Bohatýr ducha a práce – stojí na náhrobku Josefa Hlávky v jeho rodných Přešticích. Dobře to vystihuje celou jeho osobnost. Přišel na svět 15. února 1831 do rodiny panského šafáře v nedalekých Lužanech a jeho paní z přeštické linie šlechtického rodu Stachů z Hrádku.
Od mládí vynikal výjimečnou pílí a neuvěřitelným pracovním nasazením
Po návratu ze studijních cest se usadil ve Vídni, získal stavební koncesi a místo ředitele ve stavební firmě Františka Šebka, kde si při studiích přivydělával jako zedník. Majitel, oslněný Hlávkovou pracovitostí a schopnostmi, mu svou stavební kancelář odkázal a Josef Hlávka se stal stavebním podnikatelem. A velmi solidním.
Na sklonku roku 1860 dostal zakázku na projektu rezidence biskupa v Černovicích (dnešní Ukrajina) o velikosti poloviny Versailles, kterou řešil přes deset let. Hlávka nebyl pomalý, naopak, ale musel řešit všechno od otevření kamenolomu, postavení cihelen po vytvoření návrhů liturgických předmětů a rouch.
Stavba monumentální Dvorní (Státní) operu ve Vídni mu trvala osm let, po nešťastné smrti architektů van de Nülla a Siccardsburga spočinula celá její dostavba na jeho bedrech.
Také přijal zakázku projektu na novou Zemskou porodnici v Apolinářské ulici v Praze, její projekt založil na nejpokrokovějším systému své doby, tj. pavilónovém členění, odůvodněném v té době počínající propagací hygienických hledisek. Hotova byla v roce 1875.
Profesní život byl velkolepý a velmi úspěšný, ale strasti se nevyhnuly ani jemu
Hlávkova stavební kancelář postavila v rozmezí letech 1860–1869 142 staveb, zaměstnával mj. 19 architektů, takže posléze byl schopen mít neustále rozestavěno a vyprojektováno více než padesát staveb najednou.
V důsledku pracovního vypětí, kterému byl vystaven, a namáhavého cestování mezi Vídní, Prahou a Černovicemi na podzim roku 1869 Hlávka zkolaboval a ochrnuly mu obě nohy.
Osmatřicetiletý úspěšný muž se ocitl na invalidním vozíku, musel opustit kancelář a odejít do ústraní na zámek, který předtím koupil pro svou matku v Lužanech, tři kilometry od rodných Přeštic. Po pár letech plíživá choroba zasáhla i zrak, Hlávka nemohl ani číst, ani psát, předměty rozeznával jen s velkou námahou. V dubnu 1873 vrátil stavitelskou koncesi a dokončením staveb pověřil své spolupracovníky.
Láska vousatého muže s podmračenou tváří a vlídnýma očima
V lednu 1862 se dvaatřicetiletý stavitel oženil s o deset let mladší Marií Čermákovou z Přeštic. Ta v době, kdy se Hlávka uzdravoval a postavil se zase obrazně i doslova na nohy, nemocněla tuberkulózou a roku 1882, jednačtyřicetiletá, zemřela.
Druhá míza, druhá žena
Hlávka se znovu vrhnul do práce, jednak politické, druhak byl členem řady nejrůznějších komisí, pro Národní muzeum, Národní divadlo (jako student se účastnil jedné soutěže), AVU, dostavby chrámu sv. Víta., podílí se na přestavbě a záchraně mnoha českých památek.
V září 1886 se oženil se Zdeňkou Havelkovou (1843 – 1902), klavíristkou a pěvkyní, dcerou rytíře Havelky a přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka. Poté se s ní vrátil do Lužan, kde (s pomocí architekta Josefa Mockera) přestavěl celý zámek do současné podoby inspirované italskou neorenesancí. Antonín Dvořák pro novou kapli zámku zkomponoval pozoruhodné hudební dílo známé jako Lužanská mše.
Mecenáš, zakladatel, prezident…
Mecenášský věhlas získal svým dokonale promyšleným programem zaměřeným především na kulturu a vzdělanost českého národa. Hlávka se rozhodl založit Českou akademii pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I., předchůdkyni dnešní Akademie věd. Na jejím vzniku měla rozhodující podíl jeho finanční spoluúčast, stal se prvním prezidentem akademie a funkci zastával až do smrti.
V dubnu 1893 předložil Hlávka ministerstvu školství návrh na zestátnění pražské akademie malířské spolu s vyjádřením, že věnuje 100 tisíc zlatých na založení nadace, která by studentům výtvarných umění hradila studijní a cestovní stipendia. Celkem věnoval Hlávka za svého života různým nadacím a spolkům bezmála milion a půl korun.
Hlávkovy domy a kolej
Hlávka se podílel, i když hlavně jako investor, na stavbě svých domů ve Vodičkově ulici v Praze, řídícím architektem však byl Bedřich Tesař (1835– 1890) a po jeho smrti Josef Fanta (1856 v Sudoměřicích – 1954 v Praze). Hlávkův nadační dům ve Vodičkově ulici sestává ze dvou budov, budovaných staviteli Čeňkem Gregorem a Františkem Starkem v letech 1887 až 1888.
Hlávka se angažoval i při založení Spolku studentských kolejí českých vysokých škol pražských. Ten měl podporovat nemajetné studenty UK a ČVUT a poskytnout jim bezplatné ubytování s veškerým zaopatřením. Díky jeho iniciativě vznikla i Hlávkova kolej. Na svou dobu byly koleje velmi moderně vybaveny např. vlastní pekárnou, kuchyní, kde se vařilo a kde si každý mohl vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěl, čehož často využívali i další studenti. Říká se, že své vlastní hospodyni odmítl zakoupit nový hrnec, ale vybavil nové koleje moderním a drahým měděným nádobím od Rotta. Někdy se objevuje i pojem „Hlávkovi rytíři“ – studenti totiž směli koleje užívat pod podmínkou, že ovládnou perfektně jeden cizí jazyk a umění šermu.
Hlávkova kolej jsou de facto dvě budovy vedle sebe, jedna z nich má průčelí do ulice Dittrichovy ulice a druhá do Jenštejnské. Na stavbu koleje věnoval tři sta tisíc korun a přilákal i mnoho dalších dárců, včetně města, které pro kolej věnovalo pozemek. Stavbu realizovala firma Matěje Blechy a projekt vytvořil Josef Fanta. Malby v průčelí byly dílem K. L. Klusáčka (1865 v Polné – 1929 v Praze).Hlávkova kolej byla slavnostně otevřena v listopadu 1904 a události se zúčastnila celá pražská elita, včetně arcibiskupa Lva Skrbenského, který budovu posvětil. Měla kapacitu přes 200 míst, studenti mohli využívat knihovnu, hernu, tělocvičnu, ale také i fotografický ateliér. Jedním ze studentů, který zde byl ubytován, byl později i Jan Opletal.
Čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli ustanovuje – dětí nemaje – svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, fungující bez přerušení do dnešních dní. Zesnul 11. března 1908.