CO PŘINESOU NOVÉ OBLASTI STAVĚNÍ

Dejvice jsou příjemná rezidenční čtvrť, trochu staromódní, ale možná právě v tom je její půvab. Antonín Engel ji navrhl ve středních výškách, nepočítal s tím, že by severně od Hradu měla být nějaká vyšší stavba. Dokonce v roce 1955, kdy se uvažovalo o stavbě Ústředního domu armády, proti věži, která byla obsažena ve všech soutěžních návrzích, vehementně protestoval. A ve stejné době stavěná věž hotelu Internacional se raději odsunula dolů, do Podbaby, sice ne úplně do údolí, ale tak, že Dejvice nenarušuje.
Doby se ovšem mění. Regulace z 20. let už není brána za závažnou, naše doba je dynamičtější, nepotrpí si ani na klidnou siluetu. Ostatně s tím, že Dejvice se promění, musel architekt urbanismu počítat už ve chvíli, kdy je určil za místo univerzitního kampusu Českého vysokého učení technického. Studentský živel je neklidný… Engelovy klasické fakulty jsou sice důstojné a ve výškách, jež sám určil, ovšem již první novostavba, která sem vstoupila na sklonku 50. let, byla jiná. Fakulty strojní a elektrotechnickou vytáhli František Čermák a Gustav Paul přece jen výš, těch 7 a 10 podlaží už nad okolní zástavbou lehce vystupuje. Ale na hřebínkovém půdorysu do široka rozložené rozhodně svou výšku neukazují jako dominantní. To Stavební fakulta od stejných architektů přece jen vystoupala výš, ale zase se drží v pozadí. Když se stavěly první nové fakulty, přidala se k nim v uliční řadě třídy Jugoslávských partyzánů menza. Rozdělená jako by do dvou pavilonů, které zvýrazňoval modrý keramický obklad, jen málokdo si uvědomoval, jak je dlouhá. V kampusu byla později postavena menza druhá, ta první dala část svých prostor výuce a také obchodu a spěla k potřebě zásadní rekonstrukce. Té se dočkala, ale možná jinak, než by si její autoři představovali.
Technické obory jsou dnes mnohem rozsáhlejší, než tomu bylo v době zakládání kampusu nebo v období, kdy byly dostavovány další fakulty. Potřebují dnes větší a bohatší vybavení – a v neposlední řadě lákají stále více a více studentů, či spíše je potřebují a k tomu hledají také cesty, jak je získat. Nová zajímavě řešená a uspořádaná, skvěle vybavená pracoviště a studijní místa se dnes považují za samozřejmost. Prostor dejvického kampusu však již je naplněn (tedy prázdná zůstává nejdůležitější parcela na Vítězném náměstí, ale snad je i dobře, že se do ní zatím nikdo nechce pustit), a tak se muselo hledat v existujících stavbách. Volba padla na původní menzu. Nebyla však zbourána, natolik už byla její architektura vrostlá do tváře Dejvic, že zůstala zachována – byť možná nečekaně. Je obestavěna snad ve všech směrech – rozšířila se směrem k jihu, směrem k západu, vyrostla o několik pater do výšky a rozšířila se i do ulice. Sice jen o malý kus, do něhož se vešlo evakuační schodiště, jež je od ulice odděleno jen skleněnou stěnou – za ní jsou původní modré stěny menzy stále čitelné.
Dlouhá stavba je proložena lomenými chodbami, uvnitř nabízí kromě učeben a pracoven také nečekaná vnitřní atria – haly až slavnostního charakteru, byť jejich účel je prvotně relaxační.
Asi nejvýraznější část nové budovy však nepatří novému Českému institutu informatiky, robotiky a kybernetiky. Na jejím jižním konci se vztyčila nová věž, ohlašující se přímo v srdci Dejvic, vstupující výrazně do siluety Vítězného náměstí. Věž je jakoby nárožní nástavbou, v dolních patrech ji rozehrály vystupující a zasunuté objemy. A právě vzhled věže dává najevo, že historickému typu staveb a stavění odzvonilo. Že budovy budoucnosti – a tam se rektorát ČVUT, jenž právě zde našel nové sídlo – hlásí, budou vypadat jinak. Už ne jen klasická stěna s okny, už ani ne dnes již také klasická stěna s lehkou zavěšenou fasádou. Základem je sice celoskleněná fasáda, ale víme již, že v našich klimatických podmínkách to není nejvhodnější řešení. Víme, že neodpovídá potřebám na pohodu vnitřního prostředí, leda za cenu neustálého upravování vnitřní teploty s velkou spotřebou energie. Tady je celoskleněná fasáda zabalená do membránové fólie, jež udržuje potřebnou teplotu uvnitř budovy. A protože všichni víme, že při balení čehokoli jen zřídka udržíme pro fólii jeden směr, i tady je fólie jako by se namotávající s mírnou odchylkou od směru hlavní konstrukce. Je v tom napětí, je v tom neklid, je v tom někde ukrytá probíhající proměna – vskutku to směřuje do jiných oblastí stavění.
A menza – menza se právě obnovuje aspoň v jedné části. Pokud bychom se ptali, proč nebyla otevřena ve stejnou chvíli jako téměř celá budova, dostali bychom se k úvahám o podmínkách dotací – a to sem nepatří. Uplyne jen krátká doba a stavba bude celá, bude spojovat původní a nové funkce, bude připomínat, jak to vypadalo, a směrovat jasně do budoucna.