Na vysoké škole se musí dělat hodně tvůrčí práce a k tomu trochu učit, myslí si profesor umělé inteligence na ČVUT Michal Pěchouček. Na jeho fakultě se domluvíte anglicky nejen se všemi učiteli a studenty, ale i se sekretářkami. "Český průmysl si o školách mnohdy myslí, že jsme nějací příživníci, a také se podle toho k nám chová," tvrdí odborník na umělou inteligenci.
Když se mu hlavou nehoní algoritmy umělé inteligence nebo počítačové technologie, rád chodí se svou ženou a dcerami po horách. "Jsem zvyklý žít rychle, intenzivně pracuji, a tak hledám zpomalení. Na horách mě fascinuje jejich tempo, které ve mně vyvolává pokoru," říká profesor Michal Pěchouček. Na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze vede katedru počítačů a řídí Centrum umělé inteligence, kde pracují skvělí mladí vědci.
"Komfort pětiletého studia a padesátileté praxe už podle mě nezažijeme. Svět se bude vyvíjet rychleji, než aby nám jedno vzdělání stačilo na celý život," předpovídá v rozhovoru pětačtyřicetiletý pedagog, který je úspěšný i v byznysu. Založil nebo spoluzaložil několik start-upů. Nejznámější z nich, Cognitive Security zaměřený na kybernetickou bezpečnost, v roce 2013 koupil americký softwarový koncern Cisco.
Proč se hlásit zrovna na ČVUT a studovat u vás umělou inteligenci?
Když chce někdo dělat informatiku nebo umělou inteligenci, potřebuje dvě věci. Naučit se pevný, neměnný fundament, který platil před 50 lety a bude platit i za 50 let, tedy umět matematiku, statistiku, přemýšlet o algoritmech. A pak se musí naučit řemeslo − learning by doing (učení se praxí − pozn. red.). My na fakultě v sobě toto spojujeme. Jsme učitelé i vědci. Máme laboratoře a ateliéry, v nichž děláme odbornou práci. V českém, ale i středoevropském rybníku ČVUT vyniká výukou, která je inspirována vědeckou odbornou prací. Studenti u nás mohou pracovat na projektech a vytvářet složité systémy umělé inteligence.
Studenti z ČVUT nedávno uspěli v konkurenci nejlepších škol světa v mezinárodní soutěži The Alexa Prize. Co dalšího výrazného se vaší univerzitě v posledních letech podařilo?
Třeba tribologie, což jsou nanomateriály, jimž se tu věnuje profesor Polcar, jeden z nejlepších na světě. Dalším úspěchem jsou průlomové výsledky v rozpoznávání obrazu skupiny profesora Matase, který teď získal obří pětiletý grant od Toyoty a bude se spolu s dalšími zabývat řízením autonomních aut. Českou vědu, respektive ČVUT a Univerzitu Karlovu, proslavil i algoritmus umělé inteligence DeepStack, jenž vloni porazil člověka v pokeru. Fantastické je už zmiňované druhé místo našich studentů pod vedením Jana Šedivého v soutěži The Alexa Prize. Tam šlo o to, kdo dokáže vyvinout nejlepšího chatbota pracujícího s chytrým zařízením Amazon Echo. Až za námi skončily prestižní školy jako Princeton či Kalifornská univerzita v Berkeley. Konečně, tým doktorandů ČVUT pod vedením doktora Sasky vyhrál prestižní robotickou soutěž MBZIRC v Abú Dhabí.
Na čem se studenty pracujete v současnosti vy sám?
Klíčová je pro nás kybernetická bezpečnost. Podařilo se nám vytvořit novou výzkumnou skupinu, najmout odborníky jak z Česka, tak z USA či Argentiny a vytvořit zde zajímavé pracoviště. V současné době se zaměřujeme na pomoc nevládním organizacím spíše než korporacím. V jednom projektu, financovaném Avastem, podporujeme vybrané české nevládní organizace, které se nemohou bránit útokům například z velkých východních zemí. To nás naplňuje. Dále se intenzivně věnujeme autonomní robotice, bezpilotní i pozemní. Třetí výraznou oblastí našeho zájmu je umělá inteligence v dopravě, a to nejen v autonomních vozidlech, ale zajímá nás i celý dopravní ekosystém. Řešíme, jak budou v budoucnu vypadat silnice, flotily aut, kdo je má vlastnit a provozovat nebo kde parkovat v noci.
Jací jsou vlastně vaši posluchači?
Jsou opravdu chytří. Přednášel jsem třeba na State University of New York a musím říct, že na ČVUT máme i větší borce. Naopak třeba motivace amerických studentů je zase výrazně vyšší. Když tam platí 50 tisíc dolarů za rok, byli by hloupí, aby u toho ještě pracovali jako ti naši. Snaží se z učitele dostat maximum, přesně vědí, co od kantorů chtějí, a tvrdě za tím jdou. U nás jsou studenti stále spíš v pasivní roli, dominantní je tady učitel. Tedy měl by být, mnohdy je vlastně taky netečný.
