VŠICHNI JSME CHTĚLI BÝT KOLUMBOVÉ

Již od roku 2008 můžete každý rok během Designbloku navštívit oblíbenou aukci designu minulého století Cohn Auction. Za jejím vznikem a za znovuobjevením řady pozoruhodných objektů z historie českého i zahraničního designu stojí designér, sběratel, pedagog i obchodník Jan Jaroš.

jan Jaroš se pohybuje v prostředí českého designu už nějaký ten pátek. Jeho práce ale zdaleka není tak známá jako ta jeho vrstevníků, namátkou Maxima Velčovského, Jana Čapka nebo studia Boa, s nimiž studoval na pražské UMPRUM. Jan Jaroš se svými kolegy se kromě sběratelství věnuje produktovému a průmyslovému designu, návrhům komerčních instalací i soutěžních trofejí. Též coby pedagog vychovává další generace českých tvůrců v Ateliéru průmyslového designu na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Nejčastěji však pátrá po ztracených a dávno zapomenutých objektech českého i mezinárodního designu minulého století.
Jeho zájmu neunikla raná secese, kubismus, meziválečný funkcionalismus, bruselský styl padesátých let, brutalismus let sedmdesátých ani výstřelky české postmoderny. Jan Jaroš byl v tomto smyslu vždy daleko před konkurencí a design začal sbírat a živit se jeho prodejem již před mnoha lety, když ještě populární obchody jako Nanovo či Novoretro vůbec neexistovaly.

Úlovky z bazaru

"V roce 1998 jsem nastoupil na UMPRUM do studia Otakara Diblíka. Když se mě u přijímacího pohovoru ptal na mé oblíbené designéry, vypadli ze mě pouze Ron Arad a Philippe Starck. V té době jsem ještě vůbec nic neznal a Diblík mi řekl, že jsem tak trochu designérský diletant, když neznám některá další jména," hovoří o svých počátcích v designu Jan Jaroš. Jako student ateliéru designu výrobků, kde ještě stačil poznat právě Otakara Diblíka, českého designéra, který působil v Miláně, patří Jan Jaroš k silné, dnes již profesně střední generaci českých designérů. Do vývoje českého užitého umění zasáhla zhruba po roce 2002. "Otakar Diblík byl velmi svérázný pedagog. Po měsíci v jeho ateliéru přišel s tím, že jedeme do Milána. Nakonec jsem tam zůstal asi čtrnáct dní a pomáhal stěhovat Diblíkův ateliér. To pro mě byla zásadní zkušenost. Když jsem viděl ty nádherné objekty, které měl ve svém milánském bytě, byl to první impulz, abych se začal o historii designu více zajímat," vypráví Jan Jaroš.
Když se mladý student vrátil do Prahy, vydal se na Libeňský ostrov, kde poprvé poznal svět bazarů a veteše. "V té době tady pár vetešníků dováželo modernistický zahraniční design. Ty věci se mi hodně líbily, ale nic jsem o nich nevěděl a dostat se k nějakým relevantním informacím bylo v té době poměrně těžké. Tehdy jsem si koupil první sběratelské úlovky. Vzpomínám si třeba na lampičku Spider od Joeho Colomba, která mě zaujala, protože jsem ji znal z uměleckých knížek od Josého Pijoana."
V té době již převzali ateliér na UMPRUM Michal Froněk a Jan Němeček a Jan Jaroš dostudoval pod jejich vedením. "Začal jsem hodně chodit po bazarech a čas od času si i něco koupil. Ceny v té době byly velmi nízké. Nebyl problém narazit na opravdové unikáty za pár korun," popisuje Jan Jaroš své začátky. Podle jeho slov bylo nejtěžší získat informace. Chyběly zdroje, nebyly specializované časopisy a výstav o designu se také ještě moc nepořádalo. "Hodně mi pomohla stará vydání časopisu Domus, které jsem získal právě od Diblíka. Ležel jsem v nich celé dny a noci. Český design jsem se snažil zmapovat zase na stránkách historických čísel Domova. V té době jsme chtěli být všichni takoví Kolumbové, kteří objeví něco zásadního. Když jsem ale viděl, kolik toho již v minulosti vzniklo, byl jsem až frustrován, že navrhnout něco nového je téměř nemožné."

