Je to smutné bilancování. Od železničního neštěstí u Studénky uplyne letos v srpnu deset dlouhých let a konečné soudní rozhodnutí nikde. Vyšetřovalo se skoro tři roky a pak se věcí nekonečně dlouho zabýval Okresní soud v Novém Jičíně, aby vyšetřování doplnil o četné znalecké posudky.
Kéž by se alespoň mohlo říci, že justiční stroj pracoval sice hodně pomalu, ale důkladně. Žel, bylo to opět jinak. Soud měl od počátku vyjádření znalce nad jiné povolaného prof. ing. Milana Holického z Kloknerova ústavu ČVUT Praha, že příčiny pádu železobetonové mostovky do kolejiště, do níž narazil ve vysoké rychlosti mezinárodní rychlík, bude těžké zjišťovat, že to pravděpodobně nebude možné zjistit vůbec.
Toho využila obhajoba deseti obžalovaných, a tak se přibírali stále noví a noví znalci, aby tuto záhadu objasnili. Stále se to nedařilo, mezi znalci docházelo k zásadním rozporům. Tisk právem psal, že se mezi nimi vede »bitva« či dokonce »válka«. Obžalovaným šlo a stále jde o hodně, ne-li o všechno. Jak známo, následky katastrofy jsou skutečně hrozné. Osm mrtvých, 95 zraněných, mnozí s doživotními následky, o stamilionových škodách nemluvě.
Někteří obžalovaní zvolili způsob obhajoby, který je pro ně nejvýhodnější. Vůbec nevypovídají, a to je jedna z příčin, proč se nedaří podstatu problému vyřešit. Znalkyně ing. Pošvářová to vyjádřila bezchybně: »Ve chvíli, kdy obžalovaní nevypovídají, tak věci nejdou ověřit. Nemůžeme znovu most postavit a manipulovat s ním. Takový důkaz, jaký žádá soud, prostě nemůže být vytvořený.«
Došlo ke zvláštní, podivné situaci. Množství rozporných znaleckých posudků, které zčásti hledí prospět jednotlivým obžalovaným, či jejich firmám, nalezení pravdy neprospívá, naopak ji zamlžuje. Docházelo k novým a novým průtahům, léta ubíhala a soud stále bádal nad otázkou, proč vlastně asi 600tunová mostovka sjela ze srázu přímo na koleje, kde projížděly vlaky, některé v rychlosti skoro 140 kilometrů v hodině. Obhajoba si žádala »super« posudek, a tak se soud odhodlal požádat o posouzení případu Pardubickou univerzitu, její dopravní fakultu – znalecký ústav. Ten se do věci pustil s vervou a začal s přípravou experimentu, který měl co nejvíce přispět k vytvoření obdobné situace, jaká byla na místě činu. Leč, plně se to nezdařilo, naopak potvrdila se citovaná slova ing. Pošvářové, že takový důkaz není možný. Nikdy se nemůže podařit vybudovat úplně stejnou dráhu, po které se měla mostovka přesunout na druhou stranu kolejiště. Pardubický znalecký ústav se sice snažil přiblížit se k tomu co nejvíce a dospěl alespoň k závěru, že nosná konstrukce byla schopná váhu mostovky unést, ale to nestačilo. Univerzitní posudek konstatoval, že zde musely působit síly vodorovné – boční, a to už se změřit nepodařilo. Tento náročný posudek znamenal časovou ztrátu téměř dvouroční. Obhajoba s ním opět nebyla spokojena a požadovala provedení dalšího »super« posudku. Soud už další takové návrhy zamítl, blížilo se už desetileté výročí havárie. Další oddalování bylo neúnosné.
Množství poškozených založilo občanské sdružení Comenius (název rychlíku), postavilo ve Studénce pomník obětem a začalo kritizovat nekončící soudní jednání.
Je neodpovědné připustit, aby po takové tragédii byli příbuzní obětí, mnoho zraněných, doživotně poznamenaných, ponecháno svému osudu v očekávání závěru nad tím, kdo je za jejich neštěstí odpovědný. Tato stránka věci, jak se zdá, příliš nezaměstnávala nikoho. Obhajoba pochopitelně bojovala jen o své klienty a soud se potýkal se znaleckými důkazy. Společenskopolitický dosah tohoto problému byl ponechán stranou a vyplynul na povrch koncem minulého roku, když okresní soud konečně pokračoval v hlavním líčení. Rozsudek vynesl 7. prosince 2017 ale jeho obsah veřejnost a zvláště poškození nejsou schopni pochopit. Okresní soud v Novém Jičíně sice podle slov soudce shledal mnohá pochybení, k nimž na stavbě docházelo, ale nakonec stejně všech deset obžalovaných viny zbavil. Prý se nepodařilo najít příčiny pádu mostovky, přestože bylo vyslechnuto mnoho znalců. Podle zprávy tisku (Právo 8. 12. 2017) odůvodnil soudce J. Pernica svůj výrok takto: »Čím více těch znaleckých posudků je, tak tím větší rozpory mezi nimi jsou. Každý znalec příčiny pádu mostu viděl úplně jinde. My tady nejsme technici, nejsme schopni posoudit, kdo z nich má pravdu, musíme na ně dát. Kdyby tam byl jednoznačný
znalecký posudek, který by řekl, ano, spadlo to z toho a z toho důvodu, tak z toho bychom mohli vyvozovat vinu obžalovaných.
