Jediný protest

Marek WOLLNER, moderátor
Byl to jediný protest, který se v Praze konal proti komunistickému převzetí moci 25. února 1948. Několik tisíc studentů vyrazilo od budovy ČVUT z Karlova náměstí na Hrad, aby vyjádřili podporu prezidentu Benešovi proti nátlaku Klementa Gottwalda a jeho soudruhů. Pochod neměl šanci na úspěch. Bylo to spíš rozloučení se svobodou na dlouhých 41 let. Natáčel Mirek Petráček.

Milan BÁRTA, historik, Ústav pro studium totalitních režimů
Tak, touto cestou studenti postupovali na Hrad a vlastně nahoře nad námi narazili na kordon policistů, posílený milicionáři, milicionáři v té době vlastně již byli ozbrojeni.

Jan DECKER, pamětník
My jsme sem přicházeli od Pohořelce, tady tím směrem, že, a tady už to bylo přehrazený zase strážníky, a ti nás, ten zbytek, co sem došel, tak nás už rozehnali. A někdo dostal pendrekem, jo, protože kdo se přiblížil, tak, takže to já jsem tak blízko k nim nešel.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Pan Jan Decker byl ve 40. letech minulého století úspěšným atletem pražské Slavie a po válce také studentem Právnické fakulty. Dnes je jedním z mála žijících účastníků studentského pochodu, kterým chtěli vysokoškoláci 25. února 1948 protestovat proti nástupu komunistů k moci a vyjádřit podporu prezidentu Edvardu Benešovi. Pochod tehdy vyrazil z Karlova náměstí.

Jan DECKER, pamětník
Právě v těchto místech nás přehradily kuka vozy, které najížděly Hellichovou ulicí. Byly, myslím, dva, ty kuka vozy, že jo, čili už tehdy zapracovala pěst dělnické třídy. Čili tady ten náš pochod byl přerušen, ale část, ta první část se dostala až do Nerudovy ulice. Bohužel tam jsem se nedostal. Když nám tu cestu zahradili, tak jsme většina z nás pokračovala dál tady nahoru přes Petřín a Pohořelec, až na Hradčanský náměstí jsme se dostali.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
První skupina studentů, která ještě stihla projít před zátarasem, pokračovala přes Malostranské náměstí do Nerudovy ulice.

Milan BÁRTA, historik, Ústav pro studium totalitních režimů
Postupovala Nerudovou ulicí, na které se nacházíme, postupovala vzhůru k Pražskému hradu. Ovšem nahoře v Nerudovce narazila na kordon příslušníků Sboru národní bezpečnosti, kteří jim zabránili postup..., jít dál k tomu Pražskému hradu.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Někdejší student FAMU Jiří Ployhar v té chvíli pořídil tuto fotografii. Je dosud jedinou známou fotkou z tohoto pochodu a zachycuje čelo průvodu, které se blíží k policejnímu kordonu. Ke střetu došlo právě tady, v těchto místech. Kordon příslušníků Sboru národní bezpečnosti, posílený o 400 milicionářů ze Smíchova, zahradil celou Nerudovu ulici.

Milan BÁRTA, historik, Ústav pro studium totalitních režimů
Jak příslušníci Sboru národní bezpečnosti, tak milicionáři měli zbraně a brutálně se pustili do vlastně toho studentského pochodu. A tudy prchali ty účastníci pochodu, potom prchali k Vltavě.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Skupina z Nerudovy ulice tak na Hrad nedošla. Podobně se vedlo i studentům, mezi nimiž byl i tehdy 20letý Jan Decker. Ti se sice dostali až na Hradčanské náměstí, ale i tady jim přehradili cestu příslušníci Sboru národní bezpečnosti s pendreky.

Jan DECKER, pamětník
Vyzvali nás, abysme odešli, že abychom nepokračovali dál. Že, no, jako už jsme neměli tu sílu, abysme nějak dál protestovali, takže jsme to tady rozpustili.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
I když se k prezidentu Benešovi, který mezitím podlehl nátlaku a výhrůžkám komunistů, studenti nedostali, byla demonstrace jediným projevem viditelného odporu proti komunistické cestě k moci v únorových dnech 48. roku.