Ve své vizi, s níž jste šel na podzim do volby nového rektora ČVUT, mimo jiné tvrdíte, že tato univerzita je v ideální pozici stát se nejvýznamnější technikou ve střední Evropě. Proč jí není už nyní?
Na ČVUT není vyrovnaná kvalita. Jsou tady výborná pracoviště, ale i spousta podprůměrných. Aby byla univerzita konkurenceschopná, potřebujete tlačit nejen ty nejlepší. Někdo tvrdí, že škola je tak dobrá, jako je její nejlepší vědec. Podle mě je ukazatelem kvality univerzity i ta nejslabší fakulta. Druhým klíčovým problémem, jenž trápí české vysoké školství, včetně ČVUT, je velmi nízká míra internacionalizace. Jsme příliš uzavření. I kvůli tomu je těžké získat zahraničního profesora. Když se na ČVUT otevírá profesorská pozice, měla by být vždy obsazena tím nejlepším vědcem na světě, ne tím nejlepším z Prahy 6. Na druhou stranu ale v mém oboru informatiky jsme z bývalého východního bloku po Lomonosovově univerzitě druhou nejlepší technickou univerzitou. Na Mnichov, Drážďany nebo Vídeň teď nemáme, ale můžeme je dohnat.
Co musíte jako škola dělat pro to, abyste špičkové zahraniční odborníky přitáhli?
Musí tady mít inspirativní kolegy, s nimiž se domluví anglicky. U nás na fakultě anglicky mluví nejen všichni učitelé, vědci a studenti, ale i naše sekretářky. To je nesmírně důležité, protože když do školy přijde zahraniční profesor a potřebuje něco zařídit a někdo na něj nakysle zírá a česky mu cosi vysvětluje, dokáže to odradit. Dále se tu musí příjemně žít a prostředí musí být otevřeno cizincům. Třetím aspektem jsou kvalitní doktorandi. Když budeme mít ty nejlepší, kteří nebudou mít motivaci odcházet do Googlu, pak se o práci u nás budou zajímat i ti nejlepší profesoři. Z mé zkušenosti je doktorand nejdůležitějším prvkem vědecké práce.
Platy akademických pracovníků vysokých škol jsou v Česku relativně nízké. A to jak v porovnání s platy jejich kolegů v zahraničí, tak s jinými kvalifikovanými povoláními v Česku. Jak si můžete dovolit špičkové učitele ze světa?
Musím najít soukromé zdroje, státní rozpočet je nezaplatí. Neříkám však, že to je úplně špatně, ve světě to bývá zvykem. Spolupracuji se společnostmi Red Hat a Avast, jejichž ředitelé chápou, že je třeba vzdělávání podporovat i na úrovni společenské odpovědnosti firem. Obě mi financují zahraniční profesory − jeden se zabývá softwarovým inženýrstvím, druhý kybernetickou bezpečností.
Ve srovnání s nejlepšími zahraničními univerzitami má ČVUT stále velmi vysoký průměrný počet studentů na jednoho profesora. Přijímal byste méně studentů?
Kdybych měl tu možnost, vytvářel bych tlak na to, aby se na ČVUT dělalo co nejvíce tvůrčí práce. Musíme samozřejmě i hodně učit, ale poměr našeho soustředění by měl být nakloněn ve prospěch tvůrčí práce. Nejlepší školy na světě, které mají jednoho profesora na pět studentů, to tak mají. Ne že by tlačily na to, mít co nejméně studentů. Mají spoustu grantů, množství svého výzkumu, spolupracují s průmyslem. Hodně se tam toho děje a taky se tam trochu učí. Tak to má na vysoké škole být.
To je ve zdejším prostředí poměrně radikální názor. Nebylo právě tohle také důvodem, proč jste nakonec nebyl zvolen rektorem?
Možná ano, ČVUT je stále hodně výuková instituce. Moje vize školy jako prostředí, kde se toho spousta děje, byla pro některé senátory možná až děsivá.
Jako vědec jste působil na univerzitách v USA, Británii nebo Kanadě. Je mezi tamními školami a ČVUT nějaký zásadní rozdíl?
V USA, třeba u tamního průmyslu, má ČVUT paradoxně lepší zvuk než na mnoha místech v Česku. Český průmysl si o školách mnohdy myslí, že jsme nějací příživníci, a také se podle toho k nám chová. Jinak co se týká nadání a kvality studentů, školy, které jsem ve světě poznal, jsou srovnatelné s těmi našimi.
Český průmysl roste. Využívá toho ČVUT?
