Zvýšit kvalitu architektury by u nás mohly mezinárodní soutěže, které se až na výjimky nedělají, říká v rozhovoru s HN historik architektury Zdeněk Lukeš.
Myšlenka zbudování nové vládní čtvrti není sama o sobě špatná, ale stěhovat všechny úřady by podle Lukeše nebylo vhodné.
Některá ministerstva - například obrany či kultury - okupují historicky cenné objekty, které by se měly zpřístupnit veřejnosti.
Rozlehlé budovy ministerstev na nábřeží Vltavy v Praze byly ve své době stavěny na míru pro úředníky. Dnes už moderní požadavky na kancelářské prostory nesplňují a jsou energeticky velmi náročné na provoz. "Najít pro tyto budovy novou funkci není tak jednoduché," říká historik architektury Zdeněk Lukeš. "Všude nemohou být galerie, muzea a knihovny. Nechal bych tedy ministerstva tam, i když nápad postavit ministerské budovy přímo na nábřeží Vltavy považuji za jednu z chyb prvorepublikového urbanismu."
HN: Sedíte v porotě studentské architektonické soutěže developera Central Group, jak vnímáte vývoj architektury domů od této společnosti?
Central Group zaměřil první ročníky soutěže na bytové stavby, což je logické, protože staví bytové domy. Téma se ale trochu vyčerpalo. Pokud by měly být v příštím ročníku opět tématem bytové stavby, tak myslím, že bude o soutěž už menší zájem. Párkrát jsme s Davidem Vávrou, který se mnou v porotě soutěže od začátku sedí, vymýšleli zadání my. Jednou bylo téma rozhledna v Praze nebo architektonické centrum − a to mělo velký úspěch.
Central Group zpočátku trochu bojoval s tím, že byl spojovaný s průměrnou architekturou. Začali ale vypisovat konkurzy a spolupracovat s kvalitními architekty. Dnes je to třeba Josef Pleskot nebo ateliér Aulík Fišer. U Central Group mám objektivně pocit, že se snaží zlepšit si své renomé, což není jednoduché. A pokud by chtěli spolupracovat se špičkovými zahraničními architekty, pak to bude ještě složitější. U nás se prakticky nekonají žádné mezinárodní soutěže.
HN: Čím to je?
Soutěžní podmínky, které u nás kontroluje Česká komora architektů, jsou strašně komplikované. Zadání má spoustu různých omezení. Sám jsem u nějakých soutěží porotoval, například na knihovnu v Hradci Králové, a tam už třeba bylo v zadání, kolik má být v budově toalet pro vozíčkáře. To je sice důležité, ale takovéto detaily se řeší až u vítězného návrhu, a ne v zadání. Není dobré omezovat příliš fantazii soutěžících a už na začátku je svazovat přílišnými podrobnostmi.
HN: Podle podmínek Mezinárodní unie architektů (UIA) byla soutěž na novou budovu Národní knihovny, kterou vyhrál Jan Kaplický. V čem byl rozpor?
Komora si tam hlídala pravidla a nechtěla připustit, že se nehraje podle jejích not. Podmínky UIA jsou mnohem volnější. Když někdo nějakou podmínku nesplní, ale má kreativní návrh, může projít. Tady když cokoliv nesplníte, musí vás vyřadit.
Celý systém stavění je u nás příliš sešněrovaný a zbyrokratizovaný. Výsledkem je pak mimo jiné to, že zahraniční architekti nemají zájem účastnit se u nás soutěží. Dostávají raději přímé zadání, většinou od developerů. Například Serge Borenstein, developer v Praze-Karlíně, si dělal vlastní konkurzy, ty se pak samozřejmě nemusely řídit pravidly České komory architektů.
HN: Naposledy si tento developer vybral mezinárodně oceňovaný slovinský ateliér Bevk Perović Arhitekti…
Ano, ten má ve světě dobrou pověst. V minulosti zase Serge Borenstein zadal projekt Cornlofts Šaldova v Karlíně vídeňskému studiu Baumschlager Eberle. Developeři vám potvrdí, že světové hvězdy, jako jsou Nouvel nebo Gehry, do konkurzu nepůjdou. Oni nechtějí ztrácet čas tím, že budou soutěžit a pak třeba prohrají. Ale existuje celá řada špičkových architektů, kteří zatím nejsou tak známí, a ti se takových konkurzů třeba zúčastní. A po pár letech patří ke světové špičce. To byl i případ studia Baumschlager Eberle.
Největší světové hvězdy musíte oslovit přímo. Někteří investoři se o to pokoušejí. Například Penta oslovila Zahu Hadid, její studio navrhlo projekt, který se má realizovat na Masarykově nádraží v Praze.
HN: Co si o návrhu ateliéru Zahy Hadid myslíte?
Ten projekt je předimenzovaný na to, kolik je na území k dispozici prostoru. Měl by se tam objevit nějaký parčík, náměstí, a hlavně by tam mělo vzniknout více různorodých staveb. Překvapuje mě, že veřejnost není aktivnější, protože si také myslím, že je návrh zbytečně přetížený administrativou. Rozhodně ale vítám, že se tu objeví stavba z tohoto ateliéru, ač netuším, zda se Zaha Hadid osobně na projektu podílela.
HN: Někteří developeři se začínají označovat za rezidenční stavitele. Veřejnost vnímá slovo developer poměrně pejorativně.