Jan DECKER, pamětník
My jsme pořád věřili, že tím podpoříme prezidenta Beneše v jeho odporu Gottwaldovi, mezitím už bylo o všem rozhodnuto, takže to bylo naprosto už zbytečné.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Včera si v Nerudově ulici lidé připomněli 70. výročí studentského pochodu. Současní vrcholní politici, na rozdíl třeba od bývalého ministra kultury Daniela Hermana, tuto akci ignorovali.

Daniel HERMAN, bývalý ministr kultury /KDU-ČSL/
Já když jsem byl členem vlády, vždycky jsem se zúčastnil těchto věcí, ne proto, že jsem byl člen vlády, ale proto, že člověk o tom je přesvědčený, že tam má být. Jestliže ti lidé o tom přesvědčeni nejsou, je to velmi smutné.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Současný ministr kultury v demisi Ilja Šmíd se z akce pro nemoc omluvil. Výročí si připomněl večer ve Vinohradském divadle, kde v rámci festivalu proti totalitě Mene Tekel ocenil dámy a rytíře české kultury, tvůrce, kteří byli za komunistického režimu perzekvováni.

Ilja ŠMÍD, ministr kultury v demisi /nestr. za ANO/
Já jsem bohužel byl a jsem stále ještě ve stavu nemocen, nemocný, takže jsem rád, že jsem nemusel na mráz, ale samozřejmě pro mě osobně to výročí bylo dnem zamyšlení, tak jak jsem řekl, pro mě je to velké memento do budoucna.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Komunisté jsou takovou jako jednou z hlavních politických sil, která svým způsobem rozhoduje o osudu budoucí vlády.

Ilja ŠMÍD, ministr kultury v demisi /nestr. za ANO/
Tak já si myslím, že to je především tím, že lidé mají tak trošku krátkou paměť.

Jindřich MAREK, historik, Vojenský historický ústav
Tak, tady na tom malém prostoru došlo k takové té největší porážce českého národa, ať už s pomocí chyb demokratických politiků, nebo s pomocí skutečně mazané, mistrovské machiavellistické politiky komunistů, kteří měli sídlo právě, jak se říkalo, za Prašnou bránou, čili tamhle v tom prostoru kdysi bývalé české eskomptní banky.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
V této budově sídlil Ústřední výbor KSČ, seděli tady předseda strany Klement Gottwald a generální tajemník Rudolf Slánský. Ten je považován za jednoho z předních architektů komunistického převzetí moci v únoru 48.

Jindřich MAREK, historik, Vojenský historický ústav
Bylo tam třeba i evidenční oddělení nebo evidenční odbor ÚV KSČ, což byla vlastně stranická špionážní organizace, která měla za úkol infiltrovat konkurenční politické strany, ale i Hrad, odbory a podobně, hledat tam spojence, hledat tam svý lidi, svý budoucí agenty. A právě tu vedl Karel Šváb. Zajímavé je, že právě Karel Šváb a Rudolf Slánský pak byli popraveni v 50. letech. Ta republika byla těžce profízlovaná, prolezlá právě tím, že ty komunisti ovládli vojenskou kontrarozvědku, svoji stranickou zpravodajskou službu měli, na, měli v rukou vnitro.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Už po osvobození se komunisté snažili narušovat činnost ostatních politických stran sdružených v takzvané Národní frontě prostřednictvím svých agentů, z nichž někteří byli, kromě členství v konkurenční straně, i tajní členové KSČ.