Nevyužívá. Obrat českého průmyslu roste, zároveň by se měl zcela zásadním způsobem inovovat, tak aby růst udržel i v budoucnosti. Jedním z motorů inovací po celém světě jsou vysoké školy, ovšem nárůst obratu průmyslu nijak nekopíruje nárůst prostředků směřujících do výzkumné práce na českých vysokých školách. Na nejlepších vzdělávacích institucích v Británii nebo USA je tomu naopak. Úspěšný průmysl vyhledává úspěšné vědce a akademiky a očekává od nich, že vidí dál než on. Nechává se od nich inspirovat. To je role univerzit ve společnosti.
Vztah tuzemských vysokých škol a průmyslu má k ideálu daleko. Čím je to podle vás způsobeno?
Zčásti je to dáno tím, že je v Česku mnoho poboček nadnárodních korporací a ty mají a priori dojem, že se inovuje doma, například v Německu, a tady se jen vyrábí nebo prodává. Myslím si, že to je stereotyp. V Ciscu jsem řídil centrum, jež mělo na starosti umělou inteligenci pro kybernetickou bezpečnost pro celou firmu. Pod sebou jsem měl týmy v Praze, Londýně, Kalifornii a Texasu a inovace pocházely z Prahy, zatímco programátoři seděli v USA. Tedy opačně, než jak to často bývá. Všichni byli spokojení. Podle mě stojí za to tento stereotyp měnit a snažit se, aby západní firmy více investovaly do inovací ve střední Evropě.
V debatách o kvalitě českého vysokého školství se často zmiňuje jejich nedostatečné financování nebo nutnost proměny bakalářského studia. Jak byste zlepšil české vysoké školy vy?
Měly by být inkluzivní vůči průmyslu, měly by se zajímat o to, jaký dopad má jejich vzdělávání na společnost. Měly by si udržovat relevanci a zároveň intelektuální nezávislost. Uvedu příklad z oboru umělé inteligence. Děláme věci, o nichž si myslíme, že budou závažné za 15 nebo 20 let, kdežto průmysl chce věci důležité dnes. Musíme tedy balancovat. Škola by měla být schopna vysvětlovat, jaká ta rovnováha je, a obhájit ji. Univerzita musí rozumět budoucnosti. Druhou nutností je už zmiňovaná internacionalizace. Myslím si, že bychom tu měli mít zahraniční studenty, a nejen ze Západu, ale i z Východu. Stejně tak je důležitá migrace pracovní síly. Největší neštěstí českých vysokých škol je jakási zapouzdřenost sama do sebe. Bývá zvykem, že vyučující tráví celý život na jedné škole. Od bakaláře přes magistra, doktoranda, asistenta až po docenta či profesora. Celý život nedělá nic jiného, než že kopíruje svoji organizaci. Neinovuje, nemění, nepřemýšlí kriticky a neinspiruje se na lepších pracovištích.
U vás na katedře počítačů je to jinak?
V našem kariérním řádu stojí, že každý, kdo u nás dokončí doktorát, nemůže hned nastoupit, musí odjet do ciziny. Jako asistenta nezaměstnáme nikoho, kdo nemá alespoň roční stáž na vysoké škole, která je v mezinárodních žebříčcích výš než naše fakulta.
Máte tři dcery. Co byste si přál, aby studovaly?
Myslím si, že v době, kdy půjdou na vysokou, už studium nepotrvá pět let, ale třeba jen dva roky. Bude muset naučit studenty klíčové věci v kratší době a do profesního života vstupovat vícekrát. Běžně budete dva roky něco studovat, potom pracovat a zase se do školy vrátíte. Komfort pětiletého studia a padesátileté praxe už podle mě nezažijeme. Svět se bude vyvíjet rychleji, než aby jedno vzdělání stačilo na celý život. Proto bych se snažil své dcery nasměrovat k něčemu, co jim maximálně zajistí vzdělávací univerzalitu. Aby byly schopné se učit a dokázaly uspět v celoživotní rekvalifikaci. Ve svém znalostním kurikulu by si měly pěstovat matematiku, schopnost pracovat s daty a vyhodnocovat je, aby se nenechaly manipulovat. Přál bych jim také, aby byly školou vedeny ke kreativitě, k umění debatovat a obhajovat své názory a kriticky myslet.
Několikrát jste zmínil budoucnost. Jaká by se vám líbila?
Taková, v níž by vládl sociální smír. Smír mezi těmi, kteří budou díky své práci vytvářet extrémně vysokou přidanou hodnotu − stavět umělou inteligenci, navrhovat moderní roboty, vymýšlet nové byznysy v kyberprostoru −, a těmi, kteří se budou zabývat prací orientovanou na lidi. Bez ohledu na nastávající úspěchy umělé inteligence a robotiky se objeví čím dál tím více práce orientované na lidi. Bude třeba více zdravotních sester, sociálních pracovníků, psychologů, lidí v pohostinství a ve službách, učitelů. Pokud ale společnost nevymyslí model, kdy ta první skupina ekonomicky uživí takovýto složitý ekosystém práce nové generace, tak nepůjde o budoucnost, která by se mi líbila.