Nevíme, proč most spadl, proto nemůžeme rozhodnout o vině a trestu.« Z toho je dostatečně zřejmé, že se soud nechal ovlivnit protichůdnými znaleckými posudky, stále se jen upínal k otázce, kterou chtěl mít od znalců jednoznačně potvrzenou, totiž k příčině pádu mostovky do kolejiště. Ale na to už přece upozornil prof. Holický z ČVUT Praha, že patrně nebude možné nalézt hlavní příčinu pádu mostovky. Protože jde o otázku vysloveně technickou, nebylo zřejmě věcí soudu, aby ji řešil. Hlavním úkolem soudu bylo zjistit, zda obžalovaní, či jen někteří z nich, porušili své povinnosti v práci, a tak z nedbalosti nezabránili zjevnému extrému, kterým nepochybně byla skutečnost, že 600 tun těžké těleso se nekontrolovaně svezlo po svahu do kolejiště, aby do něho po 5-8 sekundách téměř v plné rychlosti 90 km/hod. narazil mezinárodní rychlík Comenius asi se 400 cestujícími.
Zde už musíme opustit technickou stránku věci a zabývat se otázkami právními. Musí se posoudit, zda odpovědní pracovníci stavby se ve své činnosti správně odborné orientovali, když například zjistili, že při prvním posunu mostovky o čtyři metry se dráha posunu o několik decimetrů propadla. Další den se prováděla oprava a musí být posouzeno, zda tím vedoucí získali jistotou, že oprava je provedena dostatečně. Protože další vývoj ukázal, že jistotu mít nemohli, bude nutno zkoumat, zda předvídali, že přesun, kdyby v něm pokračovali, se nemusí zdařit. Předvídat také měli, že by se takový pád mohl dotknout kolejí, kde projíždějí vlaky, a co by pak mohlo následovat. Toto jsou úvahy právní a pro soud zásadní. Případná nedbalost vedoucích pracovníků by v tomto směru mohla měnit názor soudu na otázku viny alespoň některých vedoucích. Otázka rozhodující by potom ovšem nespočívala v tom, proč most spadl, ale v něčem podstatně jiném: Proč takovému pádu nebylo všemi prostředky zabráněno, když zjevně hrozila srážka s vlakem.
Všechno to musí posoudit odvolací soud, protože bylo oznámeno, že státní zástupce podal proti zprošťujícímu rozsudku odvolání.
Všimněme si ovšem toho, že to znamená další, možná několikaletý průtah, protože nejpravděpodobnější bude zrušení tohoto rozsudku a další úplně nové jednání v Novém Jičíně. Každý musí uznat, že vůči poškozeným a jejich rodinám jsou tyto nekonečné průtahy nelidské a bylo by velmi užitečné nalézt příčiny tohoto nežádoucího jevu a hlavně je odstranit.
Bude to obtížné, protože si obhajoba po převratu prosadila dvojí novelu trestního řádu, která umožňuje dříve neslýchanou věc: obžalovaný může do procesu vnést znalecký posudek, který si sám objedná u odborníka, který ani nemusí být soudním znalcem, a za posudek ho sám odmění. Tento posudek se zpravidla bude lišit od posudku, který již byl vyžádán úřední cestou. Soudu pak obvykle nezbyde, než vyžadovat znalecký posudek třetí, aby se zjistilo, který z těch dvou je blíže pravdě. Větší nesnáz ovšem nastává pravidelně tam, kde je více obžalovaných, jako třeba v kauze Studénka. Tam může svého znalce přivést a zaplatit každý z těch deseti obžalovaných, a potom není divu, když se stane to, co v případě Studénka. Soudu unikne podstata problému a rozhodne chybně.
Zmíněné novely trestního řádu byly Parlamentem přijaty bez předchozího důkladného posouzení, teoretici ani praktičtí právníci se k nim nemohli vyjádřit. U nás se právní věda touto věcí blíže nezabývala, ovšem vědělo se, že v některých západních zemích taková úprava existuje, a proto o totéž advokáti stáli. Například v anglickém trestním procesu skutečně vystupují znalci navržení obžalobou a další znalci obhajoby. To hodnotí anglický prof. Howard Jones v knize Zločin v měnící se společnosti takto: »Takový znalec obhajoby ve skutečnosti
přestává byt soudním znalcem a stává se z něho expert–obhájce, podporující věc své strany z odborného hlediska.« Nemůže být považován za objektivního v dokazování. Z toho povstávají problémy typu kauzy Studénka.
O této otázce se všeobecně ví, advokáti jsou samozřejmě změnou nadšeni, odměňování znalců obžalovanými je neprůhledné, a proto je postoj státních zástupců k tomu vlažný. Vzniká zde přímo v trestním procesu možné korupční prostředí.
O všem vědí i přední představitelé justice. V rámci platformy Pražský právnický podzim byly v tomto směru pronášeny četné stesky:
- Znalci prý někdy rozhodují za soudce.
- Hromadí se znalecké posudky.
- Nevedeme soudní proces, ale znalecký.
- Soudní proces není aplikací práva, ale je to souboj znalců.
- Přesto nikdo nevysloví žádnou kritiku této změny trestního řádu.
Chyba je ovšem i u soudů. Tam někdy neumějí znalecké posudky kriticky zhodnotit, jako kterýkoliv jiný důkaz.
Údajně se pracuje na zjednodušení nového trestního řádu. Pro ten případ lze jen doporučit pokorně se vrátit k původnímu znění jednajícímu o znaleckých posudcích. Znalecký důkaz by měl zadávat příslušný orgán trestního řízení. Znalce však ve všech směrech může kontrolovat obžaloba, obhajoba, nebo samozřejmě soud. V tomto ohledu je tedy řízení kontradiktorní.