Některé útoky na projekty nebo developery nejsou podle mě v pořádku. Lidé si neuvědomují, že to, co vzniklo v centru Prahy a co všichni tak obdivujeme, jsou až na výjimky, jako je kostel, klášter nebo radnice, developerské projekty. Jde o to, aby byla kvalita architektury dobrá − a tomu může pomoct konání mezinárodních soutěží. Když budou mít naši architekti možnost srovnávat se s těmi zahraničními, může to také zvýšit úroveň našich projektů.
HN: Premiér Andrej Babiš by chtěl v Praze vybudovat novou vládní čtvrť. Jednu dobu se v tomto kontextu hovořilo o Letňanech, naposledy to byly Holešovice. Jak se vám tento nápad líbí?
Domnívám se, že ta myšlenka sama o sobě špatná není. Některým resortům by moderní budovy ušetřily značné finanční prostředky na provoz. Letňany jsou ideální, metrem jste tam z centra za 20 minut. Ale pobouřilo mě, že by tato vládní čtvrť měla vzniknout v prostoru bubenského nádraží. Jedná se o velmi atraktivní území prakticky v centru Prahy se všemi výhodami dopravního spojení, navíc na břehu Vltavy. To území má obrovský potenciál a zaplácat ho ministerskými budovami mi připadá jako velká chyba. Tam by měla vzniknout živá městská čtvrť s bytovými domy, univerzitním kampusem, centrálním náměstím… Jsem rád, že se tam bude také stavět nová koncertní síň.
HN: Co by bylo v domech, kde dnes sídlí ministerstva?
Je potřeba rozlišovat. Ministerstva zemědělství, průmyslu, dopravy, zdravotnictví nebo sociální péče mají vyhovující a pro ten účel postavené objekty. Asi i ministerstvo financí. Navíc najít pro tyto budovy novou funkci není tak jednoduché. Všude nemohou být galerie, muzea a knihovny. Nechal bych tedy ministerstva tam, i když nápad postavit ministerské budovy přímo na nábřeží Vltavy považuji za jednu z chyb prvorepublikového urbanismu.
Myslím si, že když to tenkrát zadávali, měli říct, že chtějí polyfunkční budovy. Podobně jako když město trvalo na tom, aby na Václavském náměstí vznikly polyfunkční stavby, jako je Koruna nebo Lucerna. Palác Koruna je původně postavený jako banka, přesto dům žije. Jsou v něm kanceláře, byty, dole restaurace.
Můj profesor urbanismu Jindřich Krise upozorňoval, že Praha má sice uprostřed řeku, ale odvrací se od ní zády. To je naprosto přesné. Na holešovické straně Vltavy je rušná komunikace a není vůbec důvod tam chodit. A druhý břeh je zabitý budovami ministerstev. Proč tam neudělali nějakou arkádu směrem k nábřeží, kde by byly restaurace a kavárny? Tím by se to oživilo. Promenáda vzniká v poslední době paradoxně až pod Vyšehradem, kde je pro ni prostor.
HN: Které úřady by bylo naopak vhodné vystěhovat?
Využívat některé budovy, které původně sloužily jinému účelu jako ministerstva je hřích. Hned vedle Hradu je bývalá kadetní škola, dnešní ministerstvo obrany. Areál je hermeticky uzavřený, ač leží na úžasném pozemku mezi Hradčanskou a Pražským hradem. Ta budova by mohla sloužit třeba jako hotel. Pokud by se otevřela zahrada, lidé by územím mohli procházet. Zrovna ministerstvo obrany by i z bezpečnostních důvodů mělo být dál od centra nebo úplně na jeho okraji. Podobně jako třeba Pentagon ve Washingtonu.
Ani ministerstvo kultury nemusí okupovat cenný barokní Nostický palác. Tam si dokážu představit galerii nebo muzeum. Nevidím rovněž důvod, proč by měl parlament sedět ve dvanácti velice cenných historických objektech na Malé Straně a umrtvovat tuto část Prahy. Senát, což je instituce pro 80 senátorů, zase zabírá gigantický Valdštejnský palác včetně zahrady a dalších paláců. Naopak Černínský palác je reprezentační sídlo ministerstva zahraničí, který byl za první republiky Pavlem Janákem přestavěn pro účely ministerstva. Ten bych tedy naopak ponechal tomuto účelu.
HN: Investorům vadí, že koupí nějakou nemovitost a teprve pak se strhne boj za její prohlášení kulturní památkou, jako to bylo v případě Transgasu. Jak to vidíte vy?
Oni to koupili s tím, že domy zbourají. Mimochodem jeden z těch tří domů tam zůstává, zbourají se jen dva. Ta výšková budova, kde bylo ministerstvo hutnictví, je plná azbestu, má obrovské tepelné ztráty, korodovanou konstrukci. Ty budovy se developerovi už nevyplatí opravit. Investor nechal mezitím zpracovat nový projekt a najednou se dozvěděl, že se ty domy mají zapsat jako památka. A nejenže je nesmí zbourat, musí je ještě vzorně opravit a udržovat, i když na tom bude trvale finančně tratit. Přitom k zápisu mohlo dojít, když byl komplex ještě v majetku státu. Myslím, že v této fázi to není fér a že jediný čestný způsob, jak to vyřešit, by pak byl odkoupit budovy od současného majitele, samozřejmě za tržní cenu. Ministerstvo kultury v těchto případech nechce budovy zapisovat, protože by muselo majiteli vyplatit ušlý zisk, který navíc stále stoupá v čase. Mimochodem architekt Cigler podle mě navrhl na místě Transgasu architektonicky i urbanisticky kvalitní projekt, který se částečně vrací k principu uzavřeného domovního bloku, tedy původní situaci.