Aukce

Jan Jaroš začal kupovat zahraniční modernistický nábytek a zároveň si vytvářet obrovské znalosti o historii designu. "V té době v České republice ani neexistovala IKEA a ikonickou židli od italského designéra Giancarla Pirettiho jste koupili za 150 korun. Vybavoval jsem si tak byt a zároveň budoval základy sbírky," hovoří Jan Jaroš o svém prvním systematičtějším sbírání designu.
Kolem roku 2002 pak začal pracovat jako restaurátor a vytvořil si celou řadu známostí v prostředí starožitníků. "V tom stejném roce jsme pak s kolegy uspořádali první dvě aukce. Ale to se ještě jednalo v podstatě o veteš."
K sofistikovaným aukcím se dostal až v roce 2008. "V té době jsem měl zaplněnou celou půdu nad ateliérem. Napadlo mě, že oslovím Janu Zielinski a Jiřího Macka z Designbloku, jestli by neměli zájem uspořádat aukci moderního designu. Nápad se jim velmi líbil." Až na pár výjimek je aukce Cohn nedílnou součástí největší tuzemské přehlídky designu dodnes. "Snažil jsem se pro každou aukci sestavit takovou kolekci, která by kopírovala historii moderního designu, přičemž každé desetiletí by zastupoval nějaký výrazný solitér. Tak vznikla celá struktura aukce, která se od té doby už tolik nezměnila. Mám tam vždy nějaký ten raný moderní nábytek z období secese od Josefa Hoffmanna, Otto Wagnera anebo českých tvůrců Jana Kotěry či Leopolda Bauera."
Podobné rarity pak Jan Jaroš doplňuje běžnějším sortimentem, a vytvoří tak rozmanitý výběr, ve kterém si najde každý to své, a to jak v otázce stylu, tak ceny. "Český funkcionalistický design dvacátých a třicátých let je taky jedním z vrcholů každoroční aukce. O práci Halabaly i Sutnara neměl ještě před dvaceti lety téměř nikdo zájem. Dnes to jsou vyhledávané sběratelské artefakty," zmiňuje se Jan Jaroš, který se o designu nejvíce dozvěděl během své práce. "Nejtěžším úkolem bylo vytvořit popisky k jednotlivým objektům. Byla to náročná archivní práce. Ale často jsem tak znovuobjevil řadu zajímavých tvůrců pro český trh."
Kromě klasických příkladů českého designu z období druhé poloviny minulého století pak aukce nabízí i opravdové rarity.
V posledních letech to byly například unikátní prvky, které se do aukce dostaly kvůli necitlivým renovacím nebo demolicím socialistických staveb: křesla z hotelu Thermal v Karlových Varech podle návrhu manželů Machoninových, židle z restaurace vysokohorského hotelu Ještěd od Otakara Binara anebo některé kousky mobiliáře z hotelu Praha, které navrhl Zdeněk Wasserbauer a Zbyněk Hřivnáč na konci sedmdesátých let minulého století. Čas od času se podaří i unikátní zahraniční akvizice. Překližková dlaha od Charlese Eamese, již vytvořil pro americké námořnictvo, pracovní stůl od německého designérského bonvivána Luigiho Colaniho anebo unikátní křesla od italského designéra Carla Mollina. To jsou jen některé světové ikony, které též prošly rukama Jana Jaroše.
"Kolem roku 2008 se o sbírání designu začalo zajímat mnohem více lidí, a to včetně mých přátel, jako jsou Maxim Velčovský a Jan Čapek. Vetešníci najednou začali skloňovat jména jako Pavel Hlava a František Vízner a ceny českého modernistického skla i porcelánu šly hodně nahoru," hovoří o trhu s designem Jan Jaroš.
Ten už ale měl v té době skupinu pravidelných zákazníků, z nichž se tříbila nová sběratelská scéna. "Dnes je spektrum mých zákazníků velmi široké. Ale společné všem je to, že už vědí, co chtějí, a řada z nich má i určitý klíč, podle kterého si artefakty vybírá. Se zájmem o design též výrazně omládla sběratelská obec. Starožitnosti si většinou pořizují lidé nad padesát let. Design je jiný a láká mnohem mladší sběratele."
K současnému obecnému zájmu o design 20. století a jeho sběratelský potenciál přispěla celá řada okolností. Nebyla to jen aukční činnost Jana Jaroše, který momentálně buduje pro svou sbírku i sběratelskou nabídku důstojný archiv a studio ve staré sýpce na Berounsku, ale i celkový zájem o obor. Vydávají se magazíny, vznikají nové knihy o historické látce a pořádají se výstavy, které předmětům, ještě před pár lety bezejmenným, dodávají příběhy a atraktivitu.
Trh s designem ale u nás stále zdaleka není na takové úrovni jako v zahraničí. Přestože jeho ceny rok od roku stoupají, zahraniční aukce a jejich výdělky se s naším malým rybníčkem nedají vůbec srovnávat. Vždyť nejdražší kus moderního nábytku v historii, křeslo Dragon od designérky Eileen Gray, se z pozůstalosti Yvese Saint Laurenta prodalo za neuvěřitelných 19 milionů liber. U tuzemských sběratelských artefaktů se výjimečně pohybujeme v řádu statisíců korun.