V době, kdy lidé sdílí auta nebo kola, se liberecká Oblastní galerie rozhodla uspořádat výstavu o kolektivním bydlení. Projekt Bydlet spolu. České kolektivní domy představuje myšlenku společného bydlení v takzvaných kolektivních domech, která v sobě spojuje touhu žen po usnadnění prací v domácnosti, teoretický koncept nejmenšího bytu, plánované hospodářství socialistické země i současné ekologické uvažování. Výstava měla loni na podzim premiéru v Olomouci, v Liberci potrvá do 10. června a na podzim ji bude hostit Alšova jihočeská galerie v Českých Budějovicích.
Kolektivní dům nabízí obyvatelům samozřejmě privátní prostory, kromě toho ale i prostory společné - prádelnu, knihovnu, tělocvičnu nebo restauraci. Myšlenku kolektivního domu rozvíjela československá architektura v různých formách koldomů a hotelových domů po celé 20. století.
"Asi nejznámější český kolektivní dům stojí v Litvínově. Z dnešního pohledu bychom k jeho architektuře a funkcím měli řadu výhrad, ve své době se ale jednalo o progresivní bydlení. Rodinné byty byly dokonce mezonetové a vybavené nábytkem na míru, topení bylo podlahové, mateřská školka sídlila přímo v domě, stejně jako kadeřnictví, restaurace, tělocvična nebo fotokomora," popisuje ředitel liberecké galerie Jan Randáček.
I díky litvínovskému koldomu si řada lidí kolektivní bydlení spojuje s érou socialismu. První kolektivní domy ale vznikaly už před druhou světovou válkou v kancelářích funkcionalistických architektů Jiřího Krohy či Jana Gillara, který je také autorem obchodního domu Brouk a Babka v liberecké Pražské ulici.
"Jejich iniciátorkami byly české feministky z okruhu T. G. Masaryka, prehistorie však sahá do Spojených států amerických konce 19. století, kde právě vrcholil boj za emancipaci žen. Profesionalizace péče o domácnost a její přesun do veřejné sféry měly ženám ulehčit, aby se mohly věnovat povolání, aniž by zanedbávaly rodinu," vysvětluje kurátorka výstavy Klára Jeništová z Muzea umění Olomouc.
V šedesátých letech 20. století se z kolektivního domu vyvinul další specifický typ bydlení, takzvaný hotelový dům. Stavěly se v mnoha českých městech a dochovaly se do dnešní doby. V hotelových domech bydleli většinou "singles" nebo bezdětné páry a představovaly pro ně jakýsi mezistupeň k samostatnému bydlení.
Nápad uspořádat libereckou výstavu se zrodil už v roce 2014. Tehdy se specialista na kolektivní bydlení Hubert Guzik z Fakulty architektury na ČVUT snažil na přednášce v Olomouci přesvědčit posluchače, že nejde o komunistický konstrukt.
"Protože myšlenka sdílení rezonuje i v dnešní společnosti, chtěli jsme lidem ukázat víc," zdůvodňuje vznik výstavy kurátorka Jeništová s tím, že nyní obdobné projekty vznikají jako součást ekologického smýšlení lidí. "Například v Praze si studenti a čerství absolventi architektury navrhli a postavili obytný komplex Labyrint," dodává.
Pro prezentaci tohoto typu architektury autoři zvolili technologii potištěných překližkových desek. Kromě plánů, fotografií a kreseb návštěvníci uvidí také modely známých kolektivních domů nebo si mohou poslechnout vyprávění pamětníků.