím víc studentů vyhodíme, tím lepší musí být ti, kdo úspěšně dostudují,“ zmiňuje analytik Šimon Stiburek. „Jako by si mysleli, že když vyhodí úplně všechny, stanou se nejlepší univerzitou světa. Nejlepší světové univerzity se ale vysokou neúspěšností nechlubí, naopak – Oxford, Cambridge i Harvard vnímají neúspěch nejméně z poloviny jako selhání školy a svou kvalitu vidí v tom, že udělají všechno proto, aby každého studenta naučily všechno, co k úspěšnému dostudování potřebuje,“ vzpomíná Stiburek prestižní světové univerzitní adresy.
Elitní absolventi? Spíš je důležité, aby odcházející uměli víc, než když přišli.
„Tradičně se mělo za to, že uchazeč o vysokou školu – a potažmo student vysoké školy – je dospělý člověk a je jen na něm, jak ke svému studiu přistoupí,“ shrnuje publikace Studijní neúspěšnost na vysokých školách svoje zjištění. „To do velké míry platí dodnes. Ke zrání osobnosti přispívá, pokud člověk trochu experimentuje a zároveň si nese důsledky tohoto experimentování. Nevhodný výběr školy, tedy ‚nepodařený experiment‘, nemusí být nutně ztracený čas. Může jít o příležitost poznat lépe sám sebe.“
Zároveň ale dodává, že takové experimentování je drahé, mělo by zčásti probíhat ještě na střední škole a má efekt pouze tehdy, když školy s motivací studentů pracují a poskytují jim dostatek informací před zahájením studia.
„První ročníky by měly být v centru pozornosti výzkumníků, vysokoškolských institucí i tvůrců politik,“ vzkazují autoři studie. „Měli bychom se snažit zjistit, jaká je zkušenost studentů právě v prvním ročníku, jací studenti z něj odcházejí, z jakých důvodů a nakolik může být tento vývoj ovlivněn národní politikou nebo opatřeními na úrovni jednotlivých vysokých škol, fakult, kateder a předmětů.“
Vedle samotného vzdělávání to znamená věnovat se také sociálnímu prostředí. Podpora spolužáků je důležitá například pro ty, jejichž rodiče sami vysokou školu nemají a hůř tak hledají motivaci v rodině. Studijní neúspěšnost je vyšší mezi sociálně znevýhodněnými a brání sociální mobilitě.
„Je čím dál větší propast mezi tím, co studenti chtějí, a co jim školy nabízejí,“ dodává za autory publikace Šimon Stiburek. „Školy už se naučily občas se zeptat studentů na jejich očekávání, ale neumí s ním zatím moc pracovat. Dřív školy odchody studentů tolik netrápily, teď je ohrožují: na školy nastupují slabší ročníky a ty tak nechtějí studenty vyhazovat i kvůli penězům.“
Školy tak teď řeší střet mezi dvěma přístupy.
„V klasickém elitním pojetí je pro školu klíčová kvalita absolventů, nikoliv jejich množství. Moderní pojetí říká, že je důležité, aby absolventi uměli víc, než když přišli. Ptá se, jestli jsou peníze vložené do vzdělávání efektivně využité. A to v Česku, kde je trh hladový po absolventech napříč obory, zatím spíš nejsou,“ uzavírá Stiburek.