Trend sdílení je fenoménem posledních let – sdílíme auta, kola, máme komunitní zahrady. Ale lze sdílet také bydlení? Jakkoliv se taková otázka může zdát současná a progresivní, architekti se tématu společného bydlení věnují již prakticky sto let. A že nejde jen o teoretické otázky a studie do „šuplíku“ se můžete přesvědčit na nové výstavě Oblastní galerie Liberec s názvem „Bydlet spolu“. Výstava potrvá až do neděle 10. června.
Myšlenka společného bydlení v tzv. Kolektivních domech v sobě spojuje touhu žen po usnadnění prací v domácnosti, teoretický koncept nejmenšího bytu, plánované hospodářství socialistické země i současné ekologické uvažování. Kolektivní dům nabízí svým obyvatelům společné prostory jako jsou prádelna, knihovna, tělocvična nebo restaurace a současně nabízí privátní prostor, který ale postrádá některé funkce přesunuté do společné části domu. Myšlenku kolektivního domu rozvíjela československá architektura v různých formách koldomů a hotelových domů po celé 20. století. A výsledky těchto snah si můžete od čtvrtka 15. března prohlédnout v liberecké galerii na výstavě „Bydlet spolu. České kolektivní domy“. Výstava potrvá v Lázních až do neděle 10. června 2018.
„Asi nejznámější český kolektivní dům stojí v Litvínově. Z dnešního pohledu bychom k jeho architektuře a funkcím měli asi řadu výhrad, ale ve své době se jednalo o velmi moderní a progresivní bydlení. Rodinné byty byly dokonce mezonetové a vybavené nábytkem na míru, topení bylo podlahové, mateřská školka byla přímo v domě, stejně jako kadeřnictví, restaurace, tělocvična nebo fotokomora,“ popisuje ředitel galerie Jan Randáček.
Možná právě díky litvínovskému koldomu si řada lidí kolektivní bydlení spojuje s érou socialismu. Ale první kolektivní domy vznikaly již před druhou světovou válkou v kancelářích věhlasných funkcionalistů jakými byli Jiří Kroha nebo Jan Gillar, který je mimochodem také autorem obchodního domu Brouk a Babka v liberecké Pražské ulici. „Jejich iniciátorkami byly české feministky z okruhu T. G. Masaryka. Samotná prehistorie však sahá do Spojených států amerických konce 19. století, kde právě vrcholil boj za emancipaci žen.
Profesionalizace péče o domácnost a její přesun do veřejné sféry měly ženám ulehčit ženám, aby se mohly věnovat povolání, aniž by zanedbávaly rodinu,“ vysvětluje Klára Jeništová z Muzea umění Olomouc, která je kurátorkou výstavy.
Později, v šedesátých letech 20. století se z kolektivního domu vyvinul další specifický typ bydlení, tzv. Hotelový dům. Hotelové domy se stavěly v mnoha českých městech, např. právě v Olomouci a dochovaly se do dnešní doby. Experimentální hotelové domy byly většinou určeny svobodným jedincům nebo bezdětným párům a představovaly pro ně jakýsi mezistupeň k samostatnému bydlení.
Nápad uspořádat tuto výstavu se zrodil už v roce 2014. „Tehdy se specialista na kolektivní bydlení Hubert Guzik z Fakulty architektury na ČVUT snažil na přednášce v Olomouci přesvědčit posluchače, že nejde o komunistický konstrukt, ani o myšlenku zavlečenou k nám ze Sovětského svazu. A protože myšlenka sdílení rezonuje i v dnešní společnosti, chtěli jsme lidem ukázat víc,“ zdůvodňuje vznik výstavy kurátorka Jeništová s tím, že na rozdíl od minulého režimu vznikají nyní obdobné projekty jako součást ekologického smýšlení lidí. „Například v Praze si studenti a čerství absolventi architektury navrhli a postavili obytný komplex Labyrint,“ doplňuje Jeništová.
Výstava vznikla ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc a Alšovou jihočeskou galerií. Pro prezentaci autoři zvolili neobvyklou technologii potištěných překližkových desek. Kromě plánů, fotografií a kreseb návštěvníci uvidí také modely známých kolektivních domů, nebo si mohou poslechnout vyprávění pamětníků
Fenomén kolektivních domů přesahuje hranice Československa, což doloží také připravovaná publikace z nakladatelství Arbor Vitae, která by měla vyjít v průběhu výstavy.