Jindřich MAREK, historik, Vojenský historický ústav
Na základě sympatií k levici nebo kompromitačními materiály získávali svoje agenty v jednotlivých politických stranách. Ti měli dokonce svá čísla, jak v nějakém špionážním filmu. Takže lidi z Hradu od prezidenta Beneše, který pracovali pro komunisty, měli A1, A2, A3. Národní socialisti B1, B2, B3. Takže tihle lidi je informovali o všem, doslova o všem, co se v těch ostatních složkách politiky a vůbec národa jako děje.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Svoji úlohu v únorových dnech roku 1948 sehrálo i pražské Staroměstské náměstí. Z balkonu paláce Kinských tady k davu svolaného komunisty promluvil 21. února Klement Gottwald. Přednesl požadavky komunistů na doplnění míst ve vládě ochromené demisí demokratických ministrů. O několik dní později, 25. února večer, tady na přehlídce vítězoslavně pochodovaly lidové milice označované jako ozbrojená pěst dělnické třídy.

Milan BÁRTA, historik, Ústav pro studium totalitních režimů
Lidové milice spadaly pod komunistickou stranu vždy a komunistickou stranou byly řízeny. Byť tedy o to vyzbrojení, organizaci se měla postarat, zásobování se mělo postarat ministerstvo vnitra, tak hlavní řízení spadalo pod vedení komunistické strany.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Lidové nebo také dělnické milice tvořili členové KSČ a prověření nekomunisté. Jejich úlohou bylo především zastrašování. Ale plnily i jiný úkol. Byly další zpravodajskou složkou komunistů.

Milan BÁRTA, historik, Ústav pro studium totalitních režimů
Sledovaly dění v oblastech. Sledovaly ale třeba i vojenské posádky tamní, sledovaly takzvané reakční důstojníky, sledovaly situaci a měly informovat právě o dění nekomunistů, o případných přípravách na demonstrace.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Lidové milice pracovaly v bojovém režimu, dorozumívaly se prostřednictvím spojek a udržovaly telefonické spojení. Získané informace pak proudily sem do této budovy, na ústředí komunistické strany. Komunisté se ještě před klíčovým rozhodnutím prezidenta Beneše o doplnění vlády podle jejich požadavků začali zbavovat svých politických protivníků. Ještě před pochodem studentů na Hrad byli zatčeni někteří studentští funkcionáři. Tisíce dalších studentů a akademiků vyhodily ze škol takzvané akční výbory po únoru 48.

Jan DECKER, pamětník
Byly přímo řízený stranou. Že? Byli tam vesměs příslušníci komunistický strany, že, a ti si vyřizovali účty se všema těma vysokoškolákama, který byli proti nim.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Ani pan Decker práva nedostudoval.

Jan DECKER, pamětník
Mě nechali ještě studovat až do konce roku 48. Že, já jsem se připravoval na státnici, udělal jsem první zkoušky a pak mě 27. prosince přišla zatknout Státní bezpečnost, no.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Kvůli zapojení do odbojové skupiny Pravda vítězí strávil pan Decker ve vyšetřovací vazbě půl roku a za neoznámení trestného činu byl odsouzený k půlročnímu vězení. Po propuštění pracoval jako dělník a pak nastoupil vojenskou službu k pomocným technickým praporům.

Jan DECKER, pamětník
Byl jsem tam 27 měsíců. No, a tam jako jsem se sešel i se svými spolužáky, kteří tam také sloužili.

Miroslav PETRÁČEK, redaktor
Po návratu z vojny pan Decker pracoval celý život ve stavebnictví. Po listopadu 89 se dočkal soudní rehabilitace, a protože ho komunistický režim vyloučil z fakulty a už nikdy mu nepovolil studium práv dokončit, tak v rámci vysokoškolských rehabilitací obdržel titul doktor práv. I dnes, ve svých 90 letech, sleduje pan Decker politické dění.

Jan DECKER, pamětník
Tehdy Gottwald prohlásil: "Přišel jsem z Hradu, pan prezident všechny naše požadavky splnil." A teď po 70 letech Filip přijde mezi své straníky a prohlásí: "Právě se vracím od prezidenta republiky, který přislíbil účast na našem sjezdu." Prakticky tím rehabilituje jejich činnost v 50. letech. To je nesmírně smutný a všechny tyto oběti komunismu takhle jsou zneváženy.